GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Ještě před pár lety byla Praha, podobně jako Paříž nebo Řím, zavalena tunami rezivějícího železa. Tisíce visacích zámků, které měly symbolizovat nerozbitnost svazku, pod svou vahou ohýbaly památkově chráněná zábradlí a nutily město k nákladným operacím s rozbrušovačkami v rukou. Nenapravitelní romantici z řad turistů a dalších návštěvníků památek teď přišli s inovací původního nápadu, která není o nic víc udržitelná a kromě toho dost smrdí.
Běžím si takhle v chladném zářijovém ránu Petřínskými sady, když tu mě kousek pod Rozhlednou upoutá na můstku přes lanovou dráhu podivný jev: Dva hubení mladí lidé v oděvech velikosti XXL vytahují z batohu štráf role toaletního papíru, cosi na něj vpisují a uzlují jej k subtilnímu zábradlí. Následně se u svého díla zvěčňují i s jedním z nejhezčích výhledů na Prahu vůbec, které toto místo notoricky nabízí. „Co to děláte?“, táži se nikterak nepříjemně. „To je z lásky“, odpovídají Ulrike a Jochen z Magdeburgu. A já se ptám: Proboha proč???
Miluju tě
Nabízí se otázka: Co vede člověka k tomu, aby svůj niterný pocit, náklonnost k jiné osobě nebo prostou potřebu „zanechat po sobě stopu“ stvrdil veřejně materiálem, jehož primárním účelem je osobní hygiena v těch nejméně veřejných chvílích?
Odpověď je pravděpodobně banální: nízkonákladovost a okamžité uspokojení ega. Turista, který dorazí na vyhlídku, už dnes nemá v kapse pracně obstaraný visací zámek s gravírováním, ale má kapesník, vlhčený ubrousek, použité ponožky, spodní prádlo nebo toaleťák. A protože potřeba „označit si teritorium“ je v některých jedincích silnější než smysl pro vkus a ohled k ostatním, vzniká tento hygienický skanzen.
Děje se to i jinde ve světě? Bohužel ano, i když málokde v takto odpudivé formě. Podobný jev se objevil například na brooklynském mostě v New Yorku - když město začalo odstraňovat zámky, turisté přešli na plastové sáčky, papírky, uzlíky z látky a další odpad.
V italské Veroně zase pod Juliiným balkonem turisté léta lepili milostné vzkazy žvýkačkami nebo náplastmi. V různých koutech světa existují „přáníčkové stromy“ (wishing trees) nebo tradice vázání textilních stuh (např. tibetské modlitební praporky nebo japonské lístky omikuji). Tam má však akt duchovní rozměr a používá se k němu předmět k tomu určený.
To, co vidíme v Praze, není import orientální spirituality, ale improvizovaný vandalismus, kde se odpadkový koš stává zdrojem zdobení historické památky.
Skládka emocí na veřejnost nepatří
Vztah, který má být stvrzen uzlem z „hajzlpapíru“ nebo „fuseklí“, v sobě nese nezaměnitelnou symboliku. Toaletní papír je definicí věci „na jedno použití“. Je to materiál určený k tomu, aby absorboval nečistotu a byl spláchnut. Pokud někdo věří, že tento předmět je vhodným nosičem pro jeho city, možná tím nevědomky vypovídá o vážnosti, trvanlivosti a hloubce svého svazku víc, než by si sám přál. Taková instantní láska: vypadá to jako „momentka“, je to hned hotové, ale po pár dnech to zplesniví a zbude jen nepořádek.
Zatímco zámky lásky ničily zábradlí mechanicky a chemicky (korozí), papírové smotky jsou útokem na hygienu a estetické cítění. Po pár dnech vystavení prachu a vlhkosti připomínají tyto „mašle“ spíše následky prasklé kanalizace a jarní povodeň než romantické vyznání. Je to vizuální smog v té nejagresivnější formě.
Vykřičet své intimní pocity do světa je legitimní potřeba, ale v civilizované společnosti by neměla znamenat zohavování veřejných prostranství. Praha není sběrný dvůr pro emocionální výlevy. Pokud má být symbolem vaší lásky předmět, který se běžně splachuje nebo vyhazuje, možná byste měli přehodnotit buď onen vztah, nebo své chování v historickém městě.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
