VZPOMÍNKA MICHALA BORSKÉHO I V hierarchii socialistického nedostatku měla Jawa 350 výsadní postavení. Byla to naše motocyklová Škoda 120 – objekt, který v sobě koncentroval všechnu marnost centrálně plánované ekonomiky, a přesto se stal fetišem, za který dnes lidé platí částky popírající zdravý rozum.
V 90. letech bylo ještě možné dělat si „papíry“ na „velkou“ motorku bez omezení kubatury a výkonu v sedmnácti. Samozřejmě jsem tak coby zavilý hltač všeho poháněného motorem učinil. Samotné skládání zkoušek však dostalo povážlivou trhlinu v momentě, kdy za mě měl usednout zkušební komisař. Já vážil asi 50 kilo, policista o metrák více. Školní „třiapůle“ neměla výkonu nazbyt a když jsem pro jistotu na jedničku trochu „zaheftoval“, aby týnecký oř nezhasl hned při rozjezdu, stalo se, co přijít muselo - Jawa se vzepjala na zadní, já odjel a zkoušející zůstal stát na silnici. Zkoušku jsem musel opakovat. Jaký to pekelný stroj mě ale takto nepěkně vypekl?
Otázka školní výchovy
Když se dnes podíváte na inzertní servery a vidíte ceny zachovalých „konopnic“ nebo „osmiček“ (typy 634 a 638), které se nezřídka šplhají k hranici sta tisíc korun, musí se každému racionálně uvažujícímu motoristovi (s malým i velkým „m“) zatočit hlava. Jenže my nejsme v teritoriu racionálního trhu. Jsme v hlubokých vodách českého sentimentu a lokálpatriotismu, kde se technická zaostalost prodává jako „charakter“ a nespolehlivost jako „škola života“.
Abychom pochopili genezi tohoto technologického zmaru, musíme se vrátit na konec šedesátých let. Svět tehdy prožíval motocyklovou revoluci. V roce 1969 šokovala Honda modelem CB750 – čtyřválcem s kotoučovou brzdou a elektrickým startérem, který definoval moderní éru. A co jsme dělali my? V Týnci nad Sázavou se právě dokončoval vývoj řady 634.
Jawa 634, představená na začátku sedmdesátých let, byla sice robustní a mechanicky odolná, ale koncepčně se zasekla v minulosti. Zatímco svět směřoval k čistým čtyřtaktům, my jsme se rozhodli vsadit na dvoutaktní dvouválec v masivním, až zbytečně těžkém rámu. Byla to motorka pro sovětského mužika nebo kubánského sklízeče cukrové třtiny – musela přežít tropy a vlhko, ale i sibiřský mráz a nekvalitní benzin, ale pro evropského jezdce byla už v okamžiku premiéry těžkopádným anachronismem.
Boleslavská paralela
Tady se nabízí smutná paralela s mladoboleslavskou Škodou. Stejně jako Jawa s nástupem normalizace zabetonovala svůj vývoj u dvoutaktů, Škoda se u řady 100/110 a později 105/120 křečovitě držela koncepce „vše vzadu“, protože v Bratislavě bylo nutné cpát peníze do nesmyslné továrny BAZ a devízy z prodejů v cizině tekly bůhvíkam.
V sedmdesátých letech, kdy světový automobilový průmysl definitivně pochopil, že budoucnost patří přednímu náhonu a motorům vpředu (viz nástup VW Golf nebo Fiatu 128), my jsme v Československu dál ladili přehřívající se motory za zadní nápravou.
Jawa i Škoda byly rukojmími stejné tragédie centrálního plánování, které nebylo ekonomicky ani morálně a ideologicky schopno investic do nových technologií a vyžadovalo miliony identických, technicky primitivních kusů pro nenáročný trh RVHP, který bral, co bylo.
Výsledkem byly stroje, které sice „jezdily“, ale v globálním srovnání působily jako nálezy z archeologického průzkumu. Jawa 634 a Škoda 120 jsou dvě strany téže mince – symboly národa, který byl nucen uctívat průměrnost, protože mu nic jiného nebylo dovoleno.
Udělej si sám
Evoluce řady 350 nebyla vývojem, ale spíše zoufalou snahou udržet klinicky mrtvého pacienta na přístrojích. Po robustní „konopnici“ (634) přišel typ 638. Ten měl být velkým třeskem. Dostal hliníkové válce, výkon se papírově vyhoupl na 19 kW a konečně jsme se dočkali dvanáctivoltové sítě s alternátorem. Jenže v reálu to byl mechanický trest. Motor vibroval víc než sbíječka a alternátor často odcházel dřív, než jste stačili dojet domů.
Mezitím vznikl hybridní typ 632, což byla v podstatě „nouzovka“. Inženýři použili starý poctivý litinový motor z 634, osadili ho alternátorem a vložili do novějšího rámu. Byla to esence tehdejšího pragmatismu: vzít to nejméně špatné ze starého a naroubovat to nejnutnější z nového. Celou tuhle dekádu zmaru pak uzavřel typ 639 s první kotoučovou brzdou (v roce 1989!) a typ 640, který se v devadesátých letech pokusil zamaskovat mechaniku z hluboké totality do drnčících plastových kapot a bizarních kreací typu verze Chopper.
Jawa 350 samozřejmě vyžadovala od svého majitele specifický druh šikovnosti. Museli jste se naučit rituálům: míchání oleje s benzinem přímo u pumpy, věčné čištění svíček a alchymii nastavování předstihu. Schopnost rozebrat karburátor Jikov u krajnice se stala měřítkem mužnosti. Místo abychom vyžadovali kvalitu, naučili jsme se žít s šuntem.
Hlavně plavně
Abychom však Jawě nekřivdili úplně – ona v sobě měla jeden prvek, který byl skutečně geniální a který nám svět mohl závidět: poloautomatickou spojku. V podmínkách totálního nedostatku se už v 60. letech podařilo vymyslet něco, co skutečně fungovalo. Prostě jste jen nohou tlakem na řadící páku naznačili, že chcete řadit a spojka bleskurychle sepla.
Jenže tento patentovaný mechanismus byl jako diamant v hromadě hlušiny. Co na tom, že jste mohli řadit poloautomatem, když byl zbytek motorky postaven z materiálů, které se kroutily i při pohledu na zatáčku? Podvozek byl pověstný svou gumovostí – v náklonu se motorka vlnila jako pneumatiky z Rudého Října Otrokovice, což v kombinaci s bubnovými brzdami (u typů 634–638), které měly spíše teoretický brzdný účinek, dělalo z každé ostřejší jízdy hazard se životem.
Drahá nostalgie
Jawa 350 nebyla motorkou pro motorkáře. Byla motorkou pro lidi, kteří neměli na výběr. Stejně jako Škoda 120 nebyla autem pro řidiče, ale pro ty, kteří se potřebovali nějak dopravit z bodu A do bodu B v rámci ohraničeného výběhu. To, že na tyto stroje dnes mnozí nedají dopustit, vypovídá o naší nátuře víc než tisíc analýz. Jsme společnost, která si v případě nutnosti zvykne na cokoliv.
Když dnes vidím zářivě zrenovovanou, nebo ještě lépe vzorně patinovou „třiapůli“, necítím ani tak obdiv k technice jako respekt k trpělivosti jejího majitele. Jawa 350 je podobně jako vzpomínané škodovky s motorem vzadu připomínkou doby, kdy vrcholem našich snů byl stroj, který nás dokázal technicky ponížit při každém pokusu o nastartování. Soužití s ní vyžadovalo nekonečnou trpělivost a značnou dávku improvizace, dnes nám zase obrovská porce sentimentu brání přiznat si prostou skutečnost: byla to zkrátka špatná motorka, kterou milujeme hlavně proto, že v tehdejší socialistické šedi nic lepšího nebylo. Tedy kromě stejně špatné Čezety.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a přestanete být sentimentální. Díky!
