GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Letná je v těchto dnech v křeči. Tam, kde se jindy pejskaři líně plouží a hipsteři s upřeným pohledem do iPhonů upíjejí flat white, vyrostlo ocelové monstrum. Lešení, kamiony, stovky tun železa. Kluk ze Šumavy, Marek Ztracený, kterého polovina národa zbožňuje a druhá polovina mu nemůže přijít na jméno, se rozhodl, že si podmaní Prahu. Sedmdesát tisíc lidí, obří obrazovky a decibely, které mají ambici rozvibrovat i základy nedalekého ministerstva vnitra.
Nejsem ani náhodou fanoušek Marka Ztraceného, je mi úplně lhostejný. Možná jsem pop-kulturní negramot, ale je to tak. Nelze si ovšem nevšimnout jistých notorických společenských jevů narůstajících s blížícím se pražským megakoncertem tohoto interpreta. Ano, s prvními utaženými šrouby na pódiu přišlo to, co umíme nejlépe: národní disciplína zvaná „nepřejícnost“.
Zatracený Ztracený
Sociální sítě Letenských přetékají žlučí. Sepisují se stížnosti na hluk, nepořádek a uzavřené cesty. Jako by se na Letnou nesnesl jen jeden populární zpěvák, ale rovnou kobylky z apokalypsy. „Bude to hluk, budou tam odpadky, nebudeme moct zaparkovat,“ ozývá se z činžáků, které pamatují věci, vedle nichž je jeden víkend s českým popem jen slabým odvarem.
V Česku se totiž úspěch neodpouští, zejména ten masový. Když bratři Nedvědi v roce 1996 zaplnili Strahov stopadesáti tisíci lidmi, intelektuální elita ucpávala nos nad „kotlíkářským kýčem“. Když Kabáti na Vypichu vytvořili lidské moře nebo Leoš Mareš proměnil O2 arenu v barvitý cirkus, v kuloárech se vždy mluvilo o „nevkusu davů“. Marek Ztracený je dalším v řadě. Je příliš populární, příliš „obyčejný“ a příliš úspěšný na to, aby ho sousedé z mondénních letenských bytů nechali v klidu zazpívat o lásce.
To oni ale ne: „Ten Marek bydlí někde na Šumavě v divočině, asi mu dopravní i jiné souvislosti moc nedochází. Mohl se nás, Letňáků, nejdřív zeptat, jestli o takový zážitek vůbec stojíme!“ čílí se v diskusi na známé facebookové skupině Letenská parta jakýsi Ondra Novák. V podobném duchu se nesou desítky dalších příspěvků.
A vám se ty průvody jako líbily?
Při vší úctě k obavám z hluku – trocha historické paměti by neškodila. Když v roce 1950 komunisti brutálně likvidovali dřevěný stadion Slavie na Letné, aby uvolnili místo pro Stalinův pomník, nikdo neremcal. Nikdo se neodvážil. Letná desetiletí polykala statisícové prvomájové průvody, dunění vojenských přehlídek a pravidelný řev ze stadionu Sparty, který ke koloritu čtvrti patří jako prach z Blanky. Ale Marek Ztracený? To je zřejmě ta poslední kapka do poháru trpělivosti místního patriota.
Žít na Letné znamená žít v epicentru dějin, kultury a sportu. Je to výsada, za kterou se platí nájmem i určitou mírou tolerance. Chtít klid jako na samotě u lesa a zároveň mít za rohem Národní technické muzeum a nejkrásnější výhled na Prahu, je protimluv, který zavání pokrytectvím.
Možná nám ale ve skutečnosti nevadí ten hluk. Možná nám vadí ten fakt, že se někdo dokázal zvednout od piana v šumavské hospodě a postavit si na Letné podium, které mu bude závidět i leckterá světová hvězda Michaela Jacksona v roce 1996 nevyjímaje. My, „smějící se bestie“, jak se občas v záchvatu heydrichovské upřímnosti nazýváme, prostě těžko snášíme, když někdo jiný slaví úspěch. Zvlášť, když u toho dělá hluk a nejmenuje se Michal David.
Až tedy v pátek zazní první tóny a skleničky v kredencích se začnou třást, zkuste na chvíli zapomenout na petice. Je to jen hudba, Marek Ztracený se jednou zase ztratí. To ta naše česká malost, ta tady s námi zůstane i dlouho poté, co z Letné odjede poslední kamion s lešením.
Víte, co by byl největší vtip? Kdyby na místě zůstaly tribuny a na volném place by mohly opět čutat fotbal hvězdy Slavie, které odsud před 75 lety bolševici vypakovali do Edenu. To by teprve bylo na Letné řevu!
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a buďme k sobě upřímní. Díky moc.
