KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Leccos mi říká, že mají-li američtí demokraté v prezidentských volbách v roce 2028 vyhrát, bude muset z jejich primárek vzejít jiné jméno než nejčastěji zmiňovaná bývalá viceprezidentka Kamala Harrisová, kalifornský guvernér Gavin Newsom, pensylvánský guvernér Josh Shapiro anebo představitelka stranické krajní levice Alexandria Ocasio Cortezová. Bez ohledu na kolísající popularitu úřadujícího šéfa Bílého domu Donalda Trumpa mám dojem, že na viceprezidenta Jamese D. Vance, ani na ministra zahraničí Marka Rubia nikdo z nich nakonec stačit nebude. Mezi demokraty přitom jméno možného vítěze je – Thomas Jonathan „Jon“ Ossoff, senátor za stát Georgia.
Podzim 1991 a podzim 1992
Ještě než se podíváme přímo na Jona Ossoffa, dovolím si jeden historický exkurz. Bylo to na podzim, v říjnu 1991. Pamatuji si to, jako by to bylo včera – mimo jiné proto, že to byl můj první pobyt ve Spojených státech amerických. Osud mě tehdy neplánovaně zavál, krom jiného, také do Arkansasu, konkrétně do jeho hlavního města Little Rocku. Důvod je, zvlášť dnes, zcela nepodstatný. Důležité naopak bylo, že mě kamarád provázející mě městem (ne snad, že by tu bylo něco extra k vidění) pozval na mítink, na němž místní guvernér William Jefferson „Bill“ Clinton (* 1946) oznámil, že se bude za Demokratickou stranu ucházet o úřad prezidenta USA.
Přiznám se, že jsem v té době Clintona příliš neznal, třebaže stál v čele Arkansasu již od roku 1979 (s přestávkou v letech 1981–1983). Ale protože jsem amerického guvernéra nikdy předtím na vlastní oči nikdy neviděl, kývl jsem rád na pozvání.
Můj první dojem před budovou Old State House, kde se Clintonovo vystoupení konalo, byl ovšem ohromující. Pětačtyřicetiletý guvernér vypadal mnohem mladší, než byl; takřka okamžitě jsem si vzpomněl na Johna Fitzgeralda Kennedyho (1917–1963, v Bílém domě v letech 1961–1963), tomu srovnání se prostě nešlo vyhnout. Navíc jsem mezi přihlížejícími nebyl zdaleka jediný, koho to napadlo – večer se na totéž téma hodně diskutovalo a pilo v místních hospodách, z nichž některé Clinton dokonce navštívil; tu naši bohužel nikoli.
Z Clintona onoho dne vyzařovalo obrovské charisma, což je „věc“, kterou si nikde nekoupíte, nikde se ji nenaučíte. Prostě ji buďto máte, nebo nemáte. Bill Clinton jí koneckonců disponuje dodnes, jakkoli to je už téměř osmdesátiletý křehký pán – kdykoli se někde objeví na veřejnosti, lidé jsou doslova elektrizovaní; na rozdíl od jeho ženy Hillary, kterou to zjevně štve, ale nemůže s tím vůbec nic dělat.
Kromě charismatu jsem si všiml i Clintonova neuvěřitelného sebevědomí, zvlášť vezmeme-li v potaz, že stál v čele jednoho z nejchudších států USA a že jej – pokud jde o širokou veřejnost – ve Spojených státech téměř nikdo neznal. Zajímavě zněl, na první poslech, i první nástin Clintonova prezidentského programu: výzva k uzavření nové „společenské smlouvy“ (New Covenant) pro „novou Ameriku“, boj za „zapomenutou střední třídu“, na kterou se podle něj republikánští prezidenti Ronald Reagan (1981–1989), a hlavně George Bush starší (1989–1993) „zvysoka vykašlali“, třebaže jim právě ona zajistila na dvanáct let Bílý dům.
Tohle všechno jsem si uvědomoval, když jsem Billa Clintona v říjnu 1991 v Little Rocku poslouchal. Ani na okamžik mě ale nenapadlo, že by mohl už v příštích volbách vyhrát, možná někdy příště, říkal jsem si. George Bush starší, který dovedl do vítězného konce studenou válku a který následně vyhrál v čele spojenecké koalice i tzv. první válku v Zálivu, se zdál na podzim 1991 jednoduše neporazitelný.
Bill Clinton měl nicméně kromě všech výše uvedených předností (negativ bylo tolik, že by na ně tento článek nestačil, ale protože to není jeho téma, nechám je stranou) naprosto dokonalý politický instinkt, který mu během jara a léta 1991, kdy o kandidatuře přemýšlel, napovídal, že nic není nemožné. Jako mnohokrát měl pravdu.
Bude Jon Ossoff nový Bill Clinton?
Na tohle všechno jsem si vzpomněl po mnoha letech, konkrétně před pár týdny, když jsem slyšel mluvit mladého demokratického senátora Thomase Jonathana „Jona“ Ossoffa (* 1987), rodáka z Atlanty, dokumentaristu, investigativního novináře a nyní i prominentního demokratického politika. Tolik energie, šarmu a charismatu jsem mezi demokraty viděl naposledy právě u Billa Clintona a zčásti u jeho v řadě ohledů pokračovatele Baracka Obamy (v Bílém domě v letech 2009–2017), úplně mě to „praštilo“ do očí.
V kontrastu s tím jsem si uvědomil, že v Ossoffovi není ani špetka intelektuální marnosti, nicoty a zoufalé prostoty, jež byla přítomná v každém proslovu, v každé televizní debatě Kamaly Harrisové. Že v něm není ani špetka „umělosti“ a „profesionální nepřirozenosti“ (ten thymolinový úsměv, ty grify, ta gesta – víte všichni, co myslím, že ano?) jako u Gavina Newsoma. Že to není ultralevičák jako Alexandria Ocasio-Cortezová…
Jediným možným větším handicapem Jona Ossoffa, který vidím, je (strašně nerad to říkám, ale víte, jak to dnes chodí v americké Demokratické straně, i pokud jde o nemalou část jejích mladých radikálních voličů), jeho židovský původ. Nicméně vzhledem k výše zmíněným přednostem by to v jeho případě nemusela být – bude-li si bude počínat šikovně – nepřekonatelná překážka.
Ossoffovi, nejmladšímu zvolenému senátorovi Kongresu USA od roku 1980, se bude dobře vymezovat proti komukoli, kdo spolupracoval s Donaldem Trumpem, protože to uvěřitelně koreluje s jeho světonázorem. V Demokratické straně je mírně (zdůrazňuji mírně) nalevo od středu, což je – mám za to – jediná pozice, kterou musí zaujímat politik, chce-li proti republikánům uspět.
Ossoff podporuje právo žen na potrat, komunitu LGBT+, legalizaci marihuany, staví se proti trestu smrti… Kromě toho se úspěšně vyhýbá vysilujícím až zničujícím debatám „mladých stranických levičáků“, které navíc nic neznamenají; jak ukazuje příběh Billa Clintona a koneckonců i Baracka Obamy, na získání „celostátní známosti“ má pořád ještě dost času.
A ještě jeden faktor mluví v Ossoffův prospěch: je zajímavý pro sponzory, daří se mu získávat peníze, bez kterých nejen v amerických prezidentských volbách nemá nikdo ani tu nejmenší šanci. O lecčems vypovídá to, že si Ossoffa „všiml“ i Donald Trump, který jej několikrát, včetně státu Georgia, počastoval ironickou poznámkou o „infantilním chlapíkovi s bláznivými nápady“. Ossoffovi to zatím přirozeně vyhovuje, protože mu to dodává na významu; až ale pocítí ze strany Trumpa a jeho lidí skutečný tlak, může být všechno jinak.
Úřadující prezident „and his boys and girls“ totiž vědí, kdy, kde a jak „přitlačit“ víc než kdokoli jiný. O tom, že jejich negativní kampaň bude nesmírně brutální, není nejmenších pochyb. Teprve v tu chvíli bude mít přece jen zatím spíše nezkušený Ossoff možnost dokázat, že umí vzdorovat i velkému tlaku a že je schopen podstoupit „ten nejtěžší politický souboj na světě“, tj. boj o americké prezidentství. Na to si ale musíme ještě počkat.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky!
