Maskot pokroku, nebo baron Prášil? Smrt Jasona Ardaye otevřela oponu absurdnímu divadlu

Po dlouhá léta sloužila anglosaská média jako etalon svobody projevu. V minulém týdnu se však zejména ta britská dostala pod tlak nikoli velké, leč hlasité a vlivné části veřejnosti reprezentované skupinou intelektuálních elity k níž se přidala i Amnesty International. Tito lidé – mezi nimi například významný britský prozaik Will Self – vinili média ze smrti cambridgeského akademika Jasona Ardaye, požadovali potrestání těch, kdo za jeho tragický skon mohli a volali po omezení svobody slova.

Na první pohled to zní jako scéna z nějakého dystopického příběhu. Jistě, smrt člověka je velice smutná, ale stejně jako je cynické (a hnusné) tvrdit, že si za to mohl vlastním lhaním, je naprostá zhůvěřilost napadat ty, kdo o tom píší. Že prý věděli o jeho zranitelnosti – inu, to by pak média nemohla psát o nikom, stačilo by jim poslat oznámení, že dotyčný je zranitelný.

Přesně to se totiž dělo v případě Jasona Ardaye. Stručně shrňme fakta. Někdejší akademická hvězda cambridgeské univerzity, Jason Arday, byla obviněna z plagiátorství – nešlo přitom o jeden případ, ale o praxi, Arday se těchto prohřešků měl dopouštět opakovaně. Obvinění z plagiátorství veřejně vznesl jistý Nathan Cofnas (o jeho motivaci později), který se Ardayovi skutečně věnoval s pozornosti hraničící s obsesí. Celá záležitost by asi zůstala další z marginálních půtek akademického světa, které celkem nikoho nezajímají, kdyby nebylo dvou aspektů.

Tím prvním bylo, že Arday byl jakýmsi „maskotem“ Cambridge. Jakkoli to zní perverzně, je to bohužel tak. Univerzita ho prezentovala coby svého nejmladšího profesora černé barvy pleti a zcela cíleně ho vy/zneužívala k tomu, aby se profilovala jako univerzita pokroková. To jí u jisté části publika vysloužilo potlesk, u té druhé to naopak vedlo k tomu, že Ardayovi namalovala na záda terč. 

V tomto ohledu je třeba dát částečně za pravdu těm Ardayovým stoupencům, kteří tvrdí, že bílý akademik by podobnému drobnohledu podroben nebyl — ne, nebyl, ale důvodem není barva pleti, nýbrž to, jak s dotyčným zacházela univerzita.

Druhým aspektem je Ardayova fantazie. To je faktor, který hrál nejvýznamnější roli v obrovském mediálním pokrytí tohoto případu… a taky v jeho tónu, který mnohým přišel krutý či necitlivý. Upřímně řečeno, samotné plagiátorství či problematické rešerše nějakého sociologa by veřejnost nezajímaly. Ale pokud máte cambridgeského profesora, který tvrdí, že do 11 let neuměl mluvit a do 18 psát, nato prodělal několik rakovin a chvíli byl dokonce v kómatu, že ho chtěli odpojit od přístrojů, je to úplně něco jiného. 

Co se týče toho tónu – inu, média občas bývají krutá, nicméně satira a sarkasmus k veřejnému projevu patří. A pokud někdo tvrdí, že účinkoval v dokumentu, který se natáčel před jeho narozením, úplně se nabízejí.

Kritika směřovala na všechna média ze dvou důvodů. Za četnost článků o něm a za jejich tón. Britská média za posledních 22 dnů před jeho smrtí uveřejnila 249 článků, přičemž 188 se objevilo během pouhých devíti dnů, tedy od jeho rezignace na profesorský post do jeho smrti. I proto iniciativa za kontrolu médií přišla se směšným – v praxi nerealizovatelným – požadavkem, aby v případě podobných kauz byl počet článků věnovaných konkrétní osobě omezen určitou kvótou. Že se něco takového přihodilo v Británii, je jen stěží uvěřitelné.

Je trochu absurdní, ale vlastně příznačné, že nejostřejší kritika se snesla na levicový list The Guardian. Editoři jsou obviňováni z toho, že na Ardayův křehký kritický stav byli upozorňováni, a přesto dál publikovali články o jeho případu. Řečeno jinými slovy: to, že o kauze kriticky referovaly deníky pravicové a konzervativní, které jsou proti programům DEI, se bralo jako samozřejmost. Ale kritické články z The Guardianu byly vnímány jako zrada.

Arday byl najednou líčen jako mučedník pravicového tisku, komentátor stanice al-Džazíra jeho smrt dokonce označil za „institucionální vraždu“, podle londýnského starosty byl „obětí podlého veřejného ponížení“... jen ten levicový The Guardian do tohoto schématu jaksi nezapadal. A tak to dostal „sežrat“ ze všech nejvíc. 

Protest vůči médiím se v jistých intelektuálních kruzích stal bontonem: například spisovatelka Candice Carty-Williamsová odřekla účast na cheltenhamském literárním festivalu z jednoho jediného důvodu, totiž že festival sponzoruje list The Times, který se podle spisovatelky zúčastnil honu na nebohého akademika.

Pozornosti samozřejmě neušel ani Nathan Cofnas, který celý skandál svým článkem na Substacku způsobil. Vlna rozhořčení nad tím, že ukázal na hochštaplera, byla taková, že Cofnase stála místo: rektorka univerzity v Gentu, politička zelených, ho suspendovala – tedy údajně proto, že měl zkoumat „budoucnost liberální demokracie“, zatímco on v jednom rozhovoru prohlásil, že se dál věnuje své „rasově realistické“ teorii, podle níž je inteligence geneticky podmíněná. Jasně, tak teď tu o Čevené Karkulce.

Jenže záhy věc nabyla mezinárodního rozměru. Do věci se rázně vložil Trumpův velvyslanec v Belgii, který zavětřil možnost přiložit pod kotel kulturních válek. Bill White v oficiálním prohlášení zdůraznil, že „americká ambasáda v Belgii co nejsilněji odsuzuje odvetné kroky Gentské univerzity proti americkému akademikovi za jeho správné, whistelblowerské nahlášení akademického podvodu“. Správně dodal, že univerzita dobře znala jeho názory, když mu místo dávala. A připojil výhrůžku, že americké instituce s univerzitou přeruší kontakty.

Cofnas JE rasista, i když své teorii říká „rasový realismus“. Proč někdo bojuje proti DEI (diverzita, rovnost a inkluze), to lze dost dobře pochopit. Už hůře lze pochopit, k čemu může být takový výzkum. Na druhou stranu, patrně někomu přijde zajímavý, a to do té míry, že je ochotný ho finančně sponzorovat. 

Bude ještě zajímavé sledovat pozadí jeho angažmá na obou univerzitách, nejprve v Cambridgi, pak v Gentu – a možná se dozvíme hodně o pokrytectví západního akademického světa. Každopádně faktem je, že z Cambridge byl vyhozen a místo v Gentu dostal v době, kdy byly jeho názory dostatečně známy.

Univerzita v Gentu teď prostě podlehla všeobecné hysterii a pod dost průhlednou záminkou ho v podstatě vyhodila… zpátečku vzala až po nátlaku americké vlády. Oproti tomu tisk se jeví odolnější, alespoň tedy prozatím. Vlastně se ukazuje, že přes všechny své chyby jsou svobodná média stále strážcem světa, který známe a který by bylo škoda ztratit.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky!