Útok na berlínský Pride ukázal slepé místo progresivní levice: neochotu pojmenovat islamismus

Sobota, 25. července 2026. V centru Berlína doznívá každoroční pochod hrdosti, jeden z největších na světě. Někteří lidé s duhovými vlajkami přes ramena se již vydávají na cestu domů, jiní se účastní závěrečného programu a afterparties. Krátce před desátou večer dojde k tragédii: řidič bílé dodávky namíří přímo do hloučku lidí v parku Tiergarten, jen 300 metrů vzdušnou čarou od památníku Židů zavražděných národním socialismem. Poté, co jeho vražedná jízda skončí nárazem do stromu, zraní ještě několik lidí v parku mačetou. Pak zmizí ve tmě.

Tři slova, která tvořila motto letošního průvodu. Postoj je sexy. V kontextu „komunity“, která je s oblibou prezentována a vnímána jako jednotlivá bezešvá masa lidí, se toto poselství nesmírně komplikuje, jakmile si položíte otázku, o jaký konkrétní postoj by mělo jít. Postoj k čemu? O čem? Tři prostá slova odhalují, že „komunita“ je řadu let politickým konstruktem médií, politiků, akademiků i některých reprezentantů queer hnutí. Účelem tohoto konstruktu je předstírat, že miliony lidí odlišné sexuální orientace a identifikace mají stejné zájmy a stejný světonázor. Něco takového nelze jinak než tím, že hlasy některých z nich jednoduše potlačíte do pozadí. Nebo zcela umlčíte.

Letošní Christopher Street Day v Berlíně měl směrem k veřejnosti vyslat jasný signál: pestrý, politický, bojovný. V pozadí se však vášnivě diskutovalo o tom, který z postojů je vlastně ten správný. Třeba pořadatelky pochodu leseb Dyke March si stěžovaly, že načasování pochodu trans- a intersexuálů Drag March v předvečer hlavní akce je útokem na jejich viditelnost.

Trhlina uvnitř komunity je obzvláště zřetelná v přístupu k válce na Blízkém východě. Propalestinští aktivisté a aktivistky napadají nejen ty části komunity, které výslovně a aktivně odmítají jakoukoli formu antisemitismu, ale i lidi, kteří pochod hrdosti vnímají jako událost soustředěnou kolem queerů a jejich boje proti diskriminaci, aniž by měli ambice zaujmout jednoznačný postoj ke globálním konfliktům.

Hořkou ironií je, že uvnitř hnutí, které kdysi bojovalo za to, aby lidé nebyli ze středu společnosti vylučováni kvůli své sexuální orientaci, se svádí zápas o přijetí rozmanitosti ve vlastních řadách. Jenže tím to nekončí.

Grenoble, sobota, 18. července 2026. Korpulentní žena na jevišti ztělesňuje vše, co progresivisté oslavují a co ji zároveň může charakterizovat jako oběť většinové společnosti: je lesba, feministka, aktivistka bojující proti tradičním představám o kráse. Miliony diváků z celého světa ji znají ze zahajovacího ceremoniálu Pařížské olympiády, kde reprezentovala modernitu a rozmanitost pořadatelské země. Na festivalu v Grenoblu však Barbaru Butch vítají lahve rozbíjející se o dýdžejský pult, kameny, agresivní pokřik a bučení. Po dvaceti minutách jsou organizátoři nuceni přerušit její vystoupení z bezpečnostních důvodů. V hostilní atmosféře jde Barbaře přinejmenším o zdraví.

Kdy přesně ztratila ikona queerů v očích aktivistů své lidství a stala se terčem jejich nenávisti? Odpověď je nasnadě: když jako francouzská Židovka podpořila návrh zákona Caroline Yadanové, který míří na nové formy antisemitismu maskované jako antisionismus. Z čehož je zřejmé, že agresivní dav pod pódiem netvořili přívrženci Le Penové – tedy obvyklí podezřelí co do šíření nenávisti a nesnášenlivosti –, ale francouzští aktivisté z BDS, včetně řady zástupců Mélenchonova levicově populistického hnutí La France insoumise, které vyzvalo k bojkotu Butchové. Židovka, rozumějte, utlačovatelka, si může dovolit leda tak pokorně oznámit světu obligátní: „As a Jew... En tant que Juive... Jako Židovka... si sypu popel na hlavu a na klopu si připomínám odznáček s rudou dlaní na znamení své solidarity s Palestinci.“ Nebo něco podobného.

Novinářka Nora Bussigny, autorka autentických reportáží z prostředí francouzských předměstí či levicových aktivistických kruhů, spatřuje jeden z hlavních problémů v teorii intersekcionality, jejíž perspektivou vnímá moderní levice a značná část současné akademie veškeré společenské fenomény. Ve svém článku pro americký Free Press popisuje situaci z roku 2022, kdy byla jako poloviční Maročanka (tedy reprezentantka „utlačovaných“) pověřena roztříděním lidí účastnících se pochodu hrdosti podle odstínu jejich pleti. Segregace v této podivné hierarchii obětí útlaku a jejich údajných trýznitelů byla natolik přísná, že páry stejného pohlaví byly rozděleny, pokud byl jeden z partnerů běloch. Těm bylo vyhrazeno místo na konci průvodu. Organizátoři pochodu, kterého se účastnilo 40 tisíc lidí, se zároveň potýkali s rébusem, kam umístit Židy. Dnes už mají jasno.

To, co Bussigny popisuje ve své knize, je nová politická gramatika. Dle jejích pravidel jsou společnosti chápány jako soustava mocenských vztahů mezi privilegovanými a znevýhodněnými identitami. Souřadnicemi tohoto pohledu na svět jsou barva pleti, pohlaví, sexuální orientace či koloniální minulost. Morální status člověka je stále více odvozován od jeho příslušnosti k určité identitě či identitám.

A čím více se politické konflikty redukují na identity, tím méně záleží na individuálních zkušenostech za kolektivní příslušností. Z pestrobarevných, rozmanitých individuí s jedinečnými životními příběhy se stávají šediví reprezentanti své skupiny.

Podobně kriticky na intersekcionalitu nahlíží také britský autor a publicista Douglas Murray. Ve svých esejích a knihách argumentuje, že tento ideologický interpretační model podporuje novou formu kolektivního myšlení: v centru pozornosti již nestojí individuum se svým příběhem, výkonem a konkrétní situací, nýbrž jeho postavení v rámci hierarchického systému privilegií a znevýhodnění. Intersekcionalitu vidí Murray jako odklon od liberálních principů, jako jsou rovnost před zákonem a posuzování lidí jako jednotlivců. Za stěžejní problém považuje distribuci morální autority podle příslušnosti k dané skupině, čímž jsou role obětí a pachatelů určeny již před konkrétním střetem.

Další těžiště Murrayovy kritiky směřuje proti politické praxi, která vzešla z intersekcionální teorie. Tvrdí, že určitá aktivistická prostředí pod pojmem „sociální spravedlnost“ prosazují nový druh identitární politiky, která společenské konflikty spíše vyostřuje, než aby je řešila. Varuje, že soustředění se na skupinové identity vede k fragmentaci západních společností a oslabuje společné hodnoty, jako jsou individuální svoboda, svoboda projevu a univerzální lidská práva.

Zastánci intersekcionality si dnes usurpují feminismus i hnutí za práva LGBTQ. Jsou hodně hlasití a agresivní a vytvářejí dojem, že mluví za všechny ženy, všechny gaye, lesby, transsexuály. Výzva Marxova a Engelsova Komunistického manifestu upravená pro jejich potřeby znamená zhruba tolik: Když se všechny skupiny pronásledovaných spojí, společnými silami odstraní útlak a nastolí sociální spravedlnost. Útoky transaktivistů na ženy, které brání své bezpečné prostory nebo ženský sport, jsou důkazem, že tomu tak není.

Když nebinární osoba s rouškou zakrývající polovinu obličeje a zelenými vlasy tvrdí, že osvobození Gazy (od izraelského útlaku) přinese svobodu všem menšinám – včetně těch, které jí oslavované osvobozovací hnutí Hamás shazuje ze střech, případně nechává uvláčet za motocykly – není to snad proto, že by byla zcela nepříčetná. Její nesmyslná přesvědčení jsou výsledkem intersekcionálního brainwashingu. Podobně jako u berlínské aktivistky, která den po útoku na CSD v Berlíně veřejně lituje, že pachatelem atentátu na její vlastní „komunitu“ nebyl bílý křesťan.

A tak vznikají (jednostranné) nesvaté aliance skupin považujících se za pronásledované a především těch, kdo se sami proaktivně instalují do rolí jejich advokátů, nad jejichž existencí zůstává rozum stát. Queers for Palestine. Chicken for KFC. Jednostranné proto, že zatímco zpovykaní aktivisté z nejbohatších regionů světa trvají na solidaritě s utlačovanými islamisty z Hamásu, opačným směrem budou na solidární zacházení čekat marně.

Problémem je, že kromě aktivistických kruhů proniká intersekcionalita jakožto funkční způsob identifikace strukturální diskriminace ve společnosti také do akademie a levicové politiky. Je nejspíš jedním z hlavních důvodů, proč se zdráhají pojmenovat věci pravým jménem i tváří v tvář hmatatelným důkazům v podobě zavražděné polské mámy v berlínském parku Tiergarten nebo čtvrť milionu dětí, které se v Británii jako svého druhu „bílé smetí“ staly oběťmi rasisticky motivovaného monstrózního sexuálního zneužití převážně muslimskými gangy.

Dle logiky intersekcionality, kterou přijali za svou, pohlížejí na muslimy jako na utlačovanou a pronásledovanou skupinu. U stovek milionů muslimů je tomu skutečně tak – i když je nutno připomenout, že vzhledem k povaze zemí, v nichž převládá islám, i vzhledem k patriarchálnímu uspořádání jejich společností je drtivá většina z nich tradičně obětí útlaku ze strany svých souvěrců. Islamisté jsou také muslimové – tedy utlačovaní a pronásledovaní. Dle logiky intersekcionality proto vyžadují zvláštní zacházení v rukavičkách.

Ahmad Mansour je považován za jednoho z nejvýznamnějších odborníků na extremismus v Německu. Během dospívání sám na několik let propadl islamistické ideologii. V četných varováních před nebezpečím islamismu upozorňuje na to, že hlavním problémem je neochota pojmenovat ho. (Levice z Neuköllnu se ve svém původním prohlášení k berlínskému atentátu slovu islamismus zcela vyhnula.) Ze strachu před stigmatizací je jakákoli kritika politického islámu chápána jako útok na muslimy.

Kritika paralelních společností, které fungují jako zahradnictví, z nichž se politický islám šíří do širších vrstev společnosti a otravuje i rodiny dobře integrovaných migrantů, je označována za islamofobii. Stejně tak jakýkoli pokus o kritické zkoumání ženské role, otázky zahalování či přístupu k sexuálním menšinám.

„Stejní lidé, kteří sveřepě trvají na tom, že antisionismus není antisemitismem, nýbrž oprávněnou kritikou státu Izrael, označují každého kritika čehokoli, co souvisí s islámem, za islamofoba,“ říká Daniel M., gay, jenž je svojí bublinou pravidelně napadán proto, že se odmítá slepě solidarizovat s Palestinci (utlačovanými). A to navzdory tomu, že se nijak nezdráhá kritizovat izraelskou politiku a podporuje humanitární aktivity zaměřené na pomoc palestinským obětem války.

Když 43letý paranoidní schizofrenik Tobias Rathjen z Hanau zavraždil svou nemohoucí matku a zastřelil devět návštěvníků kavárny převážně kurdského původu, psala německá média (například Die Zeit), že „člověk může být psychicky nemocný a zároveň pravicově extremistický“. Rathjenův čin je dodnes uváděn jako prominentní příklad násilí pravicového extremismu a jakýsi rudý vykřičník.

Pokud je vážná psychická porucha zjištěna u islamistů, nestojí na titulních stranách prestižních novin, že „člověk může být psychicky nemocný a zároveň islamista“. Naopak, hrozba plynoucí z politického islámu je banalizována a lidé, kteří před ní varují, jsou dehonestováni jako rasisté (včetně těch, kteří mluví ze své osobní zkušenosti). Všichni přeci vědí, že největším ohrožením demokracie je extremismus přicházející zprava. Jako by identifikace jiného nebezpečí relativizovala rizika plynoucí z realizace vlhkých snů národních socialistů typu Björna Höckeho.

Když jsou intersekcionalisté zahnáni do úzkých a v konfrontaci s fakty – třeba s videem, v němž se berlínský atentátník Abdul Ballout hlásí svým činem k Islámskému státu – nemohou islamistický motiv zamést pod rohožku z organicky pěstované juty, sáhnou po oblíbeném nepříteli.

Dva dny před pochodem řekl berlínský pověřenec pro LGBTQ+, sociální demokrat Alfonso Pantisano, redakci veřejnoprávní rbb: „Nejvíc nás znepokojuje, že jsme právě terčem politických útoků ze strany pravice a především ze strany konzervativních sil, pravicových extremistů a neonacistů“. Když byl po útoku dotázán, zda by tento svůj výrok přeci jen ve světle událostí nezměnil, sdělil, že mezi konzervativní síly řadí také všechny náboženské skupiny, které „s námi mají problém. A islamisté k nim patří.“

Ještě nehoráznějšího framingu se dopustila místní organizace Die Linke z berlínské čtvrti Neukölln. „S posilováním pravice a antifeministických sil masivně narůstá i nepřátelství vůči queer a trans osobám. Na internetu zuří nenávist, těžce vybojovaná práva jsou omezována, ruší se queer prostory a na ulicích přibývá útoků a policejního násilí. Cílené šíření ideologie namířené proti queer a trans osobám ze strany pravicových a konzervativních aktérů připravuje půdu pro útoky, jako byl ten včerejší.“ Po shitstormu a tvrdé kritice i ze strany kolegů z jiných levicových stran, například kopředsedy Zelených Felixe Banaszaka, pak Levice z Neuköllnu doplnila své prohlášení o informaci, že islamisty samozřejmě považuje za pravicové extremisty.

Řekněme, že katolík, který po večerech čte Rogera Scrutona, už si mezitím zvykl na to, že je levicí házen do stejného pytle jako národněsocialistické mlátičky, které napadnou drobného vietnamského trhovce jen proto, že v pěti si na něj troufnou. Ale jak má na obvinění z pravicového extremismu reagovat bohabojný muslim, který chodí do mešity, v autě si vozí modlitební kobereček, žije halal, ale v životě neublížil ani mouše? Protože i on je „konzervativní“.

Tento framing navíc počítá s kolektivní amnézií. Spoléhá, že občan Spolkové republiky zapomněl na propalestinská prohlášení představitelů Die Linke. Na jejich solidaritu s – ano, islamistickým – hnutím Hamás nebo – ehm, islamistickou – Íránskou islámskou republikou. Případně že neviděl agresivní útoky propalestinských queerů na policii během demonstrací, které čas od času (ale docela zřídka) skončí zatčením agresora či agresorky provolávajících antisemitská hesla, a uvěří, že muži v uniformách německé policie mlátí homosexuály hlava nehlava, zatímco ve sklepě schraňují svícny s Hakenkreuzem a Himmlerovy památeční trenýrky. Že neví o nesvaté alianci utlačovaných celého světa, kterou zrovna tato parlamentní strana prosazuje ve své politice dnes a denně.

Jedním z důsledků tohoto framingu jsou četná varování před instrumentalizací dalšího islamistického útoku na svobodnou společnost. A tak zatímco je hanebný povyk zlaté mládeže na Syltu či Merzův „Stadtbild“ důvodem k uspořádání obřích manifestací „proti pravici“, tisícových průvodů proti islamismu se nejspíš nedočkáme. Zprávy o berlínském útoku vyšumí v pěně dní a podobně jako u jiných teroristických útoků se vytratí i zpravodajská prominence problému politického islámu. A nejbližší průzkum veřejného mínění Sonntagsfrage ukáže, že voličská podpora AfD opět poskočila o pár procentních bodů nahoru.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a nazývejte s námi věci pravými jmény. Díky.