Bojkot filmu i diskuze. Židovský festival v Bratislavě se stal terčem aktivistů

Izraelský film Hakoach Lischot – Síla plavat –, který měl být slovenskému publiku představen pod názvem Spomienky z bazéna, vypráví příběh plavkyň židovského sportovního klubu Hakoah Wien. Klub, založený v roce 1909 z nutnosti – Židům byl přístup do mnoha rakouských sportovních klubů zapovězen árijskými paragrafy jejich stanov – se záhy stal legendou. Jeho ženský plavecký oddíl patřil ve 30. letech ke špičce. Když tři jeho členky, Judith Deutschová, Ruth Langerová a Lucie Goldnerová, odmítly v roce 1936 reprezentovat Rakousko na olympiádě v Berlíně, rakouský plavecký svaz je potrestal nejprve doživotním zákazem soutěžení a odebráním národních rekordů. Úplné rehabilitace se sportovkyně dočkaly až v roce 1995.

Po „Anschlussu“ Rakouska v roce 1938 nacisté klub Hakoah zavřeli. Členkám plaveckého oddílu se díky úsilí Dr. Valentina Rosenfelda, člena vedení klubu, a trenéra Zsiga Wertheimera, rodáka ze slovenských Gajar, podařilo uprchnout. O 65 let později se na popud izraelského režiséra Yarona Zilbermana znovu shledaly ve Vídni, aby společně vlezly do bazénu, ve kterém trénovaly jako mladé dívky.

Dojemný lidský příběh o statečnosti, sportu, osobní odvaze, síle přátelství, sesterské lásce, ale také o antisemitismu a temnu narazil v Bratislavě na fenomén, který Židy provází tisíciletí: pomluvu. Zaměstnanci butikového kina Edison FilmHub se totiž na popud platformy Solidárna kultúra rozhodli projekci bojkotovat a majitelům kina nezbývalo než projekci zrušit. Trnem v oku byla záštita izraelské ambasády, ne film samotný. „Laskavost“ aktivistů asi dozná rychlého konce, až se dozvědí, že klub Hakoah Wien se stal na počátku 20. let členem Maccabi World Union a přidal se tak k sionistickému hnutí.

„Síla plavat“ však není jedinou problematickou událostí v rámci festivalu. Na pódiu Divadla Aréna se bude v sobotu diskutovat o knize O demokracii a kultu smrti, kterou Murray napsal pod dojmem událostí 7. října. Solidárna kultúra vyzvala 23. srpna k bojkotu této akce a žádala kulturní instituce, aby neposkytovaly prostor k „šíření krajně pravicových, rasistických a fašistických narativů a jejich normalizaci“.

Před třemi dny se ke kritice diskuze o Murrayho knize připojila také Otvorená kultúra, široká kulturní platforma, která vznikla jako odpověď na nekulturní kulturní politiku současné slovenské vlády. Vadí jí, že o knize si budou povídat tři prominentní zastánci Izraele na Slovensku – politolog Samuel Abrahám, analytik Grigorij Mesežnikov a Peter Švec ze slovenské pobočky ICEJ – a že z propalestinské úderky nebyl na diskuzi pozván nikdo.

Murray údajně šíří „islamofobní konspirační teorie“, zastává „xenofobní názory“ a diskriminační postoje vůči sexuálním menšinám. Jeho názory také útočí na „základní lidská práva“. Navíc obhajuje použití násilí ze strany Izraele v Gaze a odmítá označení izraelského postupu za genocidu. Otvorená kultúra nevyzývá k bojkotu, ale veřejnou prezentaci Murrayho myšlenek považuje „za nebezpečnou“, protože by tak byly „normalizovány“.

Tato pomluva konzervativního, homosexuálního autora je výsledkem tiché pošty mezi nepoctivými interpretacemi, Wikipedií, fragmenty výroků, které bez kontextu postrádají (v britské angličtině zcela zásadní) informaci o tom, zda byly vyřčeny v hyperbole nebo ironicky, a aktivistickými hesly.

Murray již léta píše o masové imigraci, demografických změnách a integraci muslimských přistěhovalců. V knize The Strange Death of Europe zmiňuje Renauda Camuse a jeho pojem Le Grand Remplacement (velká výměna). Citoval také Bat Ye'or, jejíž teze o „Eurabii“ souvisí s cílenou spoluprací arabských a evropských elit. Jenže ve své eseji The Crime of Noticing Murray píše, že neexistují žádné důkazy o tom, že by se nějaká „klika“ rozhodla změnit Evropu prostřednictvím masové imigrace nebo že by byla muslimskému světu zaslána tajná výzva k převzetí kontroly nad kontinentem. Čímž rozporuje jak Camuse, tak Bat Ye'or.

Kdo zná Murrayho texty a veřejná vystoupení, ví, že je jedním z nejhouževnatějších odpůrců konspiračních teorií vůbec.

Není pochyb, že Douglas Murray patří k nejostřejším kritikům islamismu v Evropě. Zabývá se tématy extremismu, paralelních společností a neúspěšné integrace. Tato kritika ovšem není motivovaná rasismem ani vyznáváním fašistické ideologie, nýbrž vědomím jedinečné hodnoty liberální společnosti. Murray kritizuje také pojem islamofobie, který je využíván k umlčování jakékoli kritiky islámu a především islamismu.

Požadavek na integraci a nejen respektování, ale i přijetí norem a hodnot hostitelské země přitom není a nemůže být předmětem vyjednávání – v tomto asi panuje ve společnosti široká shoda. Ve svobodné demokratické společnosti platí zákony pro všechny a všichni musí respektovat práva svých spoluobčanů bez ohledu na náboženství a původ.

Murray navíc rozlišuje mezi muslimy a islamisty. V knize popisuje heroismus muslimského lékaře Taríka. Teroristům opakovaně vyčítá, že zneužívají obyvatele Gazy k vojenským cílům a obětují jejich životy. Gazany ale jako společenství kritizuje za to, že se mezi nimi nenašel jediný, který by – dle zkušenosti rukojmích, s nimiž mluvil – některému z nich pomohl nebo ulehčil. Přitom mnozí byli drženi v rodinných obydlích a za zdmi jejich vězení probíhaly úplně normální životy: štěbetání dětí, televize, večeře.

Islamofobní není ani postřeh, že teroristé pronikali na území Izraele vybaveni podrobnými mapkami kibuců a seznamy jejich obyvatel, získanými od Gazanů, kteří na jihu Izraele pracovali. Murray kritizuje nadšení, s jakým Gazané vítali auta a motocykly, na nichž teroristé vezli živá nebo mrtvá rukojmí, a právem se ptá, proč se nenašel jediný, který by protestoval. To vše je legitimní kritikou chování zdokumentovaného kamerami běžných Gazanů i jejich „fotoreportérů“. Nikde však nenajdete zmínku o tom, že by zlehčoval jejich utrpení nebo je označoval za cíl.

Označování zastánců konzervatismu za fašisty nebo extrémní pravici je natolik zprofanované, že vyprázdnilo tyto pojmy. Nezasluhuje však příliš pozornosti; obsáhle se mu věnují jiní autoři.

Dle slovenských kulturních platforem – té otevřené i té solidární – Murray „napadá základní lidská práva“.

Která přesně se nedozvíme. „Kultury“ je nedokládají jedinou citací, v níž by Murray upíral lidem nějaké základní právo. Naopak, všemi jeho texty se jako červená linka vine vědomí hodnoty lidského života, která tvoří také ústřední argument jeho obvinění proti Hamásu a kultu smrti, který je tradicí džihádismu.

Obě platformy mu mají za zlé, že odmítá označit izraelský postup v Gaze za genocidu.

Problém je, že řízení před Mezinárodním soudním dvorem není uzavřeno. Právní pojem genocidy je jasně vymezený a vyžaduje prokázání specifického úmyslu zničit národ, rasu, etnikum nebo náboženskou skupinu – dolus specialis.

Murrayho skepse v této věci není nijak výjimečná. Britská vláda ostře kritizuje Izrael, pozastavila licence na vývoz zbraní, uvalila sankce na některé ministry a v září 2025 oficiálně uznala Palestinu. Přesto ústy svého ministra zahraničí Davida Lammyho sdělila, že politici nejsou soudy a o opodstatněnosti takového obvinění musí po přezkoumání důkazů rozhodnout příslušný soud.

V Bratislavě však mají jasno. Opírají se o často citovaná stanoviska organizací recyklovaná od jedné instituce k druhé. Amnesty International dospěla ke svému obvinění z genocidy na základě širšího výkladu dolus specialis a na straně 101 své zprávy označila dosavadní interpretaci státní genocidy za „příliš úzkou“. Pozoruhodná je také věta, kterou celá zpráva začíná: „Dne 7. října 2023 zahájil Izrael vojenskou ofenzivu...“.

Ještě větší fraškou je argumentace stanoviskem International Association of Genocide Scholars. Z přibližně 500 členů se hlasování „o genocidě“ zúčastnilo jen 28 procent a ani oni se jednohlasně neshodli. A nejde ani o žádnou těžkotonážní autoritu: laxnost při přijímání členů demonstrovali její kritikové úspěšnými registracemi pod jmény domácích mazlíčků, superhrdinů nebo Adolfa Hitlera.

Zprávě Pillayové komise jsem se věnovala v článku o vztahu OSN.

Murrayho neochota přijmout obvinění z genocidy je projevem zdravé míry skepse, nikoli zločinem, před kterým je třeba chránit naivní účastníky festivalu. A bratislavští kulturníci pracují s pomluvami, ne fakty.

A tak se kruh uzavírá. Pomluva kdysi Židy donutila zakládat vlastní sportovní kluby. Byla ideologickým podhoubím, z kterého vyrostly tabulky „Vstup do bazénu psům a Židům zakázán“, kvůli kterým Judith Deutschová odmítla účast na Olympiádě. Pomluva byla tisíciletí hnacím motorem antisemitismu a její zrůdný vliv vyvrcholil technologizovanou vraždou šesti milionů Židů. Pomluva živí antisemitismus i dnes.

Na festivalu židovské kultury má tento mechanismus hořkou historickou ironii. Žádný jiný národ na světě nezná sílu pomluvy lépe než Židé. Po staletí jim byly připisovány věci, které nakonec již nepotřebovaly žádný důkaz: otravy studní, rituální vraždy, později tajná kontrola nad bankami, médii či vládami.

Pomluvy se formálně mění. Mění se názvosloví, které používají. Z cizorodých neevropských elementů, které je třeba v Evropě eliminovat, se stali bílí kolonialisté, které je třeba eliminovat na Blízkém východě. Díky vynalézavosti mozků ze sovětské KGB se dnes antisemitismu říká antisionismus. Jen mechanismus se nemění: pomluva se opakuje dostatečně často, aby penetrovala veřejný diskurz jako samozřejmá věc. To je pak důkazem její věrohodnosti.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.