KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Šestého září se obyvatelé Saska-Anhaltska, malé spolkové země na území někdejší NDR s 2,1 milionu obyvatel, vydají k volebním urnám, aby si zvolili nový sněm. Průzkumy veřejného mínění favorizují AfD a v tuto chvíli odhadují její zisk na 42 procent, tedy o koňskou délku před 22 procenty CDU. Bude výtlak muže v čele kandidátky (a rozdrobení voličské podpory mezi menší subjekty, které nepřekročí pětiprocentní hranici) stačit na absolutní většinu v zemském sněmu?
Proč si Alternativa vede v této spolkové zemi tak dobře? Začněme střízlivými čísly. Od znovusjednocení ztratilo Sasko-Anhaltsko téměř 700 tisíc obyvatel, tedy celou čtvrtinu své populace v roce 1990. Žádná jiná spolková země nezaznamenala tak výrazný úbytek obyvatelstva.
V roce 2025 se zde narodilo jen 12 300 dětí. Tento rekordně nízký počet představuje zhruba třetinu porodů z roku 1990. Na jednoho praktikujícího lékaře připadá v Sasku-Anhaltsku 211 obyvatel (celoněmecký průměr je 146). Je to jedna z nejhorších hodnot ze všech neměstských spolkových zemí.
Zřetelné jsou i rozdíly v oblasti příjmů. Podle zprávy o výši mezd personální společnosti Stepstone z roku 2026 činí medián hrubého ročního platu v Sasku-Anhaltsku 48 250 eur. Spolu s Meklenburskem-Předním Pomořanskem (47 750 eur) a Durynskem (48 500 eur), které jsou rovněž baštami AfD, se tak řadí na poslední místo v celoněmeckém žebříčku, v jehož čele jsou Hamburk (60 000 eur), Bádensko-Württembersko (58 500 eur) a Hesensko (58 250 eur).
Vynecháme-li Berlín, vydělávají lidé v starých spolkových zemích 37 let od pádu Berlínské zdi v průměru 56 250 eur a na východě jen 48 750 eur. Puklina, která ideově dělí Spolkovou republiku na Západ a Východ, se ne a ne zacelit. Je možné, že právě kvůli tomuto třináctiprocentnímu rozdílu?
Nezralí pro demokracii
Mediálně oblíbená hypotéza, že „Východ ještě není zralý pro demokracii“, není jen urážlivá, ale i veskrze povrchní. Co to vlastně je ta demokratická zralost? Volba „správných“ stran? Nebo přijetí faktu, že demokracie obnáší i jistá rizika – protože u volební urny má každý hlas stejnou váhu?
Lidé s kritičtějším pohledem na Spolkovou republiku zase tvrdí, že „Ossis“ (u nás známí též jako „Dederóni“) mají vyvinutý šestý smysl, jakousi superschopnost, s jejíž pomocí bezpečně detekují politický – ehm – bullshit. Tato hypotéza je sice pravdě o něco podobnější, ale ve světle jejich místy až nekritické podpory Alternativy ani ona neobstojí jako univerzálně platná výpověď.
V podcastu Apollo News – pravicového portálu, jehož zmínka vyvolává u přívrženců levice záchvaty nekontrolovaného vzteku – zmínil historik Hubertus Knabe, který se desetiletí zabývá zkoumáním zločinů komunismu, zajímavý fenomén. Zatímco jsou města a vesnice někdejšího Západního Německa posety ulicemi a náměstími nesoucími jména bojovníků proti nacismu, hrdinové boje proti komunistické totalitě upadli ve všeobecné zapomnění. Spolková republika je přitom mohla uctít již před pádem zdi. Adekvátního morálního ocenění se lidé, kteří vzpouře proti nespravedlivému režimu obětovali svůj život – doslova nebo v přeneseném významu –, nedočkali dodnes.
Stejně tak se republika nevypořádala s těmi zástupy občanů NDR, kteří režim aktivně podporovali jako oficiální nebo neoficiální spolupracovníci Stasi (tzv. IM). V roce 1989 měla Stasi 91 tisíc zaměstnanců a zhruba 200 tisíc IM. Tato závratná čísla v zemi s necelými 16,5 miliony obyvatel vypovídají o tom, že režim se i ve svém posledním tažení udržoval u moci jen strachem a plošným sledováním – nespokojenost oněch „dětí nezralých pro demokracii“ s totalitou byla obrovská.
Toto až hanebné zanedbání zkušenosti obyvatel nových zemí – neuctění hrdinství jedněch a nevypořádání se s kolaborací těch druhých – zanechalo v duších pamětníků místo naplněné hořkostí. Právě ono je možná záchytným bodem pro každého, kdo jim chce dnes nabídnout jednoduchá vysvětlení. Nebo jen prachobyčejný respekt a trochu pozornosti, kterých se jim – alespoň dle jejich subjektivního pocitu, – nedostalo a nedostává. Navzdory přesvědčení „staré SRN“, že své východní spoluobčany zahrnula dárky v podobě investovaných bilionů eur a že jí tito něco dluží.
Není tomu jinak ani dnes. Mediální domy se mohou roztrhnout při zdůrazňování akutního nebezpečí, které pro Spolkovou republiku představuje AfD. Jméno čelního kandidáta Ulricha Siegmunda je ve všech ústech, jen každodenní starosti 2,1 milionu obyvatel spolkové země jsou všem lhostejné. Zprávy o nízkých mzdách, chátrající infrastruktuře, vyprázdněných vesnicích bez obchodů a škol a často i poslední socializační stanice v podobě funkční nalévárny se neprodávají tak dobře jako katastrofické scénáře o návratu roku 1933.
Lidé, kterých se to týká, mají pocit, že oni a jejich problémy mají pro politiky etablovaných stran menší váhu než ti, kteří houfně migrují do sociálních systémů. A tak svůj hněv – navzdory poměrně nízkému počtu azylantů – obracejí právě na (objektivně) zpackanou migrační politiku posledních šesti spolkových vlád. A nehraje roli, do jaké míry tyto jejich sentimenty odpovídají realitě. Politicky jsou v každém případě nanejvýš účinné.
Nejnebezpečnější muž Německa. Aneb opakování stejné chyby je příznakem šílenství
Ulrich Siegmund, tvář kandidátky AfD, ztělesňuje pro tyto lidi naději. Vlastně se není čemu divit: je mladý, pohledný a má charisma, na které v německém politickém provozu narazíte jen výjimečně. Jeho úsměv je nakažlivý a svou dikcí připomíná kulomet.
Siegmundovy projevy v zemském sněmu a médiích jsou postaveny na trefných formulacích a lze je bez větší editace tisknout. Jeho kritické pohledy mohou některým připadat zjednodušující, jenže voliči jsou zástupy mluvících hlav neustále zdůrazňujících komplexitu (a tudíž neřešitelnost) problémů právem unavení.
O něco méně pozoruhodný je obsah toho, co Siegmund říká, když zrovna nekritizuje vládní strany. Jeho volební sliby zůstávají zpravidla příjemně vágní nebo jednoduše nereálné. Volební program zemského sdružení obsahuje celou řádku slibů – migrací a zásahy do školství odporujícími ústavě počínaje a výší důchodů nebo energetickou politikou konče –, které jednoduše nespadají do kompetence zemské vlády.
Volebním slibem nezarmoutíš, říkají si (nejen) v AfD. A když ho nesplníš, vždy se můžeš vymluvit na spiknutí „kartelových stran“, což je mimochodem terminus technicus, na jehož základě bezpečně poznáte voliče AfD, i kdyby byl maskován modrým přelivem a půlkilem chirurgické oceli v měkkých částech obličeje.
„Demokraticky zralá“ část německé společnosti se s přitažlivostí Ulricha Siegmunda snaží vypořádat metodami, kterými značně přispěla k úspěšné katapultaci Alternativy na pozici největší lidové strany v zemi. V celé zemi, nejen na zaostalém Východě. A tak věhlasný časopis Der Spiegel, který stále více připomíná platformu pro politickou výchovu, vyšel s podobiznou Siegmunda na obálce. Fotografii sličného kandidáta ve stylu policejní výzvy o hledané osobě doprovodil komentářem „Nejnebezpečnější muž Německa“.
Nejnebezpečnější? Opravdu? Nebezpečnější než jeho stranický kolega Höcke, který ze zákulisí prakticky ovládá AfD? Nebezpečnější než islamističtí kazatelé hlásající nenávist ke všemu západnímu a vyzývající k džihádu? Nebezpečnější než komunisté, kteří docela často a bez zábran žvaní o vyvlastňování a Německo nenávidí stejně jako islámisté?
Zřejmě ano. A o co přesně Spiegel, respektive jeho šéfredaktor Dirk Kurbjuweit toto tvrzení opřel? Za přátelskou fasádou Ulricha Siegmunda se prý skrývá radikální politický program. Někteří z jeho blízkých spolupracovníků byli v minulosti členy mezitím zakázané organizace Heimattreue Deutsche Jugend (HDJ). Jde zejména o Patricka Harra, dnešního tiskového mluvčího frakce a blízkého důvěrníka Ulricha Siegmunda, a Laurense Nothdurfta, právního poradce frakce.
Spiegel upozorňuje na to, že v případě volebního vítězství by tito lidé mohli obsadit důležité vládní funkce. Siegmund oba brání: rozhodující je prý to, co tito muži dělají dnes, nikoli jejich aktivity před 20 nebo 30 lety. Důkazy, že by sám Siegmund měl neonacistickou minulost, ovšem Spiegel nepřinesl.
Publicista Jan Fleischhauer v rozhovoru pro Welt-TV sarkasticky vyjmenoval, v čem podle článku spočívá Siegmundova nebezpečnost: čerpá energii z kontaktu s lidmi, je „vždy přátelský a vstřícný“ a ve škole byl „dívčím idolem“. Sám Siegmund se z bezplatné celorepublikové reklamy znásobené několik dnů trvající mediální ozvěnou upřímně radoval, svým fanouškům podepisoval výtisky Spiegelu a na účet magazínu ještě zavtipkoval: pokud vyhraje volby, prozradí, kolik Spiegelu zaplatil za předvolební kampaň.
Morální „zrcadlo“ tak s využitím efektu Barbry Streisandové poskytlo Siegmundovi jen pár týdnů před volbami volební plochu: na obálce, barevně a zdarma. Ale asi se mu to vyplatilo: ostatně i já mám doma výtisk inkriminovaného vydání za krásných 7 eur a deset centů.
Může Siegmunda ještě někdo zastavit?
Za CDU kandiduje úřadující zemský premiér Sven Schulze. Ve funkci je teprve od ledna 2026, poté, co jeho předchůdce Reiner Haseloff po deseti letech odstoupil, aby svému nástupci umožnil volební bonus působení v úřadu. Schulze (ročník 1979) je víceméně solidní politik s charismatem sektorového nábytku Made in GDR.
Ve funkci europoslance si jako zastánce evropské směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu znepřátelil vědeckou obec, ale i internetové průkopníky a experty, průmyslové svazy a lidskoprávní organizace. Jejich veřejnou kritiku navíc označil za falešnou kampaň řízenou společností Google.
Za Levici kandiduje Eva von Angern, která je již více než dvě dekády levicovou tváří regionální politiky. Těší se stabilní podpoře kolem 13 procent, která pro Siegmunda nepředstavuje žádné ohrožení. Sociální demokraté vysílají do boje s AfD Armina Willingmanna, doktora práv, který se potácí na nuzných šesti až sedmi procentech.
Ale protože je AfD stranou dělníků, může se klidně stát, že pár (tisíc) voličů sociální demokracie nakonec podpoří Siegmunda. Pakt Sahry Wagenknechtové (BSW) nastupuje s dvojicí lídrů Thomasem Schulzem a Claudií Wittigovou a bojuje tvrdě. Aby překonal pětiprocentní hranici a do zemského sněmu se vůbec dostal.
Ostalgie na modrém Simsonu a vabank
Součástí Siegmundovy volební kampaně jsou krasojízdy na chrpově modrém skútru Simson Schwalbe, který je považován za jeden ze symbolů ostalgie – nostalgického vzpomínání na skvělý život NDR, kdy byl svět ještě v pořádku. Tedy alespoň pro někoho. Odhaduje se, že poslední, čtvrté jízdy kampaně Vision2026 v Quedlinburgu, se účastnilo tisíc až dva tisíce jezdců na Simsonech.
Fun fact: Firmu Simson založili v roce 1856 židovští bratři Löb a Moses Simsonovi. Nejprve se specializovali na výrobu dřevouhelné oceli a zbraní, především hlavní. V roce 1935 nacisté rodinu bez náhrady vyvlastnili. Potomci bratrů Simsonových považují přivlastnění si značky Simson Alternativou pro Německo za „odpudivé“.
Stane se Sasko-Anhaltsko alespoň na čas chrpově modrým královstvím okouzlujícího prince Siegmunda? To záleží na několika proměnných. Buď se mu podaří mobilizovat nerozhodnuté voliče, nebo se BWS nepodaří překonat pětiprocentní práh a AfD bude těžit ze zisku přerozdělených hlasů.
Pro Siegmunda nemá drtivé volební vítězství alternativu. Prohlásil, že vládnout bude jen v případě, že jeho strana získá stabilní většinu – „45 procent plus x“. Spolupráce, v níž by AfD byla závislá na cizích hlasech, pro něj nepřichází v úvahu, neboť pouze „stabilní většina“ zabrání „vratkým koalicím“.
Na jednu stranu je zřejmé, že toto prohlášení má z letargie probudit všechny, kdo by ve volební neděli radši koukali na fotbal. Na druhou stranu je to postoj politika, který si je jistý v kramflecích a ví, že vše, co udělají jeho odpůrci, nakonec využije ve svůj prospěch. I kdyby to původně neměl v plánu.
Příběh protipožární zdi tak vstupuje do nového dějství. A jeho protagonisté – ti ze středových stran, ti z médií i ti z pouličních manifestací semknutosti proti „pravici“ – si mohou poblahopřát. Nebo vlastně ne.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
