Když se „terapie“ stane pastí. Jak je možné, že dojde k groomingu dospělých

Grooming je systematický, týdny, měsíce či roky trvající proces budování důvěry, emocionální závislosti a kontroly nad jinou osobou s cílem postupně posouvat a nakonec překročit její hranice, aniž by k tomu bylo zapotřebí jediného zjevného aktu násilí.

Pod pojmem „grooming“ rozumí většina lidí proces postupné manipulace dětské oběti za účelem jejího pozdějšího zneužití. Že i dospělí mohou být systematicky manipulováni, izolováni a zbaveni schopnosti samostatného rozhodování metodami, které nápadně připomínají vzorce známé z problematiky zneužívání dětí, připadá mnoha lidem nemožné. 

Grooming je totiž u dospělých osob rozpoznatelný o poznání hůře než u dětí nebo mladistvých. Zvláště pokud je oběť vysoce inteligentní, uvážlivá a vzdělaná. Okolí nedokáže pochopit – natož uvěřit –, že se přesto octla uprostřed dynamiky, v níž její „ne“ fakticky nemá žádný účinek. Jsou oběti groomingu autonomní? A jakou roli hrají podmínky, v nichž projevují svou „svobodnou vůli“?

Australský psycholog Grant Sinnamon, autor sedmistupňového modelu sexuálního groomingu dospělých, popisuje jako jádro tohoto jevu každou situaci, v níž je dospělý připravován na to, aby se nechal zneužít nebo vykořisťovat pro sexuální uspokojení jiné osoby – analogicky ke groomingu dětí.

Sedm fází groomingu sahá od cíleného výběru oběti a zjišťování osobních informací o jejích preferencích, životě nebo problémech přes budování osobního vztahu a důvěry, uspokojování jejích potřeb za účelem získání důvěryhodnosti, postupnou „přípravu“ cíle až po navázání sexuálního kontaktu a nakonec získání kontroly nad obětí. Dojde-li k přerušení tohoto procesu, vrací se pachatel k předchozím fázím, aby znovu získal důvěru oběti, nebo si najde nový cíl. To naznačuje, že se často nejedná o ojedinělé případy, ale o opakovatelný modus operandi.

Obzvláště zrádné je, že rané fáze tohoto procesu jsou pro postiženou osobu často spojeny se skutečným emocionálním či i fyzickým uspokojením, takže zpětně je velice obtížné stanovit, kdy skončila péče a začalo zneužití. To také vysvětluje, proč incident nahlásí jen asi 4 až 8 procent dospělých, kteří se stali oběťmi groomingu. Zpočátku totiž vztah vnímají jako pozitivní, později se dostaví zmatek, pocity viny, strach nebo výhrůžky. U dospělých se přitom projevuje stejná dynamika, jaká je popisována u groomingu dětí. Často k němu dochází v rámci terapeutických, mentorských nebo autoritativních vztahů, kde je kvůli domnělé „schopnosti se bránit“ dospělých obětí mimořádně často přehlížen nebo zlehčován.

Dynamika groomingu mezi dospělými málokdy vzniká ve vzduchoprázdnu. Již před konkrétním překročením hranice často existuje strukturální nerovnováha, ať už založená na věku, profesním nebo sociálním statusu, vztahu mentora a mentorovaného nebo terapeuta a terapovaného. Tato počáteční asymetrie ovlivňuje nejen to, co závislá osoba dělá, ale i to, co si vůbec troufá zpochybnit.

Tento rozdíl se projevuje ještě palčivěji, když se autorita prezentuje jako poskytovatel péče, uzdravení nebo podpory – například v samozvané „terapeutické“ roli bez odpovídající kvalifikace, dohledu, informovaného souhlasu nebo etického kodexu. Fasáda péče ztěžuje postižené osobě rozpoznat situaci takovou, jaká skutečně je. Místo nedůvěry vůči manipulátorovi se u ní totiž probouzí nedůvěra ve vlastní vnímání.

Ústředním rysem groomingu je postupné posouvání toho, co se ve vztahu považuje za „normální“ – známé jako technika „nohy ve dveřích“. Tolerování a normalizování menších překročení hranic usnadňuje překročení hranic větších, zásadnějších.

Tento vzorec se stává obzvláště záludným, když osoba výslovně stanoví hranici (například „žádný sex“) a tato je formálně respektována, zatímco současně dochází k jiným činům, které jsou svou podstatou velmi podobné. Pro postižené to představuje matoucí zážitek: jimi stanovená hranice byla „respektována“, přesto se stalo něco, co je zpětně těžké zařadit.

Právě tato nejednoznačnost ztěžuje jasné označení situace jako překročení hranice. Pachatelům to umožňuje schovat se za formální souhlas, zatímco hranice dovoleného byly ve skutečnosti dávno posunuty. Oběť si neuvědomí, že pokud se i po explicitním vytyčení meze stane něco, co se jí obsahově přibližuje, nejde o „kompromis“, nýbrž o první krok v dynamice eskalace.

Zvláště účinnou manipulační technikou, kterou lze často pozorovat v popisu fungování sekt a souvisejícího zneužívání, je neuznání odmítnutí jako legitimní hranice a jeho přetlumočení jakožto symptomu, který musí být „vyléčen“ dalšími činy, které postižená osoba odmítá.

Její odpor je typicky vykreslován jako cosi, co musí být překonáno, aby se cítila lépe. Tato reinterpretace je účinná proto, že využívá autoritu manipulující osoby k systematickému podkopávání soudnosti oběti. Vlastní obranná reakce se tak stává údajným důkazem toho, že člověk „ještě není připraven“ – namísto důkazu, že něco není v pořádku.

Prostředí neformální „terapie“ podpořené psychedeliky, nabízené mimo regulované klinické struktury, výše popsané dynamice nahrává. Jsou-li při groomingu ve hře psychoaktivní látky, dochází ke zřetelnému podkopávání svobodné vůle. Zejména pokud je intoxikace rozložena asymetricky: jedna osoba je pod vlivem látek měnících vědomí, zatímco druhá, manipulující, zůstává střízlivá.

Jedna strana si zachovává plnou schopnost úsudku a jednání, druhá nikoli. MDMA vyvolává pocity zvýšené empatie a sounáležitosti a oslabuje sociální a emocionální obranné mechanismy. LSD stírá obvyklé oddělení „já“ od okolního světa, mění vnímání času a zesiluje emoce. Obě tyto látky narušují schopnost posoudit rizika a bránit své hranice.

Kdo takové omezení cíleně vyvolává nebo využívá a sám zůstává střízlivý, nachází se ve zjevném střetu zájmů: na jedné straně zdánlivě dohlíží na schopnost druhé strany dát souhlas, na straně druhé těží z jejího nedostatku. I v případě, že byly substance podány se souhlasem pozdější oběti, se takové zneužití situace ve svých následcích blíží tzv. chemickému podrobení (chemical submission), tedy záměrnému a tajnému podání psychoaktivních látek bez vědomí a souhlasu oběti s cílem ochromit její vůli, obranu nebo vědomí a následně na ní spáchat trestný čin.

Tento mechanismus není ojedinělým jevem, ale zdokumentovaným strukturálním rizikem psychedelicky podporované léčby jako takové. Etici Americké psychiatrické asociace ve svém dokumentu z roku 2022 poukázali na to, že pacienti pod vlivem psilocybinu nebo MDMA jsou sugestibilnější a snáze manipulovatelní a mohou u nich vzniknout intenzivní, částečně sexuálně zabarvené přenosové pocity.

I v přísně kontrolovaných klinických studiích zaměřených na léčbu posttraumatické stresové poruchy (PTSD) pomocí MDMA došlo ke zdokumentovaným obviněním ze sexuálního zneužívání. V méně regulované „undergroundové“ scéně psychedelického doprovázení popisují bývalí účastníci i novináři mnohaleté, opakující se vzorce chování v rámci jednotlivých komunit.

V mnoha psychedelických léčebných protokolech je tělesný kontakt považován za legitimní terapeutický prostředek. Hodiny trvající sezení spolu s terapeuticky využívaným dotykem vytvářejí intimitu, jakou klasická rozhovorová terapie nezná. Jenže tato blízkost je i zdrojem etických problémů s překračováním hranic: u klientů může dojít k neúmyslnému vyvolání romantických citů, které je při terapii s podporou MDMA ještě umocněno účinky této látky na lidský mozek.

V prostředích mimo regulovaný klinický rámec, u samozvaných průvodců a mentorů bez uznávané kvalifikace, supervize, závazného etického kodexu a často i bez přítomnosti dalšího terapeuta – tedy tam, kde chybí kontrolní mechanismy, které by v zavedených terapeutických prostředích ztěžovaly překračování hranic – se odpovídajícím způsobem zvětšuje prostor pro zneužití.

Při tomto typu terapie navíc často dochází k idealizaci jak substance, tak průvodce. Těm druhým se připisuje téměř duchovní autorita, která dále ztěžuje kritický pohled na jejich konání. V literatuře se objevují informace o sexuálních kontaktech mezi průvodci a klienty, trvajících celá desetiletí. Typické je pro ně jakési povznesení nad profesní a etické normy ze strany těchto terapeutů.

Zřejmá reakce – „ta osoba přece mohla říct ne“ – míjí skutečný problém. Formální schopnost jednat (schopnost vyslovit slovo „ne“ nebo opustit situaci) je něco jiného než podstatná autonomie. Výzkumník v oblasti domácího násilí Evan Stark popsal pomocí pojmu coercive control, jak kontrola v průběhu času omezuje rozhodovací prostor člověka, aniž by jednotlivé činy samy o sobě vypadaly jako nátlak. Svobodná vůle v tomto pojetí není binární přepínač, ale spektrum, které lze postupně zužovat – až nakonec dojde k souhlasu, který formálně existuje, ale ztratil svůj podstatný obsah.

Filosof Harry Frankfurt rozlišuje mezi přáními prvního řádu (bezprostřední touha) a druhého řádu (reflektované přání mít či nemít určitou touhu). Souhlas, který vzniká v rámci farmakologicky vyvolané odbrzděnosti a v rámci autoritativního vztahu budovaného po delší dobu, může být v daném okamžiku reálným přáním prvního řádu – sotva však představuje autentický výraz toho, co by daná osoba při jasném vědomí a bez manipulativního rámce reflektovaně chtěla. Tento rozpor je obzvláště poučný v případech, kdy osoba zpočátku explicitně a uvědoměle stanoví hranici – a tento uvědomělý postoj je následně systematicky podkopáván, nikoli otevřeným nátlakem, ale postupnou erozí podmínek, za nichž by tato hranice mohla obstát.

Řekněme, že navzdory silné intoxikaci se postižená osoba může stále snažit udržet vlastní ochrannou hranici – například vyjádřit přání bezpečného sexu. Kvůli omezení způsobenému vlivem psychedelik však již není schopna toto své přání sama realizovat. Pokud na to její střízlivý doprovod reaguje nelibostí místo podpory, jde o další porušení povinnosti péče: jeden z posledních zbývajících pokusů o autonomii je ignorován, místo aby byl umožněn. Takové chování zapadá do konceptů, jako je například nedobrovolný, nechráněný sexuální styk („stealthing“) – což je ještě zhoršeno tím, že při asymetrické intoxikaci je narušena i schopnost protestovat nebo prosadit své zájmy dodatečně.

A vyvstává zde další otázka: Lze vážně předpokládat, že osoba, která již není schopná nasadit si kondom nebo se samostatně obléknout, by mohla například podepsat smlouvu a učinit tak právně závazné prohlášení o své vůli? Smlouva podepsaná za takových okolností by prakticky v každém právním řádu byla napadnutelná nebo rovnou neplatná – z důvodu nedostatečné způsobilosti k právním úkonům v okamžiku podpisu.

V kontextu sexuálních aktů se na souhlas obecně kladou nižší nároky než na ekonomické prohlášení vůle. Pokud však motorické a kognitivní postižení sahá tak daleko, že brání provedení základních úkonů, neměli bychom předpokládat, že v tomto stavu může dotyčná osoba udělit platný a svobodný souhlas s něčím tak závažným, jako je sexuální akt.

Proč lidé, kteří jsou oběťmi groomingu v prostředí psychedelické terapie, často nepoznají, že došlo k překročení hranic?

Ve zprávách postižených se opakovaně objevuje následující fenomén: v okamžiku terapie, ale někdy také týdny a měsíce po ní, není to, co se stalo, vnímáno jako zneužití, ale jako „nezbytná“ či dokonce „léčivá“ součást terapeutického procesu. Existuje pro to několik důvodů.

Farmakologicky podpořená emoční otevřenost a důvěra v terapeuta ztěžují střízlivé zhodnocení prožitku s odstupem času. Terapeuti navíc aktivně rámují překročení hranic jako součást terapie („to se muselo stát, aby ses mohl/mohla uzdravit“), čímž preventivně vyvracejí pochybnosti pacienta. Obecně rozšířený narativ, že psychedelika „uvolňují“ potlačené vzpomínky a pocity, může vést k tomu, že vlastní pochybnosti či nepohodlí jsou interpretovány jako odpor proti samotnému léčebnému procesu – nikoli jako oprávněná reakce na překročení hranice. Idealizace průvodce či léčebné substance v rámci dané komunity ztěžuje otevřené vyjadřování se vůči sobě samému i ostatním.

Psychické důsledky jsou často závažnější než u „běžného“ terapeutického pochybení, protože zde působí několik škodlivých faktorů najednou. Oběti jsou retraumatizovány – zneužití v prostředí, které vyhledaly, aby řešily své trauma, toto reaktivuje a zesiluje. Může se u nich rozvinout hluboká nejistota ohledně vlastní schopnosti vnímání a úsudku.

Mnoho z nich ztratí důvěru v systémy pomoci a vyhýbá se další léčbě. Potýkají se s pocity hanby, pochybnostmi o sobě samém a o své schopnosti artikulovat svá přání. To značně komplikuje nejen individuální zpracování zážitku, ale i nahlášení případu zneužití. Cítí se být izolováni – zejména v malých, úzce propojených společenstvích se pokus promluvit o své zkušenosti setkává spíše s vyloučením než s podporou.

Obviněná osoba se totiž těší velkému respektu. Událost má dlouhodobé následky na jejich duševní zdraví. Kromě klasických následků traumatu (úzkost, deprese, disociativní symptomy, nedůvěra ve vztazích) postižení často uvádějí specifický pocit zrady, protože k porušení došlo ze strany osoby, které se svěřili ve stavu extrémní zranitelnosti.

Stane-li se obětí groomingu muž, přidává se k popsaným mechanismům další vážná komplikace. Ve společnosti totiž panuje přesvědčení, že muži se díky svým tělesným předpokladům dokáží bránit, jsou schopni ze situace odejít nebo ji fyzicky ukončit. Opomíjí se zde skutečnost, že klíčové mechanismy groomingu – asymetrie autority, postupná eroze hranic, patologizace odporu a především farmakologicky podmíněná neschopnost dát souhlas – působí nezávisle na pohlaví oběti.

Fyzická síla nebo společensky připisovaná „schopnost se bránit“ nehrají žádnou roli, pokud k samotnému překročení hranic nedochází fyzickým nátlakem, ale manipulací, autoritou a chemicky narušenou schopností úsudku. Muž, který pod vlivem látek měnících vědomí čelí střízlivé autoritě, se nachází ve stejné strukturální podřízenosti jako jakákoli jiná osoba v této situaci – klišé o „muži, který by to zvládl, kdyby chtěl“ je zde prostě nevhodné.

Tento přístup má pro postižené konkrétní důsledky. Muži uvádějí, že se při odhalení setkávají s nedůvěrou, bagatelizováním nebo dokonce posměchem. Ty ještě více prohlubují stud a bezmoc, které jsou psychickými následky překročení hranic v takovém prostředí. Důsledkem je, že muži, kteří se stali oběťmi, vyhledávají pomoc a hlásí incidenty ještě zřídkavěji než jiné skupiny postižených.

Každý, kdo informuje nebo píše o případu, kdy byl obětí muž, by tento mechanismus měl zohlednit. Otázka „proč se nebránil, vždyť stačilo, kdyby dal zneužívajícímu pěstí“ je tudíž stejně zavádějící jako u jakékoli jiné oběti. Nejenže přesouvá odpovědnost z manipulující autority na oběť, ale přehlíží také, že právě tato schopnost bránit se byla popsanými mechanismy cíleně podkopána.

Grooming mezi dospělými je málokdy ojedinělým případem. Podobně jako u dětí i zde se často jedná o opakující se systém: legitimizace prostřednictvím pečovatelské nebo autoritativní role, cílený výběr vhodných osob, postupná eskalace, přetváření odporu na symptom problému, kterým groomovaná osoba údajně trpí. Tento vzorec je známý z případů zneužívání zakotvených v institucích – v terapeutických, církevních a akademických kontextech. Ukazuje, že otázku individuálního souhlasu lze v takových případech stěží smysluplně posuzovat izolovaně.

V kontextu neformální psychedelické terapie je grooming příkladem vzájemného působení několika faktorů v prostředí, které je právě kvůli absenci kontrolních mechanismů a intenzivnímu emocionálnímu účinku používaných látek mimořádně náchylné ke zneužití.

Inteligence, vzdělání, fyzická síla nebo schopnost jasně stanovit hranici neochrání oběť před tím, aby byla tato hranice systematicky narušována. Z toho lze odvodit konkrétní varovné signály: neregulovaná dvojí role jako autorita a pečující osoba; tolerování menších překročení hranic po jasně vyjádřeném „ne“; přetlumočení odmítnutí jako příznaku nemoci; a především každá situace, v níž je intoxikována pouze jedna osoba, zatímco druhá si zachovává kontrolu.

Souhlas nesmí být považován za ojedinělou událost, ale musí být posuzován v kontextu mocenských vztahů, postupného posunu hranic a – zejména v případě asymetrického opojení – skutečné rozhodovací schopnosti v daném okamžiku.

Ve své podstatě totiž grooming není klasickým popřením svobodné vůle, nýbrž způsobem, jak ji jiný člověk může cíleně ovlivnit. Nejrafinovanější manipulace není ta, která člověku přikáže, co by měl chtít. Je to ta, která ho přesvědčí, že to, co chce, si vybral úplně sám.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.