Něžný barbar osiřel: Z Libně mizí poslední perlička na dně, restaurace U Jarolímků

„…Mě fascinovala Libeň…ulička Na hrázi, hlavní třída, postranní uličky vedoucí do Židů, ulice Bratrská…a hlavně potok Rokytka, to všechno mě uvádělo v úžas, procházel jsem se i v noci, tak jsem se nemohl nasytit poezie této periférie, …a pokaždé jsem byl zasažen bleskem, tak zamilovaný jsem byl do této periférie, rámované Maninami a Vltavou a její navigací, nad kterou se tyčily vrchy Bulovky a Hájku s Červenou bání,“ psal Bohumil Hrabal v knížce Život bez smokingu. Všechno tohle nasáté vědění a cítění se do literárního tvaru vařilo ve zdejších hospodách.

Literární polobůh Hrabal s uchem nastaveným k lidskému hovoru nechodil do hospod „pařit“. Prováděl tam něco, čemu říkal „sběrný surovinový výzkum lidský řeči“. A „Jarolímci“ byli jednou z jeho hlavních laboratoří. Z Hrabalovy „Hráze věčnosti“ dole u Palmovky se sem s trochou nadsázky mohlo dojít „v papučích“. 

U jednoho stolu se potkávali intelektuální titáni jako Vladimír Boudník nebo Egon Bondy s popeláři, řezníky a dalšími pábiteli. Zánik hospody U Jarolímků je už ale jen posledním korálkem z neveselého náhrdelníku pivní poetiky minulého světa.

„Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni,“ praví staré pražské pořekadlo poukazující na nevalnou pověst a svérázné obyvatelstvo těchto někdejších dělnických čtvrtí. Potloukám se po rozlehlém plácku v okolí stanice tramvaje „Vosmíkových“, na jehož dolním konci zasazena do svahu dlí dosud i stará budova s restaurací U Jarolímků. Jestli se někde ve staré Praze „bolševik“ vyřádil, jsou to právě tyto končiny. 

Když to vezmeme pěkně odspodu, první zásadní obětí rudé zlovůle byl starý židovský hřbitov, který se rozkládal se zhruba v trojúhelníku mezi Libeňským mostem, bývalým nádražím Dolní Libeň a Vojenovou ulicí. V roce 1965 přijely bagry a bylo. Na opačné straně Palmovky lehly v sutinách rozsáhlé domovní bloky v souvislosti s výstavbou metra v 80. letech – nesmyslně včetně Hrabalova domu v ulici Na Hrázi 24. Na jeho místě stojící obrovské autobusové nádraží je dnes bez využití a magnetizuje drobnou kriminalitu.

Když pojedete tramvají hlavní libeňskou ulicí, Zenklovou třídou, dostanete se za zastávkou Stejskalova na nepřirozené prostranství táhnoucí se až ke stanici U Kříže. Právě tudy byla v 60. letech vystavěna mohutná železniční přeložka spojující nádraží Vysočany i Libeň s Holešovicemi. Opět se demolovalo ve velkém a zuby těchto demolic jsou dosud výrazně patrné. 

Hned vedle, v Čuprově ulici, trčí do nebe další němý svěděk bezohledného komunistického plánování – nedokončená silniční rampa od Balabenky, která měla po plánovaných demolicích protnout horní Libeň a napojit se u Bulovky na ústeckou výpadovku.

A tím se dostáváme zpět na velký plac u zastávky Vosmíkových – demolovat se sice začalo, ale v roce 1988 byly práce pro odpor sílící občanské společnosti i nedostatek peněz zastaveny. Zbyly velké ohyzdné proluky, po nichž se jen prohání vítr na obrovské ploše až nahoru k Bulovce. K zemi přesto stačil zahučet nespočet nízkých typicky Libeňských domů a domků.

Zánik Jarolímků je o to smutnější, že jde o dominový efekt, který začal už dávno. Nejblíž k domovu to Hrabal měl k „Vaništům“, což bylo ale dle pamětníků a místního znalce Michala Švarce v podstatě U Haussmanů. Vaništovi zde byli „na place“, a proto Hrabal používal tento název, stejně jako U Lišků či Koubů, byť se tehdy restaurace jmenovaly jinak. 

Cestou dál od Palmovky do nitra čtvrti narazíte na velkém náměstí pod libeňským Zámečkem na funkcionalistický Světův palác s někdejším stejnojmenným jídelním automatem. Ačkoliv to nebyla klasická hospoda s obsluhou, pro Hrabala to bylo místo posvátné. Právě zde se odehrává slavná scéna z Perliček na dně s nevěstou, která si odskočila z vlastní svatby k automatu na panáka, zatímco venku probíhal shon světa. Automat už 30 let nefunguje, aspoň palác se pozvolna rekonstruuje.

Vystoupíte-li z tramvaje v kopci na stanici U Kříže, ocitnete se v dodnes nejdivočejší lokalitě Libně s pochybnými existencemi všude kolem. Přes rušnou křižovatku od refíže stojí osamocený dům v něm donedávna funkční hospoda U krále Karla IV. Hrabalovi se nesmírně líbil zdejší kontrast – název odkazující na největšího českého panovníka a realita zakouřené, drsné libeňské hospody. 

V Hrabalových textech (zejména v trilogii Svatby v domě, Vita nuova, Proluky) se tento hostinec objevuje jako místo, kde se scházeli dělníci z blízkých továren, zřízenci z Bulovky a libeňští rázovití občané. Hrabal miloval místně typickou „vznešenost v nízkosti“ – to, že se i v takovém prostředí lidé dokázali bavit o filosofii nebo historii.

K Jarolímkům se ještě vrátíme, teď ale pojeďme ještě o kousek dál směrem k Bulovce. Právě tady na dohled libeňskému hřbitovu a Korábským schodům bývala hospoda Na Korábě – ještě asi před pěti lety. Spisovatel sem chodil, když si chtěl od „dolní Libně“ trochu odpočinout a podívat se na město z výšky. Píše o ní jako o místě s krásným vzduchem a jiným typem hostů – více výletním. Dnes je zde vietnamská večerka.

Hrabalovských podniků bylo ale v Libni ještě víc – jejich budovy už dnes ale ze zmíněných příčin vesměs nestojí nebo mají jinou funkci: U Sokola, U Zeleného stromu, U Libuše, Na Staré base, U Žebráka U Erbu či u Ferklů.

Upřímně, to, že hospoda U Jarolímků zanikne v podobě, kterou uvnitř v dnešní době má, mě nikterak nemrzí. Je to svým vzhledem a atomosférou tuctový podnik s tuctovou obsluhou a nijak extra lákavou gastronomií. Minulost ale byla slavná.

Málokdo z hostů, kteří zde v padesátých letech pili pivo s Hrabalem, věděl, že tento hostinec byl za protektorátu místem, kde se ticho platilo životem. František Jarolímek, rodák z Dušníků u Příbrami a voják 28. pěšího pluku, nebyl jen rázovitým hostinským. Byl to muž železné integrity a tiché odvahy. Právě zde, v domě čp. 241, se scházela pravoslavná komunita a osobnosti odboje. Jarolímek, výrazná postava libeňského Sokola, tu v nejtemnějších hodinách roku 1942 rozehrál hru s gestapem, která hraničila se šílenstvím.

Když po atentátu na Reinharda Heydricha hledalo sedm parašutistů úkryt v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje, byl to právě František Jarolímek, kdo zajišťoval jejich přežití. Od řezníka Bohumila Vosmíka bral maso, od pekaře Josefa Kyncla z dnešní Zenklovy ulice zase pečivo. Tyto potraviny pak nenápadně putovaly z Libně do Resslovy ulice, kde po tři týdny živily Adolfa Opálka, Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše a jejich druhy. Jarolímkův hostinec byl tichou logistickou centrálou odboje.

Po zradě Karla Čurdy gestapo síť pomocníků krutě rozprášilo, mnozí zaplatili životem v Mauthausenu. Jarolímek i Kyncl však jako zázrakem přežili – nikdo je neprozradil. Tato „perlička na dně“ libeňské historie je bohužel už skoro zapomenutá a je škoda, že hospoda půjde k zemi, protože František Jarolímek by si určitě zasloužil pamětní desku. 

Snad je to už jen rána z milosti pro místo, které svého genia loci z velké části poztrácelo mnohem dřív. Fakt je ten, že až U Jarolímků 23. října naposledy zhasnou a zatáhnou tak oponu za 152 let trvající historií, zakousnou se sem bagry najaté společností PRIME rezidence s.r.o., za níž stojí developer Michal Bobošík. Vyrůst zde má bytový dům s 90 jednotkami a paměť místa tak definitivně ustoupí „funkčnímu využití území“. 

„Všechno je to v prdeli, Vladimírku, všechno to rozbourají.“

P.S. Pokud chcete na katastru Prahy 8 přece jen ještě zažít starou hospodskou atmosféru, vyražte si do Hostince na Pěšinách ve stejnojmenné ulici, K Hofmannům v ulici Nad Šutkou a vůbec nejlíp k Budymu na Libeňském ostrově. Prostě, pijte pivo v kvalitních hospodách. Nebudou! 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.