REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Gruzínskou nebo vietnamskou kuchyni už zná v Praze každý, nejvěrnější strávníky mají ale v pákistánské restauraci na rohu zapadlých ulic V Zahradách a Na Dědince v horní Libni. Když zrovna nemají obědovou nebo večerní špičku, potkáte před vchodem naproti bulharským potravinám postávat s cigaretou brilantního šéfa Mirka v tradiční pákistánské košili kameez (قمیض). Určitě se nechte pozvat dovnitř a na řeči nedejte.
Všichni jistě znáte legendární a přeceňovanou českou crazy komedii „Což takhkle dát si špenát?“ Asi před patnácti lety se mě kamarádka Elektra Vopičková (opravdu se tak jmenuje) zeptala, jestli bych si nedal špenát k večeři. S představou ohavné zelené kejdy ze školní vývařovny jsem odmítl, nakonec jsem se ale s vidinou hezkého večera nechal přece jen odtáhnout do temných uliček horní Libně – do míst, co by zmrzlou kostkou špenátu dohodil ke špitálu na Bulovce nebo do hospody Na ztracené Vartě.
Ne, v těchto končinách Prahy bych špičkový gastronomický zážitek opravdu nečekal. A přece...

V temných uličkách
Mám takovou zkušenost, že dobrý podnik se pozná podle malé fluktuace zaměstnanců i modifikací interiéru v průběhu času. Proč měnit, co jednou dobře funguje? A tak je tu i dneska na své obvyklé rauchpauze už lehce našedivělá, ale stále ostře vtipná eminence podniku – Mirek. Spoustu lidí si o něm myslí, že je to Pákistánec, a on je při tom rád nechává. Je to ale kovaný Pražák křtěný Vltavou. S Mirkem si 15 let zásadně jen vykáme a baví mě to.
„Nikdy jsem neuvažoval, že bych dělal v restauraci. Měl jsem radši bary a tak. Ale jednou, dávno v devadesátých letech, mi jeden kamarád povídá, že by nějací Pákistánci v Praze rádi otevřeli restauraci a potřebují s tím trochu pomoct. Takhle nějak jsem se k tomu přichomýtnul a strávil jsem s nimi už skoro půlku života.“
Procházím do lokálu kolem pece na pákistánský chléb naan nebo čapátí, ale klidně taky na pizzu.

„Ze začátku se té pákistánské stravy hosté báli, takže nás prvních pár let živila pizza, i když trochu jinak chutnala,“ přiznává bez mučení Mirek, který byl už u zakládání podniku, který nejprve sídlil v Lipanské ulici na Žižkově, kde v podobě restaurace Mailsi existuje dodnes.
Vidíte – Žižkov a Libeň. Dvě rázovité pražské čtvrti, jejichž pravé barvy poznáte, až když se zanoříte do spleti ulic, uliček a plácků se svéráznými podniky, které si zapamatujete.
Svéráz pákistánského života
„Když jsme tady začínali, často se stávalo, že místní Romové hráli fotbalové utkání uprostřed křižovatky, takže jsme s autem museli pokorně čekat, až zápas skončí,“ vzpomíná s nostalgií v hlase dobrá duše podniku se vznešeným názvem Restaurant Rana Pakistani (česky „král“, „vládce“, „pán“ nebo „princ“ – pozn. aut.).
Před oněmi patnácti lety, když jsem tu byl poprvé, jsem si s nadějí ve věci příští u Elektry doma nechal poručit „Dal Palak“ = špenát s čočkou. Což může někomu znít ohavně, ale realita je taková, že jsem lepší veganské jídlo (já zavilý požírač masa všeho druhu) nikdy nepozřel a chodím na něj do Libně dodnes.
Každé jídlo zde ale chutná skvěle, a to z jednoduchého důvodu – úžasně voní a tím pádem i chutná, bez ohledu na druh.
Pákistánci to mají jaksi v krvi. „Dětem dají v půl roce ochutnat chilli papričku, a ty to potom pokládají za normální. V českých školních jídelnách si ale stěžují, že jídlo nemá žádnou chuť, tak dostávají v krabičce s sebou koření, aby si oběd doladily,“ směje se Mirek.
Ano, pákistánská kuchyně je výsledkem úžasné syntézy koření, které se tradičně pěstuje v její domovině. Může být specificky aromatické – jako šafrán, koriandr, máta, skořice, kardamom či hřebíček. Může být také chuťově výrazné – jako česnek nebo zázvor. Nebo pálivé jako chilli a pepř. Tato pestrá škála chutí se dá kombinovat nesčetnými způsoby a ve výsledku vede k výrazné individualitě každého pokrmu.
Restauraci dělá do značné míry její klientela a naopak. A je fakt, že místy až vytříbeně intelektuální prostředí byste v těchto končinách Prahy v podniku tuctového vzhledu, v němž se poněkud zastavil čas, asi nehledali. Sociální spektrum hostů je zde ale nesmírně široké a veskrze demokratické – asi jako v nádražce v Braníku nebo v Dejvicích. To není dehonestace, to je vyznamenání!
Sám vrchní, vedoucí a provozní v jedné osobě, Mirek, se do Pákistánu nikdy nedostal. „Když bych jel, muselo by to určitě být tady s našima klukama (kromě něj pracují v podniku výhradně Pákistánci), ale zatím na to nějak nedošlo,“ krčí rameny vyrovnaně.
Když jsme začínali, v Praze byly asi dvě indické restaurace. Pákistánského jídla se všichni báli.
„Jinak mě fascinuje, jak základní hodnotou je v Pákistánu stále rodina, pospolitost, soudržnost. Někteří kluci, kteří u nás pracují, si sem přivezli svoje manželky i děti. Nikdo z nich si ale nevzal evropskou ženu. Jejich společnost je velmi tradiční, berou se klidně v rodinách mezi sebou bratranci a sestřenice, základem je udržet pohromadě majetek,“ popisuje situaci.
Ostatně ani v samotném podniku nikdy žádná žena dlouho nevydržela. A už vůbec ne mladé atraktivní ženy. „Mezi klukama v kuchyni to nedělalo dobrotu. Pákistánci nejsou zvyklí se dívat na nezakrytou ženskou krásu,“ líčí Mirek, který naopak žádným puritánem není.
Nebojte se ochutnat
Pokud se jednoho dne pod věčně neklidnou libeňskou oblohou odvážíte vplout do poněkud temného lokálu (i když už to není, co to bývalo), zbytečně se nerozhlížejte po ostatních (sami tu fakt nikdy nebudete) a v jídelním listu se zaměřte výhradně na pákistánskou část menu.

Předkrmy začínají klasikou – pakorami. Kousky brambor, cibule a papriky, žampionů nebo kuřecích nudliček obalené v jemném těstíčku z čočkové mouky. Těstíčko je křupavé, dobře okořeněné a překvapivě málo mastné. I obyčejné suroviny v něm najednou získají zajímavý rozměr a před hlavním chodem vás nezahltí. Čočková polévka zde má úplně jinou chuť, než jste zvyklí a je výtečná.
V hlavním menu prakticky nemůžete sáhnout vedle, ať už si dáte jehněčí, hovězí, kuřecí nebo bezmasé jídlo. Klasikou podniku je máslové kuře – murgh butter. Jsou to kousky kuřecích prsou v omáčce, která vizuálně i chuťově připomíná naši svíčkovou. Základem je ghee – přepuštěné máslo typické pro jihoasijskou kuchyni. Sladkost dodává sušené ovoce, lehkou křupavost malé kousky mandlí. Harmonie je vždy prvotřídní.

Výtečné je také jehněčí s koriandrovou omáčkou nebo už zmiňovaný špenát na všechny způsoby – s domácím sýrem, čočkou, rýží nebo klidně samotný. Skvělá jsou i jídla s okrou (jedlý ibišek, tzv. lady finger) na všechny možné způsoby.
Ne, nejsem gastro kritik a nechci si na něj hrát, ale jako laik dávám ruku do ohně za to, že všechna jídla mají po chuťové i surovinové stránce špičkovou kvalitu. Nemusíte hned začínat několikachodovým menu – pro zjištění, o čem to celé je, stačí zaskočit na oběd za bezkonkurenčních 130 Kč, který bude pozvánkou na něco většího.
Chodím k „Pakošům“ už vlastně hlavně na něj nebo na špenát s rýží nebo čočkou. A taky prohodit pár fórků s Mirkem, bez něj by to nebylo ono. Rád se zasměje, ale restaurace pod jeho velením také funguje jako dobře namazaný stroj.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.









