Soudce může o probíhajících kauzách diskutovat se svými kolegy, nesmí však překročit hranici, která by zpochybnila jeho schopnost rozhodovat nezávisle. Pokud k tomu dojde, může to být důvod k jeho vyloučení pro podjatost. K tomuto závěru dospěly soudy v případu soudkyně, jež zprostila obžalovanou z lichvy a své rozhodnutí odůvodnila tím, že věc „konzultovala s velmi moudrým a zkušeným kolegou“.
„Moudrý kolega“ v odůvodnění rozsudku
Případ postarších manželů, kteří přišli o dům kvůli podvodnici, sice nakonec dopadl v jejich prospěch, odhalil však hned několik selhání justice. Žena si získala důvěru seniorů tím, že jim nabízela pomoc s péčí o nemocného manžela i chod domácnosti. Výsledkem bylo, že manželé „prodali“ svůj dům v hodnotě přes tři miliony korun za 300 tisíc, které navíc nikdy neobdrželi.
Žena byla obviněna z lichvy, protože podle obžaloby zneužila tísně a strachu manželů k vlastnímu prospěchu. Hájila se tím, že se o manžela starala, zajistila mu specializovanou péči, léky, dům rekonstruovala. A také tím, že manželka mohla transakci kdykoliv odmítnout.
A u soudu napoprvé uspěla. Samosoudkyně Eva Lamplotová z Okresního soudu Praha-východ zprošťující rozhodnutí odůvodnila mj. tím, že „věc konzultovala s velmi moudrým a zkušeným kolegou, vůči kterému má určitou odbornou důvěru, a došli všichni k tomu, že ta situace je strašně těžká…“.
Spravedlnost musí být i vidět
Odvolací Krajský soud v Praze na základě stížnosti poškozené nejen zrušil původní rozhodnutí, ale zároveň vyloučil soudkyni Lamplotovou z dalšího projednávání věci. Podle soudu totiž svými výroky vzbudila pochybnosti o schopnosti rozhodovat nezávisle. Ty ještě posílilo její odmítnutí reagovat na námitku podjatosti i fakt, že neuvedla, s kým měla případ konzultovat.
Závěr o její podjatosti následně potvrdil i Nejvyšší soud, byť případ označil za hraniční. Připomněl, že soudci mohou o věcech diskutovat se svými kolegy, nesmí však vzniknout pochybnost, že rozhodnutí učinili na základě vlastního, nezávislého uvážení.
Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které platí anglické přísloví, že spravedlnost musí být nejen konána, ale musí být i vidět, že je konána.
„Soudkyně JUDr. Eva Lamplotová přitom mohla celou věc ve svém vlastním rozhodnutí o námitce podjatosti vysvětlit, mohla uvést na pravou míru, jak ke svému rozsudku dospěla, že jde o její vlastní rozhodnutí, a nikoli o rozhodnutí jiné (konkrétně označené) osoby, se kterou věc jen v obecné rovině konzultovala a která ji například jen upozornila na relevantní judikaturu či názory obsažené v odborné literatuře, jež si soudkyně samostudiem ověřila. To však soudkyně neučinila, svá vyřčená slova dokonce v podstatě popřela a ani nechtěla označit osobu, o které sama při ústním odůvodnění rozsudku hovořila a která jí měla ve věci radit (s níž měla věc konzultovat). Soudkyně tak odmítla i tzv. soudní dialog se stranami, transparentně nevysvětlila, jaké postupy nenarušující důvěru v její nezávislé a nestranné rozhodování zvolila,“ uzavřel k otázce podjatosti Nejvyšší soud.
Selhání i na straně civilních soudů
Jeho rozhodnutí nyní potvrdil i Ústavní soud, který odmítl ústavní stížnost odsouzené lichvářky. Ani podle ústavních soudců nebylo nahrazením soudkyně Lamplotové porušeno její právo na zákonného soudce - i podle nich byla totiž vyjádření soudkyně Lamplotové nestandardní a neprofesionální.
Tím ovšem výčet ne zcela obvyklých momentů v případu nekončí. Nejvyšší soud totiž v rozhodnutí naznačil, že s ohledem na okolnosti bylo namístě ženu místo lichvy obvinit ze závažnějšího jednání, totiž z podvodu.
„Nedosti na tom, že obviněná přiměla druhou stranu, zneužívajíc uvedené situace, přistoupit na takovou smlouvu, dokonce se jí sama necítila být vázána natolik, aby splnila, k čemu se sama zavázala, přitom to zřejmě byl i její původní záměr (dům od počátku chtěla získat zdarma, bez protihodnoty). Obviněná tak ani slíbenou desetinu kupní ceny ve výsledku poškozené neuhradila. V tom by mnohem spíše bylo možno spatřovat závažnější trestný čin podvodu, nicméně takto soudy nižších stupňů jednání obviněné neposoudily a s ohledem na princip zákazu reformationis in peius již ani jakákoliv změna v tomto směru není možná,“ konstatoval ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
A Nejvyšší soud se v něm pustil i do kritiky soudů civilních, které v paralelním civilním řízení rozhodly o tom, že dům patří lichvářce. Ta totiž v dovolání právě na tato rozhodnutí jako ve svůj prospěch odkazovala.
Náhrada škody v trestním řízení
Podle Nejvyššího soudu měly civilní soudy přihlédnout k tomu, že byly naplněny znaky lichvy i v civilně právní oblasti a smlouva o prodeji nemovitosti tak měla být neplatná a dům měl být vrácen manželům.
„Bohužel ve věci poškozené a obviněné civilní soudy nedostály uvedené povinnosti zabývat se otázkou absolutní neplatnosti právního jednání z důvodu naplnění skutkové podstaty lichvy a znaky této skutkové podstaty uvedené v § 1796 o. z. vůbec nezkoumaly, nezabývaly se jimi, ač argumentace poškozené tomu napovídala. Z pohledu Nejvyššího soudu tak shora označená rozhodnutí civilních soudů vykazují vady, které nicméně řádným postupem v civilním řízení nebyly napraveny, rozhodnutí pro tyto vady nikdy nebyla zrušena,“ uvedl v rozhodnutí Nejvyšší soud.
Z tohoto důvodu rozhodl soud o tom, že je správný tzv. adhezní výrok v rámci trestního řízení, kterým byla lichvářce určena náhrada škody ve výši ceny domu. Na uhrazení této povinnosti již byla nařízena exekuce.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
