REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Nedílnou součástí genia loci kdysi mocně frekventovaného branického dopravního uzlu je už více než století tamní nádražní restaurace. Méně známý podnik než ten (snad opět zachráněný) dejvický, před kterým se poslední dobou fotí kdejaký politik, skýtá o to větší porci autentické atmosféry, kde se cítí dobře hosté napříč sociálními skupinami. Tato hospodská demokracie v branické nádražce přitom není žádné kýčovité retro, ale životaschopný gastronomický organismus poskytující denně dobré služby štamgastům i náhodně projíždějícím.
„Jezdí mi sem z Michle odjakživa autobus stošestka. Za dvacet minut jsem tu a dávám si zas jeden Braník,“ básní mi do ucha jeden ze skalních štamgastů branické nádražky u plechového pultíku hned za dveřmi do nenápadného lokálu.
Estetický dojem není z vnějšku úplně valný, nenápadná přízemní budova hned vedle schodů od konečné MHD, zbachratělá během let různými přístavbami, neláká k návštěvě „na první dobrou.“ Náhodný kolemjdoucí by si snad mohl myslet, že jde spíš o nějaký nevyužívaný železniční sklad. Chyba lávky!
Okolí mizí, nádražka zůstává
Ani okolí proslulého lokálu není věru přívětivé, což je zásadní rozdíl oproti víceméně „sexy“ a „stylish“ okolí nádražky v Dejvicích. Zatímco z honosné nádražní budovy v Praze 6 odjíždíval za přemítáním do Lán tatíček Masaryk (dosud je tu jeho salonek), Braník byl a ještě víc je typicky plebejským místem, odkud se za romantikou posázavských hvozdů už od časů první republiky vydávali trampové a jiní „obyčejní lidé“.
Ráz místa jasně určuje i jeho okolí, svého času plné továrních provozů, zejména na potraviny: v perimetru jednoho kilometru okolo nádraží se nacházely čokoládovny, na dohled je pivovar, opodál ledárny, blízko bylo veliké zahradnictví a taky podnik Mikrotechna. K tomu si připočtěte samotné „ajznboňáky“ a cestující, kterých se tu dříve vystřídaly desetitisíce denně.
Dnes prosté branické nádražíčko, zprzněné nedávno ohavnými „euronástupišti“, statečně odolává sevření mezi majestátním, leč již nefunkčním pivovarem (Braník se už řádku let vyrábí na Smíchově), tzv. Mostem inteligence a minimálně využívaným terminálem MHD, jehož slavné časy pominuly už před desítkami let a nyní se řeší, co s ním.
Vedle skromné hlavní budovy nádraží čekají na vlak nebo na něco jiného před zdejší typickou čekárnou zachmuřené figurky. Jedna by mohla být studentkou, která neví, co s tím svým vzděláním dělat dál, zatímco mírně zanedbaný muž neurčitého věku s lehkou taškou zřejmě rozjímá, na které podložce večer spočine jeho hlava.
Ještě víc napravo při pohledu od kolejí, poněkud zastrčena mezi přístavbami, skromně láká ke vstupu neprávem opomíjená kulturně-společenská perla této části Prahy: branická nádražní restaurace.
Všechno v pořádku
Jen co člověk vpadne dovnitř, vítají jej četné rukou psané lístečky s názvy jídel, zastrkané klasicky nad sebou na tabuli hned vedle výčepu. Za ním úřadují dvě energické ženské, které se nechtěly moc fotit; jsou ale krásné tím, co dělají a jak to dělají, a vůbec jsou prostě krásné. „Holanďana“, guláš nebo hovězí pečeni na hříbkách vám přinesou během několika málo minut a nezaplatíte za ně víc než 150 Kč.
Nalevo od vchodu je pár stolů na „jedno a více“ na stojáka. Muži, jednoho z nichž jsem citoval v úvodu, zde den co den postávají nejspíš už od půlky minulého století a vůbec byste neřekli, že jsou to opilci nebo hospodské typy. Jsou moudří a nad věcí. Achillovu patu u nich přesto najdete a není halena ponožkou, jistě poctivě mnohonásobně zaštupovanou.
„A co byste dělali, kdyby vám to tady zavřeli,“ tluču hřebíček po hlavičce. „No, to by bylo smutný, hodně smutný,“ zní jediná publikovatelná reakce party tří branických souvěrců. Provozovatel restaurantu Jan Šeba, jinak také vyučený řezník a bývalý boxer, zde letos oslaví třicátou sezónu – branickou nádražku si od tehdejších Drah pronajal nedlouho po vojně a úspěšně ji provozuje dodnes.
„Když jsem tu před dvaceti lety začínal, tak se tu za měsíc vytočilo sto padesát hektáčů. Lidi tu stáli frontu na pivo až před hospodu,“ vzpomínal před pár lety na své začátky za branickou pípou. Dnes je výtoč o něco skromnější, ani tak se ale personál přes den nezastaví. Poklady zdejší kuchyně, paní Danuška a Alenka, tu spolu vaří už 27 let! Taková minimální fluktulace je více než výmluvná.
No nic. Dovnitř zatím proudí kordon „kravaťáků“ z jedné z nových kancelářských budov v Modřanech, kteří se rádi nechávají peskovat od paní vedoucí, dotazující se, zda „mají doma černochy.“ Asi nemají, ale vůbec bych se nedivil, kdybych v téhle nádražce nějakého potkal.
Úředníci usedají hned vedle party popelářů, kteří mají na rozdíl od nich už nejméně hodinu „padla“ a mohou se v klidu věnovat relaxaci – v útulné hospůdce zavírají už v osm večer, zato je otevřeno už od sedmé ranní.
Vivat Braník!
Přisedám ke stolu hostů, kteří se mezi sebou očividně neznají, ale harmonicky sousedí. Už jsem zde nemálokrát byl, takže vím, že při výběru z listu musí být člověk obezřetný a nemít příliš velké oči, pokud jde o objednávané chody. Stačí si totiž poručit „jen dršťkovku“, a běžný člověk nemusí jíst do následujícího dne, jak je vydatná.
Při přípravě jednotlivých jídel je zjevně myšleno na poctivě manuálně pracující strávníky, jejichž energetický výdej bývá větší než u ostatních. Hlavní chod zde proto málokdo dojí – a nedej bože, když si objednáte obligátní čtvrteční „sloní uši“, což jsou vepřové řízky zvíce velikosti dvou talířů.
Jistě jste pochopili, že branická vývařovna asi úplně neuspokojí vyznavače makrobiotické ani paleo stravy, salátů Caesar, „dobré brazilské kávy“ či Prosecca. Výjimku ve výběru jídla zde ale rádi udělají i lidé, kteří běžně guláš, „ptáčka“ nebo výpečky neobědvají. Nedivím se jim – pozitivní hospodský „vibe“, jak se dnes módně říká, zde není o moc horší, než když se v hospodách ještě kouřilo.
Branické nádražce před nedávnem prodloužili smlouvu.
V potemnělém lokále je zejména teď v zimě útulno, a když ještě zahoří oheň v prosklených kamnech, člověk může jen tak sedět, lelkovat či okounět a žít pocitem, že mu najednou patří všechen čas světa. Když se před zavíračkou vypotácí do bezútěšného prostoru v okolí nádraží, bude mu to už jedno.
Možná to bude znít trochu cynicky a nevkusně, nicméně branický nádražní restaurant je ideálním cílem víkendového výletu – romanticky si sem můžete zajet vláčkem z hlavního nádraží či tramvají trojkou, když zrovna nepokračuje až na Libuš. Nakrmí a napojí vás vždy dosyta.
Jenom drobná ráda – když jste tu poprvé, nebuďte nahlas moc vtipní a výřeční. To nemají rádi ani tady, ani Na Slamníku, U Rotundy, U Kocoura, U Hrocha nebo v některé z dalších pražských „echt“ hospod.
Jo a abych nezapomněl: paní kuchařka Danuška mi s šibalským mrknutím očka prozradila, že branické nádražce před nedávnem prodloužili nájemní smlouvu. Hurá!
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
