Kde vzít peníze na armádu? Pokud máme přežít, musíme ubrat na sociálním státě, říká Řehka

Na polsko-ukrajinském hraničním přechodu zasáhl ruský dron vlak krátce poté, co tudy projeli západní diplomaté včetně Borise Johnsona nebo Jana Lipavského. Šlo podle vás o vědomou eskalaci ze strany Moskvy, nebo o náhodu?

To je těžké říct, potřebné informace nemám a život mě naučil být v rychlých soudech opatrný, protože se to párkrát nevyplatilo. Co je ale jisté: Rusko nás testuje, situaci eskaluje a zkouší, kam až může zajít. Míň se ostýchají a víc situaci vyhrocují. Zda to byl cílený útok, nebo náhoda, s jistotou říct nelze.

Kdyby byl zasažen vlak s diplomaty a došlo ke zraněním či ztrátám na životech včetně českých politiků, jaká by měla být adekvátní reakce?

Jednoznačně bychom to museli okamžitě odsoudit, to je stoprocentní. Další reakce by se musela primárně odvíjet od dohody se spojenci v Severoatlantické alianci. Problém těchto hrozeb spočívá v tom, že u nich často funguje popiratelnost. Velmi těžko se prokazuje úmysl, který tam navíc skutečně ani nemusí být.

Rusko před nás neustále klade strategické dilema. Nechcete zareagovat tak slabě, aby to poškodilo budoucí odstrašení, ale zároveň nechcete situaci nepřiměřeně vyeskalovat. Musí se hledat rovnováha a dát všechny informace na stůl. V rámci eskalačního managementu potřebujete mít škálu nástrojů a dávkovat je postupně. Nemůžete hned na první dobrou spálit všechny mosty a pak už nemít co přidat.

Neměli bychom se k takovým incidentům stavět ještě rázněji než dosud?

Měli bychom se stavět vždycky odhodlaně a rázně. Rusko nerozumí ničemu jinému než síle. Pokud udělá něco neadekvátního nebo něco, co nám škodí, musí přijít adekvátní odveta. Ta ale nesmí situaci zbytečně přestřelit, to není v zájmu nikoho.

Navíc je rozdíl, pokud jsou diplomaté ve válečné zóně a něco na ně spadne – byť by samozřejmě měli být chráněni –, a situací, kdy by poslali raketu přímo na naše území a zabili politické představitele tady. Předpokládám, že při takovém incidentu by některé země žádaly aktivaci článku 4 a spojenecké konzultace. Následovala by škála kroků: diplomatická opatření, vízové restrikce, kontrola pohybu, vyhošťování diplomatů nebo sankční režimy. Vojenské nástroje nemusí přijít na řadu hned.

Bezpečnostní experti často hovoří o riziku přímé konfrontace s Ruskem v horizontu let 2028 až 2030. Vy sám říkáte, že k takovému konfliktu dříve či později může dojít.

Neříkám, že k němu nutně dojde, ale že by k němu dojít mohlo. A zároveň dodávám, že věřím, že budeme mít dost rozumu a podaří se nám ho odvrátit.

Jak konkrétně tomu lze zabránit?

Jednoznačně odstrašením, ničím jiným. Odstrašení vyžaduje reálné vojenské schopnosti a kapacity, o kterých protivník ví, že je máme. A bavíme se o celé Alianci. Česko v tom nemůže hrát izolovanou roli, takové úvahy jsou bláznovství. Musíme být platným spojencem. NATO funguje a funguje dobře, byť prochází proměnou, kdy Evropa musí převzít břímě konvenční obrany.

Musíme budovat kapacity, které jsme spojencům přislíbili v rámci cílů výstavby schopností (Capability Targets) pro kolektivní obranu – což nejsou jen dvě brigády, těžká a střední, ale celá řada dalších prvků v regionálních plánech. Musíme mít schopnosti, nezpochybnitelnou vůli je použít a protivník musí uvěřit, že eskalace je pro něj ta nejhorší možná varianta, která nedává smysl a bude příliš drahá.

Funguje tento mechanismus odstrašení v praxi, když vidíme pokračující ruskou agresi na Ukrajině i hrozby vůči Pobaltí?

Funguje to zatím dost pomalu a drhne to. Musíme přidat. Poslední roky jsem na vojenských i politických jednáních v Alianci neustále slýchal: urgence, urgence, čas je nejdražší komodita. Odstraňujte mezery, navyšujte obranné výdaje, klidně se zadlužte, ale konejte teď, kdy je otevřené okno příležitosti. Podporujte obranný průmysl a nepolevujte v pomoci Ukrajině.

Aliance se sice vzbudila, schválila nejpodrobnější obranné plánování od studené války a přijala dva velmi schopné členy, Finsko a Švédsko, což zásadně proměnilo geografii v Pobaltí. Ale mezery jsou velké.

Když Donald Trump zpochybňuje smysl NATO, jde o politický tlak na Evropu, nebo o reálnou hrozbu stažení Spojených států?

Do hlavy mu nevidím. Lidé z amerických administrativ, kteří s ním pracovali, mi vždycky říkali: neskákejte na každý tweet, dívejte se na delší časovou řadu a reálné chování. Z hlediska odstrašení není šťastné vysílat signály, že jsme slabí, nejednotní a že nás Amerika opouští – to Rusko vnímá jako pozvánku. Na druhou stranu Spojené státy na nutnost převzetí odpovědnosti upozorňují dlouho a teprve Trumpova komunikace Evropu skutečně probudila.

Transformace aliance, posun břemene a koncept NATO 3.0 není o Donaldu Trumpovi. To je geopolitická realita. Amerika už nemá kapacity na to, aby dělala všechno za nás, a stalo by se to bez ohledu na to, kdo sedí v Bílém domě. Zároveň ale neplatí představa, že Evropa musí klečet a prosit. Amerika potřebuje Evropu stejně jako Evropa Ameriku. Bez evropské infrastruktury a základen USA neprovedou projekci sil na Blízký východ ani do Afriky. A nastane-li krize v Indo-Pacifiku kolem Tchaj-wanu, bude Washington potřebovat evropskou podporu minimálně v rovině sankcí a ekonomického tlaku proti Číně.

Kde vidíte největší vnitřní slabinu připravenosti v České republice?

U nás doma je to zoufale pomalé a chybí jakýkoliv pocit urgence. Vždyť se podívejte na náš systém akvizic. Co se reálně změnilo v akvizičním procesu? Doteď nemáme upravenou legislativu, která by armádě umožnila efektivně fungovat v krizových stavech. Máme špatně nadefinovaný stav ohrožení státu i válečný stav.

Vláda nemá v době míru pravomoc přijímat mimořádná opatření. Přitom dnešní kolektivní obrana vyžaduje, abyste v okamžiku varovných indikátorů začali okamžitě jednat už v mírovém stavu – posilovat východní křídlo, provádět přesuny, abyste byli připraveni bránit alianční území od prvního centimetru. My řadu těchto věcí bez vyhlášení stavu ohrožení státu ze zákona vůbec nesmíme udělat.

Současná vláda tvrdí, že chce krizovou i brannou legislativu revidovat.

Fandím tomu a doufám, že to dotáhne. Spousta lidí na tom pracovala na pracovní úrovni už v minulém období a my na Generálním štábu jsme pro to připravili řadu podkladů. Výsledek ale na stole stále není.

Navíc obrana státu není jen armáda. Zahrnuje kritickou infrastrukturu, odolnost institucí a společnosti, kybernetickou bezpečnost, dopravu, zdravotnictví i soukromý sektor. My máme sice schválenou bezpečnostní i obrannou strategii, které říkají, že se máme chystat na nejhorší scénář velké války a že obrana je věcí celé společnosti. Armáda své obranné plány zrevidovala a provázala s velitelstvím SACEUR. Víme přesně, co máme dělat a kam koho poslat.

Jenže nemáme ústřední plán obrany státu. Chybí koordinace ostatních složek – operátorů, vodáren, dopravy. Nikdy se to neprocvičovalo jako celek se všemi rezorty. Dlouhodobě víme o systémových mezerách, například jak bychom vyhlásili krizové stavy, kdyby se nesešel parlament. Nikdo to neřeší. Není to o malování čerta na zeď nebo strašení, ale o tom začít brát přípravu vážně. Teď už není pět minut před dvanáctou, je pět minut po dvanácté. 

Vládní koalice i opozice často operují se závazkem dvou procent HDP na obranu. Vy tvrdíte, že tato částka nestačí.

Obranný rozpočet není o procentech HDP, ale o reálných schopnostech. Dvě dekády jsme obranu brutálně podfinancovávali, armáda byla ohlodaná až na kost a zbavovali jsme se objektů. Zdecimovaná byla nejen armáda, ale celý systém. Představa, že teď začneme dávat dvě procenta a ono se to samo spraví, je lichá. Nespraví.

Plánovači a odborníci na Generálním štábu spočítali, co obnáší naplnění balíku schopností CT 25, ke kterému jsme se jako stát politicky zavázali. Abychom tyto alianční cíle splnili, vycházelo to zhruba na tři procenta HDP čerpaná nepřetržitě po dobu deseti let. Pokud k tomu připočteme další nezbytné věci pro obranné plány, jako je podpora hostitelské země, pohybujeme se kolem 3,7 procenta HDP. Se dvěma procenty ozbrojené síly v podstatě zastaví rozvoj.

Kritizujete i strukturu současných výdajů na obranu?

Vláda obranný rozpočet v nejhorší možné době reálně seškrtala, což považuji za krajně nezodpovědné. Můžeme diskutovat o tom, jak rozpočet připravila předchozí garnitura, ale škrty dopadly na reálné vojenské schopnosti, zatímco zbytné položky v něm zůstaly.

Do toho přicházejí bizarní nápady, jako je převod civilního letiště v Karlových Varech na armádu na rozkaz. O tom jsem se ještě ve funkci náčelníka Generálního štábu dozvěděl z médií, ačkoliv jsme v minulosti opakovaně psali stanoviska, že armáda toto letiště z mnoha důvodů nechce. Z médií se dozvídám i o plánech na stavbu další vojenské nemocnice. To nejsou investice, které dnes obrana urgentně potřebuje. Jde zřejmě jen o snahu nafouknout výdaje na papíře.

Posun k třem procentům HDP by znamenal najít 100 až 150 miliard korun ročně navíc. Kde byste tyto prostředky vzal z pozice politika, když rozpočtový deficit dosahuje stovek miliard?

Nebudu si hrát na to, že to tady střelím od stolu, nejsem ekonom. Máme tady ale odborné orgány – respektive měli jsme, než byl zrušen NERV –, které by to měly přesně identifikovat. Krátkodobě je zcela legitimní překonat investiční skok zadlužením, proto také Evropa přišla s nástroji, jako je iniciativa SAFE. Dlouhodobě ale obranu na dluh financovat nelze.

Stát může být bezpečný jedině tehdy, když je ekonomicky silný a prosperující. Nemá smysl ruinovat ekonomiku na úkor obrany, protože armády sice vyhrávají bitvy, ale války vyhrávají ekonomiky. Zbývají tedy jen standardní cesty: zvýšit výkon ekonomiky, zvednout daně, nebo omezit výdaje jinde. A je férové říct to, co politici říkat nechtějí: prioritou nemůže být všechno. Volba mezi děly a máslem platí. Pokud se v Evropě shodneme, že musíme investovat do obrany, abychom předešli fatálním budoucím ztrátám, musíme ubrat na výdajích sociálního státu. Možná si budeme muset přestat kupovat voliče některými dávkami, řešit finančně neudržitelné zdravotnictví, osekat zbytné agendy nebo hledat jiné daňové úspory.

Zmínil jste nutnost personálního posílení ozbrojených sil na 40 tisíc profesionálů a 20 tisíc aktivních záloh. Jak toho dosáhnout?

Současný model armády vznikl v éře expedičních operací krizového řízení, kdy se jezdilo po světě a hasily se lokální požáry. Pro tyto účely se zrušila základní vojenská služba a vytvořila se malá, vysoce profesionální armáda doplněná hrstkou dobrovolníků v aktivní záloze. Jenže velký konflikt s technologicky vyspělým protivníkem profesionální armáda bez masivních záloh a schopnosti mobilizovat lidské i věcné zdroje zkrátka neubrání.

Problém je, že nám ročně z registru povinných záloh mizí nízké desítky tisíc lidí, kterým končí branná povinnost z titulu věku – to jsou poslední ročníky, které prošly starou vojenskou službou. Tento rezervoár vysychá a doplňují ho pouze odcházející profesionálové nebo aktivní záložníci. Nábor se sice v poslední době podařilo zvednout, ale k potřebným číslům máme daleko. V případě válečného stavu potřebujete mírovou strukturu doplnit a postavit mobilizační jednotky, což představuje minimálně další nižší desítky tisíc lidí.

Řešením je návrat k nějaké formě vojenské služby?

Když se řekne vojenská služba, lidé si hned představí socialistickou vojnu – šikanu, mazáckou pakárnu, zneužívání na levnou pracovní sílu a posílání na druhý konec republiky. To je nesmysl, takhle to nikdo nemyslí. Dnes má kdekdo problém říct, že občan má vedle bezplatného školství a zdravotnictví ze zákona také nějaké povinnosti.

V koncepci mobilizace jsme navrhovali moderní systém velmi krátkého základního výcviku založený primárně na dobrovolnosti. Jeho součástí by byla administrativní registrace občanů v dospělém věku, aby stát získal přehled o jejich schopnostech a ochotě sloužit se zbraní v ruce. Kdo má zájem, prošel by krátkým výcvikem v posádce blízko domova, s důstojným platem podle hodnosti a profesionálním přístupem.

Teprve v případě zhoršení bezpečnostní situace by vláda měla mít zákonnou možnost doplnit stavy i výběrově a povinně. Lze se inspirovat v Polsku nebo v severských státech, kde je absolvování výběrové vojenské služby otázkou společenské prestiže. Když jsme před dvěma lety otevřeli dobrovolný výcvik pro středoškoláky, nebyl problém v nedostatku zájmu lidí, ale v omezených výcvikových kapacitách armády. Politici se této debaty bojí kvůli „smrti z vyděšení“, ale společnost je na věcnou diskuzi připravena lépe než oni.

Zkušenosti z války na Ukrajině i z Blízkého východu ukazují masivní nástup bezpilotních prostředků, proti nimž státy vyčerpávají zásoby drahých střel. Je Česko a východní křídlo NATO schopno takovému útoku čelit?

Stoprocentní obrana, která zaručí, že na naše území nic nespadne, neexistuje. Odolnost státu spočívá ve schopnosti úder absorbovat, rychle se regenerovat a fungovat dál. Protivzdušná obrana musí být kombinací aktivních a pasivních opatření.

Zda jsme dnes připraveni? Nejsme. A to ani legislativně, protože sestřelit cizí objekt nad naším územím v době míru není právně vůbec jednoduché. Válka na Ukrajině ukázala, že neexistuje bezpečné zázemí – obě strany jsou schopné provádět přesné údery na vzdálenost přes tisíc kilometrů levnými zbraňovými systémy.

Ekonomika války je neúprosná: nemůžete střílet rakety za miliony dolarů na drony za deset tisíc. Potřebujeme vícevrstvou protivzdušnou obranu. Od spodního záchytu balistických raket, což máme v aliančních cílech, přes sofistikované systémy středního dosahu až po hustou síť senzorů a levná mobilní řešení určená přímo proti dronům. Technologie existují, včetně automatizovaných interceptorů řízených umělou inteligencí. České firmy tyto systémy vyvíjejí a testují přímo na Ukrajině. Kapacity máme, chybí jen politická vůle, finance a pocit urgence.

Mimo armádní témata: jak se politicky profilujete? Jste pravicový, nebo levicový kandidát?

Tradiční dělení na levici a pravici se dnes trochu rozpouští, ale přirozeně se cítím být napravo od středu – pravý střed.

Mělo by Česko přijmout euro?

V tuto chvíli to vůbec není na pořadu dne a nemá smysl ji otevírat, máme úplně jiné starosti a v nejbližších letech se to nestane. Část naší ekonomiky a exportních firem už v euru běžně funguje a do budoucna to může být logická cesta, ale musí pro to nastat vhodné podmínky. Vzhledem k tomu, jak jsme se na to nepřipravovali, to nyní není téma na stole.

Mělo by se změnit financování veřejnoprávních médií a zrušit koncesionářské poplatky ve prospěch státního rozpočtu?

Rozhodně ne. Můžeme mít tisíc výhrad k programové skladbě nebo hospodaření, ale ve chvíli, kdy veřejnoprávní média začnete platit ze státního rozpočtu, stávají se médiem vládním. Ztratí nezávislost a stanou se závislými na libovůli politiků. Žil jsem v Polsku za vlády strany PiS a viděl jsem tamní státní zpravodajství v televizi. Nechtěl bych, aby Česká televize dopadla stejně.

Jaký je váš postoj k manželství pro všechny?

Slovo manželství je pro část věřících lidí citlivé a má pro ně jiný význam. Důležitější než nálepka ale je, aby stejnopohlavní páry měly sakumprásk úplně stejná práva a možnosti jako páry heterosexuální. Pokud s někým žijete celý život, milujete ho a sdílíte dobré i zlé, nedává žádný smysl, abyste byli na základě pohlaví jakkoliv znevýhodněni. Zrovnoprávnění plně podporuji.

Proč jste se rozhodl kandidovat do Senátu na Plzeňsku právě s podporou hnutí STAN?

Když jsem zvažoval politické spektrum, STAN mi vyšel hodnotově nejblíže a nejsympatičtěji. Zvažoval jsem všechna pro a proti, radil se s manželkou a definitivní rozhodnutí padlo den předtím, než jsem to oznámil na sítích. Chtěl jsem kandidovat v Plzni, kde jsem se rozhodl žít, i když to pro mě není jednoduchý region. Nejde o slib slepé věrnosti, v normálním životě se nemusíte shodnout na tisíc procent ve všem.

Dokud jsem byl ve funkci náčelníka Generálního štábu, striktně jsem si zakazoval detailně přemýšlet o budoucnosti a s nikým jsem nejednal. Důležitá životní rozhodnutí se nemají dělat ve sprintu a v rozlítanosti. Do politiky chci přinést zásadu, že slušnost není slabost, a vystupovat jako někdo, kdo říká věci srozumitelně a tak, jak skutečně jsou. To dnes lidem velmi chybí.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a přerušíte si oběd. Díky.