Francie v pasti Tocquevillova paradoxu: Koláče nestačí a důchody požírají budoucnost

Dnešní situace je poněkud odlišná od předchozích kol protestů. Za prvé, tuto vlnu nepokojů doprovázejí vážné hospodářské problémy a rozvrat státních financí. Dlouhodobé úrokové sazby ve Francii, stejně jako v celém světě, prudce rostou – a na rozdíl od některých jiných důležitých zemí, jejichž úrokové sazby a celkové zadlužení jsou na silně nezdravé trajektorii, mají investoři vážné pochybnosti o tom, zda francouzská vláda podnikne potřebné kroky směrem ke splacení svých dluhů.

Cena, kterou musejí investoři zaplatit za pojištění proti nesplácení francouzského státního dluhu, vzrostla ještě prudčeji než samotné úrokové sazby. Investoři si v podstatě začínají myslet, že Francie svůj dluh nikdy nesplatí – a že místo zvyšování daní nebo snižování výdajů bude země náklady na rostoucí úroky prostě platit tím, že si půjčí ještě více peněz a kdyby Němci nepřistoupili na společné zadlužování, že Francie u svých dluhopisů dřív nebo později jednoduše vyhlásí bankrot.

Kromě vyčpělého dirigistického ekonomického modelu spočívá jádro problému ve francouzských důchodech, které požírají stále obrovštější část HDP země a zdají se být politicky imunní vůči jakýmkoli škrtům jakékoliv myslitelné vlády. Francie se dnes nachází na fiskálně neudržitelné cestě. Dluh v poměru k HDP je již nyní velmi vysoký – dnes je jen chlup od poválečných 120 % – a francouzská vláda tento dluh dále zvyšuje tím, že hospodaří s velkými rozpočtovými deficity, přestože neexistuje žádná mimořádná situace, jako je válka, těžká recese nebo pandemie, která by takové deficity ospravedlňovala. Francie navíc čelí stárnutí populace, což znamená, že důchodové náklady za jinak stejných podmínek poběží směrem nahoru mnohem rychleji než příjmy státní kasy.

Francie vystupuje z řady dalších fiskálně pokulhávajících národů (které dnes na Západě tvoří většinu) totiž právě svou trvalou neschopností nahlížet na důchody a sociální dávky realisticky. Pokud právě za této konstelace francouzští studenti požadují, aby stát převzal ještě více nákladů (které by jako dospělí museli tak či onak zaplatit), je to přímo směšné.

Je sice pravda, že francouzský rozpočet na vzdělávání se v porovnání s rozpočtem na důchody zdá být značně úsporným, ale totéž platí o většině ostatních oblastí – francouzský rozpočet na důchody nasazuje laťku extrémně vysoko. Francouzské školy nejsou o nic více „podfinancované“ než školy nizozemské, německé, rakouské nebo britské a výdaje na jednoho žáka se v reálném vyjádření za posledních deset let dokonce mírně zvýšily. Mimochodem, každý, kdo si myslí, že by větší rozpočet na vzdělávání těmto nepokojům zabránil, musí vysvětlit, proč se tak snadno přelily do sousední Belgie, kde rozpočet na vzdělávání přesahuje 6 procent HDP, což je jedna z nejvyšších úrovní na světě.

Tyto nepokoje jasně ukazují díru v logice zastánců velkého státu, totiž že poptávka po veřejných výdajích je v principu nenasytná. V anglosaském světě zastánci posílené role státu často mluví o „řádně financovaném zdravotnictví“, „řádně financovaném školství“, „řádně financované sociální péči“, „řádně financovaných starobních důchodech“, „řádně financovaných sociálních službách“ a tak dále, jako by existoval nějaký logický horní limit toho, kolik lze do těchto oblastí investovat, po jehož dosažení by požadavky na další navyšování zmizely.

Jenže ani Francouzi a Belgičané tohoto limitu ve svém rozežraném socialismu nedosáhli. To protože, že žádný takový limit neexistuje. Ať už vláda utratí jakoukoliv částku – a teď odhlédneme od zákona klesajících výnosů, neefektivitě a korupci u zvýšené míry státního financování – někdo bude vždy požadovat více.

Některé zájmové skupiny budou vždy tvrdit, že některá veřejná služba je „skandálně podfinancovaná“, a pranýřovat „drtivá úsporná opatření“. To by platilo dokonce i za prezidenta Mélenchona nebo jakéhokoliv jiného libovolného komunisty. Francie je dnes ve své podstatě nereformovatelná, protože v momentě, kdy vláda jen naznačí, že by se dotkla jakéhokoli sociálního programu, dojde v lepším případě k masovým stávkám a v horším k nepokojům a rabování.

Jakákoli rozumná francouzská vláda by proto paradoxně měla situace využít a zavést fiskální očistu motorovou pilou po vzoru Javiera Mileie; pokud hodlají zdivočelí komunisti a potomci migrantů v ulicích stejně dělat výtržnosti – měla by jim k tomu dát alespoň skutečný důvod – a ve světle obvinění úsporných opatření imaginárních, zavést úsporná opatření opravdová.

Podle lidové legendy byla francouzská královna Marie Antoinetta (manželka Ludvíka XVI.) informována, že chudí lidé v Paříži hladoví a nemají ani základní chléb. Královna, odtržená od reality a žijící v luxusu ve Versailles, měla podle tohoto (smyšleného) příběhu chladně nebo naivně odpovědět: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Problém dnešní Francie je, že demonstrující studenti mají sice koláčů plný břich, ale raději by kaviár. A na státní účet!

Pokud koalice zločinců, nemakačenků a ideových nepřátel svobody zapaluje města kvůli fiktivním škrtům, ke kterým nikdy nedošlo – proč nestrhnout kormidlo veřejných financí těsně před ledovcem bankrotu a neprosadit reálné škrty? Francie nyní trpí nepokoji, které by téměř jistě doprovázely pokus o fiskální konsolidaci, ale nedostává jako protihodnotu žádné z jejích výhod. Výtržníci si zaslouží to, proti čemu si myslí, že protestují; ostatně státní bankrot by pro ně nebyl o nic lepší.

Jinými slovy, Francie potřebuje úsporná opatření, ale nemůže jich dosáhnout, protože francouzská veřejnost vyžaduje neustále se zvyšující výdaje. Francouzská vláda již nyní ukrajuje větší podíl z HDP než téměř kterákoli jiná bohatá země – výrazně více než Švédsko nebo Dánsko. Velmi značný kus těchto sociálních výdajů jde buď na starobní důchody, nebo na zdravotnictví (které je silně váženo směrem ke starším ročníkům):

Samozřejmě existuje i jiná cesta k úsporným opatřením než snižování výdajů – Francie by teoreticky mohla ještě dále zvýšit už tak zela horentní daně. Jenže francouzské daně jsou již nyní jako podíl na HDP vyšší než v jakékoli jiné bohaté zemi, včetně celé Skandinávie. A protože existuje fenomén zvaný Lafferova křivka, skutečný kryptonit pro socialisty všude na světě, kteří jeho zjevnou existenci odmítají, zdanění bohatých situaci také vyřešit nemůže. O to se už totiž socialisté ve Francii (nebo třeba také v Norsku, Velké Británii a nejposledněji v Kalifornii) už pokusili, vždy s totožným výsledkem.

První pokus, takzvaná superdaň, 75% odvod z příjmů nad 1 milion eur, zavedená socialistickým prezidentem Françoisem Hollandem v roce 2012, znamenala exodus bohatých jedinců a podnikatelů vedla k predikovatelnému propadu daňových příjmů, pročež musela být zrušena. Jelikož byl tento první pokus fenomenálním úspěchem, a protože socialisté nemilují nic víc (tedy kromě peněz cizích lidí) než běhat hlavou proti zdi ekonomických zákonů, podobná daň byla zavedena znovu, přičemž nakonec podle odhadů stála francouzskou vládu téměř dvakrát více na ušlých příjmech, než kolik činil její celkový výnos. Mimo zavedení diktatury a ostnatého drátu na hranicích tak již Francie nemůže bohaté ani střední třídu zdanit o moc víc.

Skutečnost, že si někteří levicoví protestující studenti myslí, že se staví proti „neoliberálním úsporám“, však neznamená, že „neoliberální úspory“ jsou skutečnou příčinou nepokojů. Francie totiž praktikuje velmi zvláštní druh „neoliberálních úspor“, v rámci kterých přes veřejné rozpočty teče dvakrát tolik peněz, než v „socialistické Číně“, kterou tito studenti tak obdivují, přičemž tento poměr už 40 let v podstatě neklesá.

Jistě, z Francie nikdy nebude ekonomika s malým státem; nikdy nevznikne galský Singapur ani galský Hongkong. O co by však francouzští reformátoři realisticky usilovat mohli, je něco, co se více podobá tržně orientované sociální demokracii praktikované jejich severskými sousedy. V Dánsku a Švédsku je daňová zátěž v podobném řádu jako ve Francii, ale na rozdíl od Francie jsou Dánsko a Švédsko v jiných ohledech přátelské vůči podnikání a mají desetinásobně udržitelnější model penzijního systému. Dosahují mnohem vyššího hodnocení v ukazatelích, jako je žebříček Ease of Doing Business od Světové banky, v indexech ekonomické svobody nebo v indexech flexibility trhu práce. Vysokou daňovou zátěž si mohou dovolit, protože mají dobře nastavenou řadu jiných klíčových faktorů. Severské země si také mohou půjčovat za senzačně nízké sazby, protože i přes vysoké výdaje jsou jejich veřejné finance pozoruhodně zdravé. Wall Street Journal letos na jaře dokumentoval pozoruhodnou proměnu Švédska v jeden z bastionů kapitalismu, což mělo fantastické účinky na švédskou ekonomiku a fungování státních financí…

V příštím díle seriálu se podíváme na jediné řešení, které Macron nabízí – brutální inflaci, která by pohltila dluhy. Vyjde již zítra!  🔥🗞️ Mezitím si přidejte INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc!