Amerika si svým dluhem zahrává s ohněm. 40 bilionů dolarů je ale teprve začátek problému

Letos v srpnu hrubý federální dluh USA poprvé překročil hranici 40 bilionů dolarů – částku odpovídající zhruba stonásobku ročního HDP České republiky. Za necelých pět let tak vzrostl o třetinu, zatímco američtí zákonodárci i nadále okázale ignorují výzvy k řešení historicky vysokých fiskálních deficitů. Amerika si tak svým dluhem zahrává s ohněm.

Rozpad rozpočtové odpovědnosti v Americe ovšem nenastal ze dne na den. Přicházel postupně a v posledních letech výrazně zrychluje. Bush mladší se po přebytcích Clintonovy éry vrátil k mírným deficitům v období poznamenaném teroristickými útoky z 11. září 2001 a následnými válkami v Afghánistánu a Iráku; k růstu schodků však přispěly také daňové škrty a na konci jeho prezidentství finanční krize. 

Barack Obama po Velké recesi deficity snížil, rozpočet však k přebytku nevrátil. A za prvního Trumpova období začaly deficity znovu růst – již před pandemií, přestože ekonomika expandovala a nezaměstnanost byla nízká. K definitivnímu rozpadu fiskální kázně však došlo až po pandemii covidu, kdy prezident Biden maskoval část své agendy za zotavování z covidu.

Podstatnější však je, že se fiskální kázeň nevrátila ani po odeznění akutní krize, Biden dokonce odmítl zvýšit daně nejvyšším příjmovým skupinám, jak to udělal Bill Clinton. Donald Trump pak po návratu do Bílého domu v nastoupeném trendu vysokých deficitů pokračuje – ve stylu „po nás potopa“.

Pro ilustraci akutního rozpadu fiskální odpovědnosti posledních dvou administrativ připomeňme, že hranici 30 bilionů dolarů překročil americký federální dluh teprve v lednu 2022. A konec je v nedohlednu.

Čisté federální náklady na obsluhu dluhu letos podle Rozpočtového úřadu Kongresu (CBO) dosáhnou 3,3 % HDP, nejvyšší hodnoty nejméně od roku 1940. Washington dnes vydává na úroky více než na obranu, což je historickým úpadkovým markerem: jde o třetí největší položku federálního rozpočtu po penzijním systému Social Security a zdravotnickém programu pro seniory Medicare. Protože federální rozpočet zůstává hluboce deficitní, část těchto úrokových nákladů Amerika fakticky financuje dalším zadlužováním, ostatně jako mnoho jiných vyspělých zemí.

Jak upozorňuje deník The Washington Post, rozpočet federální vlády USA je největší ze všech organizací v lidské historii. Je větší než roční HDP kterékoli země s výjimkou Číny. Skokové nárůsty amerického dluhu byly v minulosti spojeny především s válkami nebo recesemi a zpravidla byly dočasné. Jakmile válka skončila nebo se obnovil hospodářský růst, poměr dluhu k HDP opět klesal. 

Současná trajektorie je ale jiná. Jedním z hlavních motorů růstu dluhu jsou dnes demografické trendy, protože valná část výdajů směřuje do programů určených pro stárnoucí populaci. Rozpočtový deficit v roce 2025 byl v poměru k HDP – v době míru a hospodářské konjunktury – vyšší než v kterémkoli roce 30. let, tedy v dekádě Velké hospodářské krize.

Kolem roku 2030 Spojené státy podle předpovědí překročí několik milníků, které ilustrují zcela nevídaný rozsah rozpočtových potíží budoucích vlád. Podle Rozpočtového úřadu Kongresu překročí v roce 2030 federální dluh držený veřejností 108 % HDP – tedy dosavadní historický rekord 106 % z roku 1946, který byl vytvořen za druhé světové války. Na rozdíl od poválečného období však současné projekce nenaznačují žádný následný pokles.

V roce 1945 šlo 84 % federálních výdajů na obranu – byla to obrovská vlna výdajů na válečný průmysl a budování „arzenálu demokracie“, která po skončení druhé světové války opadla. V roce 2025 naproti tomu směřovalo 73 % federálních výdajů na mandatorní programy nebo na platby úroků, tedy na položky, které nelze každoročně jednoduše upravovat v rámci běžného rozpočtového procesu.

Rok 2030 je také přibližně dobou, kdy se naplno projeví další kritický problém – stárnutí americké populace. Rostoucí podíl seniorů mechanicky zvyšuje náklady na sociální zabezpečení (Social Security) a zdravotní pojištění (Medicare) a přenáší stále větší zátěž na relativně menší populaci v produktivním věku. 

Zatímco v roce 1952 připadalo na jednoho člověka ve věku 65+ let šest lidí ve věku 25 až 64 let, v roce 2011 čtyři. A dnes je to již jen 2,7.

USA se dříve mohly spoléhat na přirozený růst populace jako jeden z motorů hospodářského růstu. Ani to už ale nemusí platit. Podle nejnovější projekce CBO bude rok 2030 prvním rokem, kdy počet úmrtí převýší počet narozených dětí; případný další růst americké populace tak bude záviset na imigraci. Mandatorní sociální výdaje, které dnes – navzdory představám mediánového voliče, natož pak levičáka – tvoří většinu federálního rozpočtu, přitom byly nastaveny podle demografických očekávání 20. století, která však už neplatí.

Prohlubování schodku systému Medicare pak činí z problémů důchodového systému ještě relativně mírnou záležitost. Podle výpočtu rozpočtového analytika Briana Riedla připadne z kumulovaného federálního schodku, který v příštích 30 letech odhaduje na 138 bilionů dolarů, na samotný Medicare deficit 109 bilionů dolarů. Rostoucí náklady na zdravotní péči v kombinaci se stárnutím populace, která na dávkách čerpá daleko více, než za aktivního života zaplatila na odvodech, věští fiskální Armageddon.

Pokud jde o veřejný dluh a hrozící fiskální kolaps, chovají se obě hlavní politické strany v posledním čtvrtstoletí zpravidla stejně. Když jsou u moci, problém zlehčují nebo ignorují, ale jakmile se k moci dostane druhá strana, začnou křičet, že nastává dluhová apokalypsa. Ostatně tento příběh známe i z posledních výměn politických garnitur u nás…

Na rozdíl od názorů akademiků jako jsou zastánci moderní měnové teorie (MMT), kteří agresivně prosazují vysoké vládní deficity a tištění peněz, nekonečné půjčování však přece jen má své limity – a to i v případě států, které kontrolují vlastní měnu. Obří deficity v určitém okamžiku nevyhnutelně způsobí příliš neudržitelný dluh, což vede ke skokovému nárůstu úrokových sazeb a následně i inflaci.

Republikáni dlouhodobě odmítají zvyšování daní za účelem posílení příjmové stránky rozpočtu, což by samo o sobě nebylo špatné, pokud by zároveň v unisono shodě s demokraty netrvali na zachování nezřízené výdajové stránky, tvořené z velké části mandatorními programy, především sociálními dávkami jako důchody a zdravotní pojištění. Jakékoliv výraznější škrty v této oblasti by byly extrémně politicky nepopulární.

Většina pozorovatelů proto očekává, že Kongres a aktuální administrativa začnou jednat jedině ve chvíli, kdy je k tomu donutí masivní otřesy na finančních trzích.

Ačkoliv Demokratickou stranu postupně přebírají samozvaní progresivisté, jejichž reálně regresivní sektářské politiky následkem své neproduktivity nutně tíhnou k tendenci tisknout peníze a ignorovat lekce z pokusů o kontroly cen ve Venezuele, vždy existovala možnost, že soustředěný veřejný tlak ekonomů a růst úroků na státních dluhopisech změní stranický konsenzus a nasměruje stranu zpět k fiskální kázni z let Billa Clintona.

Přes posilování radikálního křídla strany v posledních letech bude mít většina demokratických kongresmanů po podzimních doplňovacích ještě pořád blíže ke středu a potenciálně většinově demokratický Kongres bude moct ukázat, jestli bere hrozbu zhroucení veřejných financí vážně.

Republikáni pod vedením Donalda Trumpa však už přestali lamentování ekonomů naslouchat zcela úplně a lidé z finančního sektoru a pravicových think-tanků ve straně kontinuálně ztrácejí vliv s tím jak se hnutí MAGA za vlastní probíhající občanské války mění v plnohodnotný kult osobnosti. Jediným člověkem v Trumpově oběžné dráze, který vážně prosazoval rozpočtovou kázeň, byl Elon Musk, ale tento záblesk naděje vyhasl, když úřad pro zefektivnění vládních výdajů DOGE selhal ve své misi zeštíhlit stát a Musk se s Trumpem rozešel kvůli jeho absolutní neochotě v otázce nezřízených sociálních výdajů udělat cokoliv byť jen vzdáleně relevantního pro reálná čísla.

Ministr financí Bessent sice prohlásil, že jedním z hlavních důvodů, proč se ze světa financí přestoupil do politiky, byla snaha pomoci vyřešit deficity, které dosahují tempa nevídaného mimo období velkých válek, pandemií nebo krize na trhu práce. Ekonomové ani Wall Street však v nadcházejících letech předvídají jen malý nebo vůbec žádný posun v poměru deficitu k hrubému domácímu produktu.

V druhé části analýzy, kterou INFO.CZ zveřejní zítra, se zaměříme na rychle rostoucí úrokové náklady amerického dluhu, refinancování starších závazků a na to, kdy může fiskální problém začít naplno testovat důvěru finančních trhů. Jakou budoucnost to věští Spojeným státům i celému světu, který na dolarovou ekonomikou úzce navázán?

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.