KOMENTÁŘ JANA MALINY | Washington s velkou pompou spustil ultimátní ekonomickou ofenzivu proti Íránu. Měl to být drtivý úder, realita ale podle analýz předních západních médií připomíná spíše zoufalý bluf. Spojené státy se bojí sáhnout na Čínu a Teherán to vycítil. Americkým hrozbám se vysmívá a dál pálí na obchodní lodě.
Po zjevném vyčerpání efektivních vojenských možností se americká administrativa rozhodla přesunout váhu blízkovýchodního konfliktu na ekonomickou frontu.
Bílý dům spustil operaci s poněkud filmovým názvem Economic Outcast (Ekonomický vyvrhel). Z pohledu evropského pozorovatele se však nelze ubránit dojmu, že americká rétorika tentokrát tvrdě narazila na globální finanční realitu.
Obzvlášť pokud má Washington v úmyslu srazit teokratický režim na kolena pomocí sankcí. Zatím to spíše vypadá, že pouze hlasitě štěká, ale kousnout se neodváží.
Den D, nebo jen prázdná slova?
Americký ministr financí Scott Bessent připravil půdu pro nové sankce teatrálním článkem v deníku Financial Times. Zahájení ekonomické kampaně v něm přirovnal k vylodění v Normandii a mluvil o „největší finanční ofenzivě, jaká kdy byla proti protivníkovi vedena“.
Tento patos ale nepřežil ani první tiskovou konferenci. Novináři se místo drtivého seznamu zasažených cílů dočkali jen mlhavých slibů. Nebyla zveřejněna žádná konkrétní jména, nepadly termíny ani délka trvání sankcí. Administrativa sice mluvila o přípravě restrikcí pro zhruba 60 subjektů, ale deník The Wall Street Journal celou bombastickou prezentaci suše zhodnotil jen jako „jakýsi koncept plánu“.
Sám ministr Bessent pak velká slova o Dni D zřejmě nechtěně shodil prohlášením: „Proč bych chtěl vyhodit do povětří globální finanční systém?“ Američané podle něj dávají dotčeným subjektům „čas na nápravu“ a jde v podstatě jen o jakýsi varovný výstřel.
Slon v místnosti jménem Čína
Největší trhlinou celého amerického plánu je ale to, o čem se ve Washingtonu evidentně raději vůbec nemluví. V ostře sledovaném projevu vůbec nezaznělo jméno státu, který drží Írán celou dobu nad vodou – Čína. Například tím, že odebírá ve velkém íránskou ropu.
Bez odstřihnutí Pekingu jsou americké hrozby podle všeho bezzubé. Bývalý americký diplomat a expert z prestižního Atlantic Council Daniel Fried to shrnul z mého pohledu naprosto přesně: „Rétorika byla divoká, ale ten skutečný úder už méně. Zasadit íránské ekonomice ochromující ránu by pravděpodobně vyžadovalo postavit se velkým čínským firmám a bankám.“ A do toho se Bílý dům zjevně pouštět nechce.
Íránská odpověď: Rakety a posměch
Teherán tuto americkou zdráhavost a strach z globálních ekonomických otřesů okamžitě vycítil. Místo toho, aby se stáhl, zareagoval další demonstrací síly. Krátce po americkém projevu byl podle hlášení britské organizace UKMTO zasažen neznámým projektilem komerční ropný tanker severovýchodně od Ománu. Hormuzský průliv tak zůstává smrtelně nebezpečný.
Íránská propaganda navíc slaví. Agentura Tasnim News s odkazem na vysoké vládní zdroje označila kroky prezidenta Trumpa za pouhou psychologickou operaci a laciný bluf. Američané podle Teheránu už zkrátka nemají co dalšího sankcionovat.
Na stanici Al Jazeera pak zazněly otevřené hrozby íránských představitelů. Vlivný poradce Mohsen Rezaee a armádní velitel Amir Hatami vzkázali, že pokud ekonomická válka neskončí, Írán nepropustí z Perského zálivu ani kapku ropy a je připraven s Amerikou bojovat „klidně deset až dvacet generací“.
Válka o barely a americké lži do kapsy
Tím nejsmutnějším dokladem americké bezradnosti je ale snaha uměle zveličovat úspěchy přímo na moři. Americký ministr energetiky Chris Wright se nedávno pochlubil, že úžinou i přes konflikt bezpečně protéká 8 až 9 milionů barelů ropy denně.
Nezávislí analytici ho ale okamžitě vyvedli z omylu. Komerční sledovací systémy námořní dopravy, citované deníkem The Wall Street Journal, tvrdí něco úplně jiného: Hormuzem reálně proplouvá sotva 2 až 6 milionů barelů. Kde je onen zbytek, o kterém mluví americká vláda? Nikde. Americká čísla se totiž absolutně neobjevují v globálních datech o nákupu nebo vykládce. Odborníci se shodují, že americké úřady si objem dopravy prokazatelně přikrášlují.
Proč by si ale nejmocnější stát světa vymýšlel čísla o proplouvajících lodích? Odpověď leží v geopolitickém vyjednávání. Washington se zoufale snaží předstírat, že v případných diplomatických rozhovorech s Íránem drží aspoň nějakou páku. Pokud by totiž Bílý dům otevřeně přiznal, že Hormuz stojí a vojenské ani ekonomické hrozby na Írán nefungují, ukázalo by to, že Amerika tahá v této asymetrické válce za výrazně kratší konec provazu. A to je realita, kterou v předvolebních Spojených státech nechce slyšet vůbec nikdo.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
