ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Proč se ti nejvzdělanější chovají často nejméně racionálně? V návaznosti na analýzu Woke jako zbraň o symbolických kapitalistech odhaluje následující text hlubší psychologické kořeny jejich chování. Nejde jen o obyčejné pokrytectví, ale o systémový sebeklam poháněný tzv. oikofobií – nenávistí k vlastní kultuře. Ukazuje se, že elity nevyužívají svou inteligenci či vzdělanost k „hledání pravdy“, ale k sofistikovanému ospravedlňování vlastních předsudků. Což v současnosti vede nejen k podpoře islámského fundamentalismu, ale i k fatální krizi důvěry v západní instituce – společenské, kulturní a politické.
Každý, kdo používá sociální sítě a zejména Twitter, resp. X, už asi dávno zjistil, že nominálně inteligentní a formálně vzdělaní (resp. přesněji diplomovaní) lidé jsou obzvláště náchylní k tribalismu, dogmatismu a ostentativní konformistické signalizaci ctnosti.
Symbolické profese totiž vybírají lidi, kteří jsou vysoce vzdělaní a kognitivně sofistikovaní. A to je zároveň klíčový zdroj jejich dysfunkce, a proto je moderní levice, stojící na těchto lidech, autoritativní, represivní, disciplinární a despoticky normativní.
Oikofobie jako boj o status
V předchozím článku k symbolickému kapitalismu jsme nakousli téma levicové podpory Hamásu, což je na první pohled logicky obtížně vysvětlitelný paradox – sbíhá se v něm hned několik nitek, ze kterých je tato „civilizační metla“ upletena.
Jmenovitě je to fetišizace palestinského terorismu, která je z velké části dědictvím komunistické propagandy z dob Studené války, která byla po dlouhém pochodu institucemi syntetizována ultralevicovými názorovými monokulturami na elitních vysokých školách do neomarxistické pseudovědy o zlých utlačovatelích a hodných kolonizovaných, což má platit zejména pro Střední východ.
Ten má v tomto směru v USA (a na Columbia University zvlášť) speciální postavení, zejména díky bibli kulturního marxismu a post-koloniálních studií – idiotské a banální knize Edwarda Saida Orientalismus.
V té autor opakovaně demonstruje vlastní elementární neznalost blízkovýchodní historie, její teorie a regionálních jazyků, za to však zaškrtává veškerá políčka post-modernistické foucaultovské teorie o produkci znalostního – tedy symbolického – kapitálu, a proto u moderních levicových radikálů vítězí na plné čáře nad opravdovými velikány oboru, které symbolizoval např. britský historik Bernard Lewis.
Jenže ani to není všechno – tento nesourodý vývar z post-marxistických teorií plynule přechází do fenoménu, pro nějž ikona britské konzervativního myšlení sir Roger Scruton použil ve své knize O potřebnosti národů termín „oikofobie“.
Scruton oikofobii definuje jako „odmítnutí dědictví a domova“ a „pociťovanou potřebu znevažovat vlastní zvyky, kulturu a instituce“. Upozorňuje, že se jedná o fázi, kterou normálně prochází duše adolescentů – ale jeho klíčové pozorování se týká oikofobie jako specifické vlastnosti typicky levicových politických ideologií, zejména na amerických univerzitách.
Na nich se rozbujela pod záštitou ideologie politické korektnosti do dnešní woke podoby otevřené sebe-nenávisti a deklarované nutnosti sebe-zničení (Západu). A rozšířila se do ostatních západních zemí.
Klíčovou vlastností oikofobie je, že je v západním kulturním prostředí vyvolávaná ve formě jakékoliv myslitelné opozice proti náboženské a kulturní tradici Západu s deklarovaným cílem umenšit „utrpení utlačovaných tříd“.
Ty jsou jedinou měrnou jednotkou přidružených pseudoteorií neustále metastazujících meta-oborů na původně humanistických fakultách západních vysokých škol, jako jsou post-koloniální či genderová studia apod.
Jejich paradoxním výsledkem je však vždy neomylně posílení parochiální, netolerantní, patriarchální a etnocentrické kultury a politiky, čehož je podpora Hamásu naprosto jasným příkladem.
Pokud je totiž vaším deklarovaným cílem zničení patriarchátu, emancipace žen, kultura diverzity, rovnosti a podpora těch nejroztodivnějších sexuálních menšin, těžko můžete vsadit na lepšího koně, než je Hamás. Ten v Gaze provozuje de facto islamo-fašismus, ve kterém ženy nemají téměř žádná práva (a to ani samostatně se pohybovat na veřejnosti), etnické menšiny nemají ani právo na život, náboženské menšiny mají právo pouze na status občanů druhé kategorie, obecná občanská práva jsou non-existentní...
Homosexuální svazky se trestají dle zákona deseti lety vězení, ale ve skutečnosti často také mimosoudní vraždou, popř. tzv. vraždou ze cti ze strany rodiny, které rutinně také čelí i palestinské ženy.
Oikofobie jako předzvěst pádu
Podpora Hamásu ze strany levicových intelektuálů je tak mnohem více manifestací jejich oikofobie, což je kulturní nemoc, která postihuje civilizace v době jejich úpadku.
Vzestupem a pádem civilizací se zabývali dva proroci dvacátého století: historici Oswald Spengler a Arnold Toynbee, na jejichž dílo spolu se Scrutonem navazuje americký filozof švédského původu Benedict Beckeld.
Ten ve své knize Western Self-Contempt: Oikophobia in the Decline of Civilizations vysvětluje v návaznosti na tyto velikány historie oikofobii jako mechanismus společenské soutěže.
Podle Beckelda se oikofobie rozvíjí v dostatečně rozvinutých a bohatých společnostech, kterým nehrozí akutní nebezpečí od vnějšího nepřítele. Jelikož společný vnější civilizační nepřítel není v USA bezprostředně k mání, nemůže již sloužit jako východisko lidského pocitu nadřazenosti, nutného pro účely sebeidentifikace. Proto některé vrstvy reagují vytvořením protivníka nového: lidmi ze stejné civilizace a společnosti.
Předpokladem pro sebenenávist je stav volného času, materiálního dostatku a malicherného soupeření o postavení za stavu vnímání vnějších hrozeb jako neexistujících; jedině tehdy úspěch společnosti jako celku umožňuje rozvoj sebenenávisti u lidí, kteří nedokázali vyvinout efektivnější způsob podpory vlastního postavení.
Intelektuální povýšenectví symbolických kapitalistů
Freud v knize Nespokojenost v civilizaci mluví o „narcismu malých rozdílů“: o touze soutěžit s ostatními i prostřednictvím drobných odlišností, jako je ctnostný čin nebo nejnovější technická vymoženost. To se pak stává jednou z motivací, jimiž někteří lidé vyjadřují svou nadřazenost nad ostatními.
Většina lidí se v této „domácí soutěži“ spokojí s novým iphonem nebo reprezentativním automobilem, ale některé vrstvy jdou tak daleko, že odmítnutím své vlastní kultury jako zaostalé automaticky předpokládají a přejímají status morální nadřazenosti, ze které se snaží replikovat kulturu novou, v níž budou zaujímat výsadní postavení – samozřejmě za pokryteckého předstírání zájmu o blaho ostatních, o kterém dokonce často dokáží přesvědčit sami sebe – k čemuž existují evoluční důvody. A o čemž bude primárně řeč.
