ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Co když boj za sociální spravedlnost a „woke“ ideologie ve skutečnosti neslouží marginalizovaným skupinám, ale naopak pomáhá nové elitě upevnit si moc a postavení? Tuto tezi rozpracovává sociolog Musa Al-Gharbi ve své nové knize, v níž rozebírá, jak se z morálních postojů a „virtue signalling“ stal nový statusový symbol a jak pokrytectví této třídy nahrává populistům (nejen) typu Donalda Trumpa.
V předvečer voleb, ve kterých americká dělnická třída tvrdě odmítla americkou progresivní stranu, přednášel americký sociolog Musa Al-Gharbi svým kolegům na univerzitě na základě své nové knihy We Have Never Been Woke: The Cultural Contradictions of a New Elite (Nikdy jsme nebyli woke: Kulturní rozpory nové elity, Princeton University Press, česky dosud nevyšlo).
Svým kolegům z univerzitního prostředí přednesl do zaraženého (a uraženého) sálu svoji tezi, že být woke je nijak nečiní lepšími či dobrými lidmi. Ve skutečnosti je jejich uvědomělý woke status separuje jako příslušníky elit; lidi, kteří vykořisťují prekarizovanou práci skutečně marginalizovaných a jako skupinu, která neúnavně usiluje o moc – a to vše při přesvědčení o své morální nadřazenosti v pokřivené formě falešného vědomí.
Jeho kniha navazuje na práci zesnulého historika a sociálního kritika Christophera Lasche. Ten v knize The Revolt of the Elites (Vzpoura elit, 1995, česky dosud nevyšlo) analyzuje tehdejší teprve se otevírající propast mezi vrcholem a spodkem sociálního složení ve Spojených státech a kritizuje novou „meritokratickou třídu“ jako skupinu, která dosáhla úspěchu díky vzestupné mobilitě prostřednictvím univerzitního vzdělání a kariéry.
A která se stále více vyznačuje vykořeněností, kosmopolitismem, slabým smyslem pro povinnost a slabým příklonem k vlastenectví.
Lasch tvrdil, že tato nová třída „si zachovala mnoho neřestí aristokracie bez jejích ctností“ a postrádala smysl pro „vzájemnou povinnost“, nebo-li princip noblesse oblige, tak blízký poslednímu aristokratovi ve významné státnické roli na Západě, Winstonu Churchillovi, tedy principu, který byl charakteristický pro starý řád. (V tomto do velké míry souzní s pozdější knihou Davida Brookse Bobos in Paradise; v britském prostředí pak na Lasche do jisté míry navazuje známá kniha Davida Goodharta The Road to Somewhere.)
Nové elity odtržené od reality ostatních
Podle Lasche nové elity (20 % procent obyvatel s nejvyššími příjmy) již díky globalizaci, která umožňuje úplnou mobilitu kapitálu, nežijí ve stejném světě jako jejich spoluobčané. V tom se liší od staré buržoazie devatenáctého a dvacátého století, která byla omezena v prostoru a čase a od které se předpokládalo zakořenění a výkon občanských povinností.
Lasch se pak v knize také ptá: „Co přináší obyvatelům jižního Bronxu vymáhání pravidel politické korektnosti v řečovém projevu na elitních univerzitách?“ Jak daleko a do jakých extrémů pokrytectví tento vývoj nakonec zašel, si po dobu svého života ale ani pesimista Lasch nedokázal představit.
Kastovní systém woke levice
Životní cesta Al-Gharbiho do značné míry ztělesňuje sociální mobilitu nové elity, ze které se sám nikdy nevylučuje. Al-Gharbi, jednačtyřicetiletý sociolog ze Stony Brook University, je synem vojenských rodin z obou stran, jedné černošské a jedné bílé. Jeho dvojče, Christian, byl zabit během nasazení v Afghánistánu.
Po předčasně ukončeném pokusu stát se katolickým knězem studoval Al-Gharbi filozofii a blízkovýchodní studia a po dlouhotrvající krizi víry nakonec konvertoval k islámu.
„Zpočátku jsem chtěl být katolickým knězem, pak jsem byl chvíli ateistou, ale měl jsem problém. Racionálně jsem se přesvědčil, že náboženství je nesmysl a Bůh neexistuje, ale nedokázal jsem to cítit, stále jsem v Boha věřil. Poté jsem si v rámci studia přečetl Korán a přesvědčil se, že je to prorocké dílo. A tak jsem si řekl: No, pokud věřím, že Mohamed je prorok a věřím v Boha, to jsou dvě celkem podstatné věci. Takže možná jsem muslim.“
Stejnou lakonickou analýzu, kterou Al-Gharbi aplikuje na svůj vlastní životopis, přenáší na společenské trendy v Americe, zejména na tzv. Great Awokening.
Smrt bratra na misi v Afghánistánu nakonec podnítila jeho zájem o politiku, který převýšil nad metafyzikou. V roce 2016 se přestěhoval z malého města v Arizoně do New Yorku, aby dokončil doktorát ze sociologie na Kolumbijské univerzitě, učiněném hnízdě woke elit a milovníků Hamásu, kde se poprvé setkal s progresivní elitou.
Svoji knihu pak začíná politickým rozčarováním, které zažil při přestěhování z Arizony do New Yorku. Okamžitě ho zasáhl „rasově podmíněný kastovní systém“, který všichni ve velkém liberálním městě považují za přirozený:
„Máte jednorázové sluhy, kteří vám uklidí dům, pohlídají děti, vyvenčí psy, dovezou vám připravená jídla. Jedním stisknutím tlačítka vám lidé – většinou velmi špatně placení imigranti a lidé s jinou barvou pleti – nakoupí a odvezou vás, kam chcete.”
Ačkoli se nepovažuji za liberála v současném americkém významu slova, moje první cesta do New Yorku před pár lety ve mě zanechala velmi podobný dojem.
Hluboká propast mezi slovy a činy
Al-Gharbi pak byl na Kolumbii překvapen propastí mezi progresivní rétorikou svých spolužáků nominálně podporující diverzitu a všechny ostatní progresivistické modly, a jejich reálnými činy a volbami.
Jako příklad za všechny uveďme dny po prvním zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2016: „Měl jsem seminář z teorie sociologie a měli jsme diskutovat dílo Williama Edwarda Du Boise. Místo toho jsme si povídali o našich pocitech...“
Celé to pokračovalo takto: „Kdo nemohl rozrušením mluvit, ten rapoval. Lidé otevřeně plakali. Byl jsem ohromen, protože jediným důvodem, proč to [studenti] mohli brát tak vážně, bylo, že všichni ti další lidé, kteří měli opravdovou práci – jako kuchaři, řidiči a uklízečky – prostě přišli další den do práce a bez řečí makali.“
Al-Gharbi poznamenává, že tento rozpor zřejmě zaznamenal zejména proto, že ještě nedávno sám takové lidi obsluhoval jako prodavač obuvi v Arizoně; mezi tyto liberální elity nepatřil ně od narození.
