Slepá ulička pro ajatolláhy: Trumpovi došla trpělivost a vrací do hry vojenskou sílu

Spojené státy vyvíjejí na Írán značný politický tlak, Írán však jede podle svého mustru islámského úskoku a nemá v úmyslu vyjednávat v dobré víře. Když se začátkem minulého týdne šířily zprávy, že Íránci a Američané dospěli v jednání pokroku, byla to mediální kachna. Íránci v podstatě jen deklarovali, že dosáhli porozumění ohledně hlavních principů týkajících se rozsahu diskusí, aby vytvořili rámec pro dočasnou dohodu...

V jádru jde o to vyčkávat – ideálně až Trump odejde z funkce a přijde další naivka z Demokratické strany, kterému půjde prodat pomyslný „Karlův most“ íránské demokracie ve srovnání s arabskou autokracií.

Standardní íránská taktika spočívá v tom, že se zapojí do jednání, ale bude je zdržovat, dokud domácí protesty neutichnou a režim se nestabilizuje. Teherán sází i na to, že úřadující americký prezident ztratí o složité téma zájem, protože se bude před volbami soustředit na ekonomickou agendu. Mezitím může režim tiše pokračovat v rozvoji svého jaderného a raketového programu i ve sponzorování terorismu a šíitských milicí v zahraničí.

Současná jednání s USA nenabízejí nic podstatného, co bychom už stokrát neviděli. Írán nadále trvá na tom, že diskuse budou striktně omezeny pouze na jadernou otázku, kde se Teherán bude snažit hrát o čas a zastírat zbrojní aspekty svého jaderného programu. A bude zároveň tvrdošíjně odmítat další témata, jako je jeho program dalekonosných balistických raket nebo destabilizující regionální vojenské aktivity, u kterých americká administrativa požaduje ústupky.

Teherán sice signalizoval připravenost k omezeným ústupkům v jaderné sféře – ale pouze za předpokladu, že dohoda zachová jeho „právo“ na domácí obohacování uranu. To by mu však ponechalo technickou schopnost výroby vlastních jaderných zbraní, což je pro americkou administrativu nepřijatelné. 

Když pak ománští mediátoři měli doručit obálku americké strany obsahující návrhy týkající se balistických raket, íránský ministr zahraničí Abbás Aráqčí ji odmítl byť otevřít, protože vnitřní balanc frakcí íránského režimu mu jednání o nich nedovoluje. Jednání tak vedou jednoznačně do slepé uličky a Washington se musí rozhodnout, jak na takovou situaci reagovat.

Zastánci tvrdé linie včetně nejvyššího vůdce Chámeneího a klíčových velitelů Revolučních gard však nyní konfrontaci dokonce vítají, protože případnou válku s USA vidí jako způsob legitimizace své politiky (a své existence vůbec) – i když jimi většina íránské populace hluboce pohrdá.

Opakované výroky prezidenta Trumpa dávají jasně najevo, že íránská maximalistická pozice se neprotíná ani s minimálními požadavky Washingtonu. Íránci však vědí, že Donald Trump nehodlá zabřednout do dlouhé války a že se po léta politicky definoval jako protipól architektů války v Iráku a následného amerického tonutí v bažině neúspěšného projektu nation-buildingu. 

Americké středovýchodní intervence označoval za pochybné produkty moralistické marnivosti elit, draze a zbytečně vykoupené americkou krví a nezměrnými finančními náklady. Svým voličům sliboval, že se nebude pouštět do jakýchkoliv pokusů o změny režimu a nebude začínat žádné další nekonečné války na druhé straně planety. Proto také válka Íránu s Izraelem, uprostřed které USA provedly operaci Půlnoční kladivo, která zasáhla íránská jaderná zařízení, trvala jen oněch 12 dní.

Následné příměří zprostředkované USA pak Trump označil za triumf americké síly. Trumpova teorie vítězství je přímočará: americké a izraelské údery budou Írán bolet tak, že ho donutí přijít k jednacímu stolu. A vojenský tlak tak přinese diplomatické výsledky. Touha íránské elity po ekonomickém oživení pak nutně zmírní ideologickou rigiditu režimních kádrů. 

Právě zde však existuje vzájemné nedorozumění: Trump je navzdory svému bombastickému vystupování v jádru velmi neideologický a praktický člověk – a má za to, že íránské vedení, které je teď z 80 % tvořeno zloději a šarlatány a z 20 % dogmatickými ideology, projeví také nějakou praktičnost.

Jenomže nejvyšší vůdce Alí Chámeneí je skutečně nejvyšší vůdce. A – bohužel pro Íránce – žije ve světě fantazie. Dva dny po příměří v televizním projevu prohlásil, že Islámská republika zvítězila; zasadila Americe tvrdou facku a Spojené státy ničeho nedosáhly, útoky na jaderná zařízení nezpůsobily vlastně žádné škody a režim je pod ochranou samotného Mahdího (mýtického „spasitele“ a klíčové postavy šíitské eschatologie). 

Amerika podle něj do konfliktu intervenovala jen proto, aby zabránila hrozícímu kolapsu Izraele. To byla silně blouznivá káva i na jeho vyšinuté poměry, ale odhaluje jiný pohled na svět; ideologickou zatvrzelost a ochotu jít až za hrob.

Následně režim tvrdě zakročil proti vlastnímu reformnímu křídlu – marginalizoval zvoleného prezidenta a ministra zahraniční, kterým zakázal jednat o čemkoliv jiném než symbolických ústupcích v jaderném programu (ale tak, aby byla do budoucna zachována možnost výroby bomby) a začal se navzdory utrpěným těžkým ztrátám připravovat na novou válku.

Podle zdrojů NYT zevnitř íránského režimu vydal Chámeneí pokyny, ve kterých určuje nástupnictví pro každou vojenskou velitelskou funkci i vládní funkci, které sám osobně jmenuje do hloubky čtyř vrstev. A nařídil vůdcům všech relevantních organizací, aby si také vybrali čtyři náhradníky, a dále pověřil úzký okruh důvěrníků, aby za něj přijímali rozhodnutí v případě, že by s ním za nadcházejícího kola války bylo přerušeno spojení nebo pokud by byl zabit.

V případě vypuknutí bojů má dojít k okamžité mobilizaci vnitřních složek ideologické policie, které okamžitě rozdrtí jakékoliv lidové povstání či protesty. Chámeneí by jako Hitler ve svém berlínském bunkru raději celou zemi spálil, než aby učinil reformy, které po něm požadují víc jak tři čtvrtiny jeho obyvatel.

Režimní špičky si s Trumpovou transakční logikou nemohou rozumět, protože operují logikou revolučního povstaleckého hnutí. A povstalci „vítězí“, dokud jejich hnutí existuje. Itai Brun, bývalý šéf výzkumu vojenské rozvědky izraelských obranných sil a přední izraelský odborník na Írán a jeho proxy sítě, dlouhodobě tvrdí, že Teherán operuje logikou založenou na následujících tvrzeních. 

Za prvé: režim přežívá – a to je pro něj klíčové. Chámeneí a militantní skupiny napojené na Írán (jako Hamás a Hizballáh) měří úspěch vlastní kontinuitou, nikoliv vynaloženými náklady, životní úrovní svých obyvatel nebo jejich krví. To znamená, že dokud jsou zastánci tvrdé linie u moci, pokračuje výroba balistických raket a země udrží jaderné know-how i nějakou skrytou výrobní kapacitu, tak režim neprohrál.

Za druhé: režim bojoval proti největší mocnosti světa; přesto to byl Washington, kdo přišel s nabídkou příměří. Teherán ho navíc nikdy formálně nepřijal – prostě jen přestal posílat na Izrael balistické rakety a nenavázal na svůj symbolický útok na americkou základnu v Kataru. Režim proto prezentuje Katarem zprostředkované příměří jako důkaz toho, že Trump ucukl tváří tvář jeho houževnatosti.

Chámeneí je ochoten krvácet (a stejně tak masakrovat vlastní lidi) déle, než je americký prezident ochoten platit náklady na intervenci – a to je pro režim vítězství.

Trump chápe lépe než kterýkoli z jeho předchůdců, že íránský jaderný program, raketový arzenál a síť proxy milic jsou nástroji imperiálního projektu regionální dominance. Mýlí se ovšem v předpokladu, že ostentativní projevy síly nebo limitované vojenské útoky dokážou rychle přinést kompromis. Írán operuje jinou logikou – civilní oběti, chudoba a vojenské ztráty jsou pro něj přijatelnější než odklon od militantní revoluční ideologie.

Konflikt ajatolláha se Spojenými státy není technický spor, který lze vyřešit logickým kompromisem, ale dlouhodobý ideologický boj. A dokud se režim drží u moci, žádné kolo bojů pro něj není rozhodující.

Lidové protesty pak Chámeneího naopak ještě zatvrdily a on je nyní ochoten zemřít jako mučedník – tedy po té, co zavraždí kohokoliv, kdo se mu doma postaví na odpor. Čím větší tlak režim cítí doma, tím agresivněji bude reagovat navenek, aby zamazal vnější obraz vnitřní slabosti. Ústupky Washingtonu by pak zase vyvolaly obraz slabosti pro íránské ulice. 

Chámeneí také věří, že může Trumpa přežít – když ne osobně, tak ve formě svého nástupce. Teherán vidí vnitřní americkou polarizaci, které by zdlouhavá válečná kampaň a oběti na životech amerických vojáků jistě zrovna nepřidaly. Stejně tak sází na případnou únavu z války a křehkost amerických koalic, ostatně hlavní regionální mocnosti – Saúdská Arábie a Turecko – ve Washingtonu intenzivně lobují za zdrženlivost. Nadto Írán vidí i nedostatečný stav zásob amerických a izraelských protiraketových systémů, což by pak při poklesu na „kritickou hodnotu“ mohla využít Čína v konfrontaci v Pacifiku.

Takže zatímco Trump tvrdí, že je Írán je oslaben natolik, že mu nezbyde než přijmout americké požadavky (buď hned, nebo po prvním demonstrativním kole úderů), Teherán vidí americké podmínky a hrozby dalšími vojenskými údery jako důkaz plánu na pokus změnu režimu, nikoli jen úpravu jeho politiky. 

V této atmosféře nedůvěry považují íránští vůdci svůj raketový arzenál – poslední velký odstrašující prostředek, který jim zbývá – za absolutně neobchodovatelný a nezbytný pro přežití režimu. Za takové situace jsou smysluplná jednání nemožná a pokračující posilování americké vojenské přítomnosti v regionu ukazuje na rostoucí pravděpodobnost nových kol vojenských úderů na íránský raketový a jaderný program.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.