Je Hormuzský průliv novým Suezem a čeká Ameriku osud britského impéria? Donald Trump během pouhých 48 hodin vyhlásil a vzápětí odpískal „Projekt Svoboda“, který měl silou otevřít klíčovou námořní tepnu. Analytik Stanislav Vítek varuje, že tento ústup před Íránem nemusí být jen taktickým manévrem, ale geopolitickým zlomem. Pokud Washington přenechá kontrolu nad strategickou vodní cestou Teheránu, může to pro Pax Americana znamenat stejný otřes, jaký pro britskou moc představoval Suez v roce 1956.
Vypadá to, že Trumpova administrativa zoufale prahne po dohodě s Íránem. Vstupovat s takovou kartou do hry je riskantní vždy, v případě pověstně mazaných íránských diplomatů jde však o hazard. A skutečně: v úterý večer prezident Trump, výměnou za absolutně nic, pozastavil operaci, která měla za cíl obnovit dopravu v Hormuzském průlivu. „Project Freedom“ tak skončil dříve, než začal – jen dva dny po svém dramatickém oznámení.
Šokující rozměr tohoto ústupu podtrhuje fakt, že americká operace zcela předvídatelně vyvolala íránskou vojenskou odvetu. Ta cílila nejen na americké námořnictvo (útoky raketami a drony), ale i na civilní plavbu v průlivu a pozemní cíle ve Spojených arabských emirátech. Washington sice odpověděl potopením několika íránských člunů a zneškodněním tankeru, který se pokoušel prorazit blokádu, ale jinak americká administrativa dál paradoxně trvala na tom, že příměří trvá. Útoky na Emiráty dokonce ani oficiálně neodsoudila.
Nad interpretací těchto kroků lze jistě vést debaty. Opomenout však nelze ani „prvotní hřích“ současného příměří: bylo Íránu nabídnuto výměnou za otevření Hormuzského průlivu, k němuž ale nikdy nedošlo. Zatímco prezident Trump ustoupil od snahy zprůchodnit cestu silou, Írán začal v průlivu systematicky zavádět vlastní mýtné a kontrolní mechanismy. Jakákoliv dohoda, která by tiše tolerovala íránskou nadvládu nad touto kritickou tepnou, by pro USA znamenala totální strategické selhání. Teheránu by totiž ponechala v rukou mocenské páky i nové zdroje příjmů, které před válkou neměl.
Prezident Trump zdůvodnil pozastavení projektu „Freedom“ snahou připravit podmínky pro dohodu o ukončení konfliktu, která je vyjednávána prostřednictvím Pákistánu. Přesný obsah dohody zůstává nejasný; dosavadní zprávy jsou rozporuplné a obě strany je popřely. Co však vyvráceno nebylo, jsou informace o připravovaném memorandu o porozumění. To by mělo vytvořit třicetidenní rámec pro jednání o klíčových otázkách: jaderném programu, vzájemných blokádách a budoucím statusu amerických sankcí.
Teoreticky existuje naděje, že výsledkem bude „dobrá“, byť omezená dohoda – taková, která by definitivně zablokovala Íránu cestu k jaderným zbraním a bezpodmínečně obnovila provoz v Hormuzském průlivu. Bílý dům zjevně věří v úspěch, neboť sází na to, že americká blokáda přivodí Íránu ekonomický kolaps. Tento scénář je sice z dlouhodobého hlediska nevyhnutelný, sebevědomí administrativy však naráží na opačný kalkul Teheránu: Íránci jsou přesvědčeni, že globální ekonomické otřesy způsobené uzavřením průlivu donutí Trumpa, aby jako první ustoupil a přijal méně výhodné podmínky.
Íránci i zbytek světa jasně vidí, že prezident Trump slíbil Američanům krátký konflikt. Jeho zjevná nechuť k další eskalaci se od začátku dubna jen potvrzuje, což nevytváří prostor pro to, aby Teherán přistoupil na významné ústupky.
Pokud jsou zprávy o vznikající dohodě pravdivé, Trump v posledním měsíci promeškal klíčové lhůty a ustoupil od svých hrozeb – a to nikoliv proto, aby dohodu zajistil, ale pouze aby otevřel třicetidenní okno pro pokus o její vyjednání. Íránci jsou ostatně mistři v taktice odkládání, přestože právě tato strategie vede jejich zemi již celá desetiletí k hospodářské zkáze.
Jádrem Trumpova problému je íránské uzavření Hormuzského průlivu a nepochopitelné selhání USA tento krok předvídat. Přestože šlo o zcela očekávatelnou reakci, zprávy o prezidentově rozhodnutí jít do války naznačují, že riziko zablokování průlivu nebylo na nejvyšší úrovni bráno vážně.
Trump patrně spoléhal na to, že Írán bude příliš oslaben, než aby se k takové akci odhodlal. Situace se může kdykoliv změnit, ale pokud by Íránu zůstala kontrola nad touto strategickou tepnou výměnou za pouhé symbolické ústupky – ne nepodobné problematické Obamově dohodě JCPOA – znamenalo by to pro americkou hegemonii drtivou ránu, ze které by se již nemusela vzpamatovat.
