KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Británie se mění před očima. Doplňovací volby v Manchesteru ukázaly trend, který může za týden ovládnout radnice napříč zemí. Místo potírání radikálních ideologií se trestají ti, kdo na problém upozorňují. Do politiky se tak derou desítky kandidátů, kteří staví kampaň na Gaze, prosazují soudy šaría a někteří z nich dokonce ani neovládají angličtinu. Cesta k „Británistánu“ je dlážděna nesvatým spojenectvím progresivní levice a islamismu.
Doplňovací volby v manchesterském obvodu Gorton and Denton z letošního února posloužily jako varovný lakmusový papírek politického směřování země. O tradiční baštu labouristů zde proti sobě v podstatě osamoceně stanuly dva nesmiřitelné póly: krajně levicová Strana zelených v otevřené koalici s islamisty a pravicově populistická Reform UK Nigela Farage. Právě tento střet se stal symptomatickým pro současný stav ostrovní politiky a boj o její další směřování.
Když byla kandidátka Strany zelených Hannah Spencerová dotázána na islamistický útok v Manchester Areně z roku 2017, zcela pominula postavu pachatele, jeho motivy i ideologické podhoubí, které ho zformovalo. Jako by nic z toho neexistovalo. Namísto toho zaútočila na ty, kteří upozorňují na problémy s integrací a existenci paralelních společností. Odmítla uznat islamismus jako jasně definovanou hrozbu a vykreslila jej spíše jako amorfní formu extremismu „mladých a chudých“, která vzniká v jakémsi vzduchoprázdnu. „Lidé jako vy rozdělují společnost,“ vmetla povýšeně svému oponentovi z Reform UK Mattu Goodwinovi a jeho příznivcům.
Green candidate Hannah Spencer thinks that those who talk about issues with integration are responsible for the horrific Islamist terror attack at Manchester Arena.
— Lee Harris (@LeeHarris) February 18, 2026
I have never heard something so disgusting in my entire life.
What an absolutely vile thing to say. pic.twitter.com/n1zZAAmt61
Prostná cvičení morální odpovědnosti
Pokud vám to zní jako odvádění pozornosti od skutečného a gigantického problému, jemuž Británie čelí, pak je to proto, že tomu tak skutečně je. Levice přesouvá břemeno viny z ideologie, která podněcuje násilí, na samotný akt jejího veřejného pojmenování. Vzniká tak absurdní dojem, že skutečnou příčinou islamistické kriminality není ideologie sama, ale „morálně defektní“ a politicky nekorektní debata, která se ji snaží popsat. Stejná inverze se v moderní Británii objevuje opakovaně: morální zátěž musí nést kdokoli jiný než skuteční strůjci sociálního rozvratu, kteří díky tomu mohou pohodlně zůstat v pozadí.
Jedním z očividných případů jsou skandály kolem tzv. grooming gangů (organizovaných skupin sexuálně zneužívajících nezletilé). Po celá léta byl příběh o průmyslovém měřítku zneužívání bílých dívek gangy složenými převážně z muslimských mužů doprovázen paralelní úzkostí. Panovaly obavy, co by se stalo, kdyby někdo otevřeně pojmenoval vzorce této trestné činnosti nebo původ pachatelů – tedy kdyby úřady musely přiznat, že tyto jevy nejsou náhodné.
Zpráva komise Sněmovny lordů pod vedením baronky Louise Caseyové potvrdila, že státní i polostátní organizace se tématu vyhýbaly ze strachu, že budou obviněny z rasismu nebo vyvolávání napětí mezi komunitami. Politici, vedení policie i úředníci používali „jazyk citlivosti“ a postupovali až přehnaně opatrně, aby „nejitřili komunitní napětí“. Policie dokonce hlásila, že ji některé místní úřady odrazovaly od zveřejňování informací o odsouzených pachatelích. Veřejnost tak byla opakovaně poučována, že největším rizikem není zločin samotný, ale „podněcování společenského rozdělení“.
Podobný vzorec fungoval i po děsivých událostech na Batley Grammar School v roce 2021. Učitel ukázal žákům v hodině karikatury Mohameda, načež se před školou se zformovaly protesty; učitel byl suspendován a donucen se skrývat, protože mu reálně hrozil lynč. Ústřední fakt – že si dav přistěhovalců vynutil středověké tabu rouhání v anglickém městě prostřednictvím hrozeb násilím britskému pávu navzdory – byl považován za jaksi druhořadý.
Vedení školy se namísto zastání svého zaměstnance pokorně omluvilo za „použití zcela nevhodného zdroje“ s tím, že takový materiál neměl být nikdy použit a dotyčný učitel vyjádřil „nejupřímnější omluvu“. Během následné předvolební kampaně v obvodu Batley and Spen (jižní předměstí Bradfordu, známého jako de facto pákistánská provincie) labouristická kandidátka Kim Leadbeaterová zahrála na stejnou notu: „Musíme mít právo na svobodu slova, ale měli bychom být také velmi citliví k pocitům a názorům jiných lidí.“ Opět tedy kladla důraz na zdrženlivost domácí populace, nikoli na nepřípustnost prosazování náboženských zákazů hrozbou násilí.
Přesně to se stane, když společenská elita rezignuje na ochranu vlastní kultury, otevře stavidla masové migraci z kulturně nekompatibilních zemí a zcela se vzdá asimilačního tlaku. V otevřené společnosti nemůžete mít „liberalismus pro liberály a kanibalismus pro kanibaly“. Něco takového už dnes ale nesmíte ani vyslovit nahlas, pokud se necháte paralyzovat strachem z „rozdmýchávání napětí“.
Tyto morální inverze spočívají na třech propojených dogmatech.
Za prvé: multikulturalismus je posvátný. Jakákoliv jeho kritika je automaticky interpretována jako ohrožení společenského smíru. Příkladem je postoj aktivistické organizace HOPE not hate, která v prohlášení pro parlament tvrdí, že samotný „narativ o selhání multikulturalismu představuje obrovskou hrozbu pro soudržnost komunit“.
Za druhé: jakákoliv věcná výhrada je přeznačena na „nenávist“ nebo „rozsévání sváru“. Nezáleží na tom, jak je kritika pečlivá, oprávněná nebo empiricky podložená. Právě na této strategii postavila svou kampaň Hannah Spencerová, což jí v kombinaci s koalicí ekologistů a islamistů přineslo volební vítězství.
Za třetí: „rozdělování“ je považováno za primární příčinu „odcizení“, které následně vede k radikalizaci a terorismu. Tento koncept je jádrem chápání problému ze strany současné vlády. Ministr vnitra Dan Jarvis popisuje protiradikalizační program Prevent jako nástroj k řešení „extremistických narativů, které šíří nenávist, rozdělují společnost a radikalizují ostatní k terorismu“.
Potíž tkví v tom, že „rozdělování“ je zcela vágní termín. Rámování extremismu tímto způsobem – namísto debaty o konkrétní ideologii v jeho jádru – umožňuje útočit na kritiky džihádismu, aniž by bylo nutné řešit podstatu problému nebo narušit auru multikulturní svátosti.
Jednoduchost tohoto řetězce úvah je i zdrojem jeho přitažlivosti. „Správně smýšlejícím lidem“ nabízí snadnou cestu k morální převaze: stačí si jen hlídat jazyk. Půvab celého konceptu spočívá v tom, že názorového oponenta nemusíte věcně porazit. Stačí jej delegitimizovat tvrzením, že jeho slova „rozdělují“, a tudíž v konečném důsledku způsobují násilí. Tedy pokud ovšem ten oponent zrovna nevolá po vyvražďování Židů. To se pak, přirozeně, v zájmu „citlivosti“ a „pochopení souvislostí“ přehlíží.
