Co spojuje starostu New Yorku a teroristy z Pardubic? Ideologie, která ospravedlňuje teror

Když se 7. října 2023 začaly objevovat zprávy o zmasakrovaných návštěvnících festivalu pro hipíky v izraelské poušti, znásilněných izraelských ženách a zavražděných civilistech, virální tweet profesionální somálsko-americké příživnice, tedy pardon esejistiky Najmy Sharif se obořil na soudruhy na levici, kteří cítili rozpaky:

„Co jste si mysleli, že dekolonizace znamená? Vibe? Papíry? Eseje? Bando lůzrů.“ Pointa byla: Nebuďte citlivky, s nepřítelem nemůžeme mít slitování. Židovská dívka vláčená za vlasy, s krví stékající mezi nohama, je projevem dekolonizace. Ženy znásilňované vedle těl svých mrtvých přátel na hudebním festivalu je dekolonizace. Děti a kojenci vyrvaní svým rodičům je dekolonizace. Pokud to nedokážete snést, jste apologetou sionistických kolonizátorů.

V Sharifině příspěvku se odráží leninismus: účel světí prostředky, a pokud vám to vadí, pak jste pravděpodobně nakaženi nějakou buržoazní, liberální plísní. Samozřejmě se svým sentimentem nebyla sama.

„A jak jste možná viděli, konal se tam rave, kde se skvěle bavili, dokud nepřišel odpor na rogalech a nezajal alespoň několik desítek hipsterů,“ prohlásil řečník na shromáždění Democratic Socialists of America v New Yorku za jásotu a smíchu. (Mezi členy DSA patří nekomunističtí členové Kongresu Alexandria Ocasio-Cortez, Jamaal Bowman, Rashida Tlaib a Ilhan Omar).

„Dekolonizace znamená snít a bojovat za přítomnost i budoucnost bez okupovaných domorodých území,“ napsal stachanovec thirldwordismu Jairo Fúnez-Flores z Texas Tech University. „Jde o svobodnou Palestinu. Jde o osvobození a sebeurčení. Jde o život v důstojnosti.“

Studentské skupiny na Kolumbijské univerzitě v New Yorku označily útok na Izrael za „bezprecedentní historický moment pro Palestince v Gaze, kteří prorazili zeď, jež je dusila.“ Společné prohlášení desítek studentských organizací na Harvardu uvedlo, že „izraelský režim“ je „zcela odpovědný za veškeré probíhající násilí.“

Podobné názory sdílí i obviněný z teroristického útoku z Pardubic Youssef Moursi, o kterém se v domovské publikaci píše: „Má velkou úctu k intersekcionálnímu feminismu a postkoloniálním studiím. Spojení svobodná Palestina pro ně znamená domorodé, antiimperialistické, queer, feministické, BIPOC (zkratka pro black, indigenous, and people of color – v překladu černoši, domorodí obyvatelé a barevní lidé, pozn. red.), environmentální a antikoloniální povstání.“ 

Jak vidno, pro velké části současného Západu se dekolonizace stala politickou teologií, která je morálním oprávněním k revolučnímu násilí. Dny po 7. říjnu ukázaly, jak hluboce se tento světonázor zakořenil. Napříč transatlantickým prostorem se konaly mohutné univerzitní protesty a levicoví komentátoři odsuzovali Izrael jako „osadnicko-koloniální stát“ (tzv. settler colonialism), trvali na tom, že „dekolonizace není metafora“ a vyzývali ke „globalizaci intifády“. V New Yorku na této platformě, doplněné o zcela nereálné socialistické sliby, postavil svou politickou kariéru i starosta Zohran Mamdani. Co je ale jejím skutečným obsahem?

Lidé si tyto myšlenky často pletou s islamismem nebo s pozůstatky komunismu. Tato záměna je pochopitelná: islamisté odsuzují Izrael v teologických rovinách a neokomunisté vykreslují globální politiku jako věčný boj mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Dnešní odpor vůči Izraeli však vyvěrá z jiného vřídla – z third-worldistického přesvědčení, že Západ je permanentním utlačovatelem a že jakékoli hnutí, které se západní moci postaví, je ze své podstaty spravedlivé. (Pravidelným čtenářům to jistě připomene náš nekrolog myšlenek Noama Chomského).

To je také důvod, proč západní aktivisté, aniž by měli jakékoli skutečné spojení s regionem, mluví spíše slovníkem antikoloniálního boje než v pojmech islámské jurisprudence nebo starosvětské marxistické ekonomie. Šíří světonázor zrozený v Paříži, Alžíru a Havaně, rozpracovaný na západních univerzitách a nyní univerzálně aplikovaný na konflikty rámované jako souboj „Západ versus nezápad“.

Third-worldismus (neboli ideologie vyzdvihující morální nadřazenost třetího světa) se po 7. říjnu přirozeně propojil s moderním akademickým jazykem „dekolonizace“. Protiizraelské nálady a prachsprostý antisemitismus zkondenzovaly kolem jediné myšlenky: dekolonizace se stala jak poselstvím, tak deklarací vlastní morální nadřazenosti a kýženým politickým cílem. 

Izrael je prezentován jako poslední „osadnická kolonie“ Západu a Palestinci jako poslední autentičtí představitelé „globálního odporu“. Historie, politika i vnitřní komplexita regionu jsou v tomto vidění nepodstatné – morální kategorie určují výsledek kontumačně.

Historicky dekolonizace označovala stahování evropských impérií a vznik nových států. Tento význam sice nezmizel, dnes však slouží spíše jako kulisa pro mnohem ambicióznější doktrínu: globální teorii moci, která svět dělí na utlačovatelské západní struktury a proti nim se bouřící „komunity“. Jde o univerzální ideologii, která je postupně aplikována na vše – od univerzitních kvót přes imigrační politiku až po obsah muzeí a učebnic a postoj vlád k ozbrojeným konfliktům. 

Palestina se v tomto hnutí stala neuralgickým bodem a plní funkci tzv. omnicause – tedy zřídla všeho zla, v níž se sbíhá vše od klimatické krize a práv sexuálních menšin až po právo teroristů Hamásu masakrovat židy.

Tento univerzální scénář – utlačovatel versus utlačovaný, osadník versus domorodec – vysvětluje, proč se obvinění proti Izraeli vznášejí se stejnou lehkostí v Římě a Londýně, stejně jako na Univerzitě Karlově. Zde se k nim hlásí lidé podivných sexuálních a genderových orientací, které by přitom v Gaze v lepším případě čekala „terapie“ olověnou trubkou.

Vnitřní inkonzistence této ideologie zjevně není překážkou. Je úplně jedno, že fakta nesouhlasí a mapa je zaměňována za skutečné území; model poskytuje nezpochybnitelný morální verdikt předem. Izrael není odsuzován za to, co reálně dělá, ale za to, co v tomto mentálním schématu reprezentuje. Third-worldismus dodává emocionální náboj, dekolonizace zase pojmový slovník.