Smrt Chameneího: tyran Íránu odešel, Západ mu píše dojemné nekrology

Takřka 40 let proměňoval íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí každodenní realitu íránského lidu v život plný strachu a útlaku. Počet zmařených životů – a to jak v rovině společenské, tak fyzické – je alarmující. 

Svůj post získal díky tomu, že byl na rozdíl od tehdejšího favorita nástupnictví ochoten posvětit poslední vůli svého umírajícího předchůdce Chomejního. Ten se chtěl před smrtí pojistit proti kontrarevoluci mimosoudní popravou pěti až třiceti tisíc politických vězňů (v závislosti na zdroji). 

Jedním z hlavních vykonavatelů tohoto vraždění byl Chameneího zamýšlený nástupce, prezident Ebráhím Raísí, který zemřel v roce 2024 při nehodě vrtulníku. Tak začal v roce 1988 Alí Chameneí svou hrůzovládu a od té doby nedělal prakticky nic jiného, než že si máčel ruce v krvi spoluobčanů i muslimů v sousedních zemích, kteří se odmítli podřídit jeho středověké apokalyptické ideologii.

Chameneího životním dílem se stal přesun mocenského těžiště od pragmatičtějších prezidentů do vlastních rukou a k Revolučním gardám. Společně s nimi zasvětil život budování „infrastruktury teroru“: Hamás, Hizballáh, Hútiové či šíitské milice v Iráku – ti všichni byli buď přímo zformováni Revolučními gardami, nebo od nich získávali klíčovou materiální a vojenskou podporu. 

Chameneího desetiletí trvající volání po „smrti Americe“ a „smrti Izraeli“ nebylo pouhou nadsázkou či politickým divadlem, ale oficiální státní doktrínou, což sám opakovaně potvrzoval. Cílem bylo obklíčit Izrael prostřednictvím svých spojenců (proxy sil) a zaplavovat židovský stát vlnami krveprolití, dokud nezíská prostředky pro „finální konfrontaci“. Usiloval o páku na své arabské sousedy, přičemž jeho stoupenci asistovali u vraždění stovek tisíc civilistů, především v Iráku a Sýrii. O útocích Hamásu ze 7. října 2023 pak prohlásil: „Líbáme čela a paže mladých, moudrých a inteligentních palestinských plánovačů.“

K vlastním lidem se nechoval o nic lépe. Poté, co v roce 2009 zfalšoval volby a nechal povraždit opozici, se tento vzorec brutality opakoval s čím dál vyšší intenzitou. Zatímco dospívaly nové generace, které Chameneího „středověk“ absolutně nezajímá (íránská populace je v průměru o deset let mladší než naše), režim pod jeho klerofašistickou nadvládou prolezl korupcí a dovedl zemi do totální izolace. Napětí mezi vládou a lidem, kterému Chameneí hodlal poroučet s puškou v ruce, se tak v posledních letech vyhrotilo na maximum.

Když byla v září 2022 dvaadvacetiletá Mahsá Amíníová ubita k smrti mravnostní policií za nesprávně nasazený hidžáb, vybuchly v zemi největší protirežimní protesty v historii islámské republiky. Chameneího reakce byla neúprosná: bezpečnostní síly povstání potlačily, přičemž zabily 500 lidí a dalších 22 000 jich uvěznily.

Chameneí označil protesty za vzpouru organizovanou Západem. Těžko říct, do jaké míry svým vlastním lžím věřil, nicméně po krátkém taktickém ústupu, kdy mravnostní policie dočasně zmizela z ulic, režim po zkonsolidování kontroly prosadil drakonický zákon o islámské cudnosti. Ten zavádí tresty odnětí svobody až na 15 let pro ženy a dívky již od 12 let, které opakovaně porušují pravidla oblékání. Pro ty, kteří by porušování pravidel podporovali organizovaně nebo ve spojení se zahraničím, zákon počítá dokonce s trestem smrti.

K vymáhání poslušnosti režim nakoupil systémy na rozpoznávání obličejů z Ruska a Číny a ve velkých městech začal zavádět dohled pomocí umělé inteligence. Pro režimní udavače byla navíc spuštěna mobilní aplikace „Nazer“ (Dohlížitel), ve které mohou úřadům nahlašovat nedostatečně zahalené ženy. Přesto bylo vymáhání tohoto zákona ve čtyřech největších městech prozatím poměrně laxní.

Počet poprav prudce vzrostl na několik stovek ročně. Netýkalo se to jen politických vězňů; Chameneí tím vyslal jasný signál, že touhu po svobodě je ochoten kdykoliv utopit v krvi. Odpůrci režimu čelí ve zvýšené míře popravám, věznění, bičování, znásilňování a systematickému zastrašování. Dvě novinářky, které zveřejnily zprávu o smrti Amíníové, byly odsouzeny k více než deseti letům vězení (oficiálně za špionáž pro USA). 

Režim následně utáhl kohouty svobodné výměny informací a zablokoval polovinu ze sta nejnavštěvovanějších webových stránek světa. Zároveň zavedl technická opatření, aby blokování nebylo možné snadno obcházet pomocí VPN. Volný přístup k internetu začal být vyhrazen pouze režimním prominentům. V Íránu tak dnes funguje jakýsi „kastovní internet“: buď jste součástí systému a máte přístup k informacím, nebo musíte živořit na izolovaném státním intranetu. Tajná policie vybičovala fízlování na maximum a miliony Íránců jsou nuceny vést život v neustálém strachu.

Když byl pak tento tyran před týdnem zabit při náletu na svůj komplex v Teheránu, svět reagoval rozpolceně. Režim, opírající se o podporu zhruba 15 % obyvatel, zorganizoval masové manifestace smutku. Pro většinu Íránců – jak v zemi, tak v diaspoře, kam je duo Chomejní a Chameneí masově vyhánělo – se však jednalo o den oslav. Symbol útlaku milionů a zaslepený ideolog, který měl na rukou krev desítek tisíc vlastních občanů, konečně najel na výpadovku do pekla. Západní mainstreamová média to ale viděla jinak.

Nekrology v předních západních denících byly hyzděny lakováním této zrůdy na růžovo, zjemňováním jeho krvavého odkazu a snahou vnášet „nuance“ tam, kde to rozhodně nebylo třeba. A extremistická islamo-levice vyrazila protestovat do ulic amerických a britských měst, kde narážela na slavící Íránce, kteří jen konsternovaně sledovali její počínání. 

Titulek v The New York Times například označil Chameneího za „tvrdého duchovního, který proměnil Írán v regionální mocnost“. Šokující absenci rozumu a elementárního citu pro realitu nejlépe vystihl svou parafrází blogger Tim Urban:

Adolf Hitler, tvrdý zastánce nacionalismu, který přebudoval Německo v evropskou mocnost, zemřel ve věku 56 let.

Deník The New York Times ve svém článku popsal Chameneího styl vedení země jako charakterizovaný „dobrosrdečnou a velkorysou odtažitostí strýčkovského typu… stojící nad šarvátkami každodenní politiky“. To je skutečně bizarní způsob, jak popsat muže, který osobně dohlížel na masakry desítek tisíc svých spoluobčanů – či přesněji řečeno poddaných.

The Washington Post na tom nebyl o mnoho lépe (připomeňme jeho nechvalně známý titulek k úmrtí zakladatele Islámského státu Abú Bakra Bagdádího, kterého nazval „strohým islámským učencem”). List své čtenáře ujišťoval, že za Chameneího vlády Írán neusiloval o vojenské zničení židovského státu, ale pouze o jeho „rozpuštění“ prostřednictvím „lidového referenda“. 

Na druhé straně Atlantiku nás The Guardian vzal na literární exkurzi do vnitřního světa tohoto „dobrého muže“: seznámil nás s jeho láskou k Bídníkům Victora Huga, k perské poezii i s náklonností jeho matky k básníkovi Háfizovi. Dozvěděli jsme se, že Chameneí byl vášnivým čtenářem západní klasiky, včetně Chaloupky strýčka Toma či Steinbeckových Hroznů hněvu. Text tak působil spíše jako nekrolog hloubavého knihomola a hloubavého učence než jako portrét tyrana, který nařídil mučení a popravy desítek tisíc vlastních lidí a řídil zabíjení stovek tisíc dalších za hranicemi své země.

Ano, Chameneí byl vášnivým čtenářem, zejména před padesáti lety, kdy k tomu měl ve vězení dostatek času. Právě tehdy však také studoval a do perštiny překládal Sajjida Qutba – klíčového ideologa moderního islamismu a duchovní zřídlo radikalismu Muslimského bratrstva. Tím položil intelektuální základy pro své pozdější, „bohem posvěcené“ násilí, opírající se o doktrínu islamistické nadřazenosti. 

Týdeník The Economist pak přišel s bizarním, takřka apologetickým článkem psaným z perspektivy režimní propagandy. I když šlo patrně o pouhé intelektuální cvičení, výsledný dojem je přinejlepším silně rozpačitý.