Gripeny pro Ukrajinu: Kyjev konečně získá ideální stroj pro obranu před ruským letectvem

Švédsko oficiálně oznámilo, že Ukrajině daruje celkem 16 víceúčelových stíhacích letounů Saab JAS 39 Gripen C/D, přičemž dodávky započnou v roce 2027. Švédské letectvo zajistí také zbraňové systémy s dlouhým dosahem, munici, prostředky elektronického boje a logistickou podporu. 

Ukrajina navíc souhlasila s nákupem více než 20 letounů Gripen E/F, které budou financovány z prostředků Půjčky EU na podporu Ukrajiny, přičemž jejich dodávky mají začít v roce 2030. Tuto půjčku do poslední chvíle blokovalo orbánovské Maďarsko, ale Budapešť pod novou vládou tuto blokaci ukončila.

Otázka dodávek švédských letounů JAS-39 Gripen na Ukrajinu byla otevřena několik let. Přestože se jedná o stroj pro Ukrajinu vůbec nejvhodnější, realita narážela na několik překážek. 

Za prvé: Gripenů je v Evropě relativně málo – asi 126, z toho velkou většinu provozuje samo Švédsko, které jich díky své neutralitě mohlo postrádat pouze nemnoho. To se však se vstupem Švédska do NATO mění. O Maďarech mluvit netřeba, navíc ti si svých pár Gripenů (stejně jako Češi) pouze pronajímají – což nás realisticky zanechává u možnosti dodání letounů Švédskem. 

Švédsko získalo papírovou ochranu NATO po odkladech spojených s tureckými a maďarskými obstrukcemi ohledně jeho vstupu do Aliance, ale Ukrajina potřebovala otázku letectva řešit už mnohem dřív. I proto se prvními západními stíhačkami v ukrajinských službách staly americké F-16.

Do výběru stíhaček kromě toho vždy vstupuje i politika. A pro Zelenského administrativu i velkou část ukrajinského generálního štábu byla rovnice na začátku války jednoduchá: F-16 je na světě nejvíce, v rozhodné době byla největší šance je získat a jejich provoz navíc vytvořil přímé strategické pouto s USA jakožto nepostradatelným bezpečnostním partnerem.

Získání amerických letounů bylo prezentováno jako obrovský politický úspěch. Z dlouhodobého hlediska dává politikům smysl také fakt, že se Ukrajina napojí na masivní globální platformu NATO, která zajistí udržitelnost letectva na desítky let dopředu. Tento pohled je naprosto legitimní – naráží však na logistická a technická omezení.

Podobná situace nastává běžně po celém světě. Země jako Finsko, které leží přímo na prahu Ruska a jehož základny jsou v dosahu nepřátelských systémů S-300 a S-400, logicky volí nejmodernější F-35 určené pro vysoce chráněný vzdušný prostor. Když si však F-35 pořídí třeba Švýcarsko, jehož letectvo řeší v podstatě jen ostrahu vlastního nebe, jde o čistě politické rozhodnutí.

Při jejich použití v boji by totiž nevyhnutelně došlo k dopadu nevybuchlých kusů na ruské území. Rusové by je poté nejen technologicky vytěžili a upravili vlastní obranné systémy a taktiku, ale také by zejména zobchodovali toto know-how s Íránem a Čínou, což by byl zejména ve druhém případě pro americké letectvo (a námořnictvo) velký problém, protože nejnovější verze střel AMRAAM mají v současnosti za úkol zajistit vzdušnou nadvládu v případě potenciálního konfliktu právě s Čínou.

Nasazení F-16 má hned několik háčků. Tím největším je kromě ceny a logistické náročnosti fakt, že stroje F-16 potřebují ke svému provozu delší a výrazně kvalitnější a čistší prostředí, než bylo na Ukrajině projektováno a vystavěno pro sovětské letectvo. Důvodem je křehčí podvozek letounu, který byl vymyšlen s ohledem na maximalizaci užitečné zátěže, kterou může letoun nést. 

Dalším je zmiňovaná čistota kvůli obřímu nasávání vzduchu do motoru – případný úlomek asfaltu nebo jiné předměty podobného druhu by mohly způsobit až zničení motoru. 

To vše lze samozřejmě řešit úpravou povrchu, resp. případným prodloužením některých menších základen (pro možnost těžších startů s přídavnými nádržemi a víceúčelovým vyzbrojením pro konkrétní start, aby byl využit potenciál letounu), ale takové práce jsou jednoduše zjistitelné.

Druhým problémem jsou protiletadlové rakety. Protože je operační prostor na Ukrajině nasycen kvalitní integrovanou vícevrstevnatou protileteckou obranou, která je smrtící ještě poměrně daleko za frontovou linií, nemohou F-16 plně využít maximálního potenciálu starších střel vzduch–vzduch, se kterým byly dodány – ty totiž byly nadesignovány pro vypouštění z velké rychlosti a výšky. 

Ukrajinci proto musí poblíž fronty s letouny F-16 létat velmi nízko a schovávat se před radarem do poslední chvíle díky zakřivení Země, což z fyzikálních důvodů výrazně omezuje efektivnost dodané protiletecké výzbroje.

Řešením by bylo dodání nejnovějších verzí střel AMRAAM vzduch-vzduch, které mají – dle veřejně dostupných informací – až trojnásobně větší dosah než jejich starší verze (které jsou páteřní zbraní NATO pro letecký boj). Jenomže USA jejich export nepovolily.

Při jejich použití v boji by totiž nevyhnutelně došlo k dopadu nevybuchlých kusů na nepřátelské území. Rusové by je nejen technologicky vytěžili a upravili vlastní obranné systémy a taktiku, ale také by zejména zobchodovali toto know-how s Íránem a Čínou. 

To by byl zejména ve druhém případě pro americké letectvo (a námořnictvo) velký problém, protože nejnovější verze střel AMRAAM mají v současnosti za úkol zajistit vzdušnou nadvládu v případě potenciálního konfliktu právě s Čínou.

Americké F-16 tak primárně neslouží poblíž fronty, kde Ukrajina zoufale potřebuje lovit ruské letouny Su-35S nebo Su-34; stíhací bombardéry odpalující klouzavé bomby (KAB) na frontová postavení. Frontová linie je silně nasycena ruskými systémy protivzdušné obrany a vzhledem k tomu, že Ukrajina disponuje staršími verze F-16 (F-16AM/BM Block 15 MLU) bez technologií stealth, let ve vysoké výšce blízko fronty by byl v podstatě sebevraždou.

Aby ukrajinští piloti přežili, musí létat extrémně nízko a schovávat se před radary za zakřivením Země. Pokud F-16 odpálí střelu AMRAAM z nízké výšky a v malé rychlosti, raketa ztratí obrovské množství energie tím, že musí stoupat nahoru. Naopak ruské Su-35 létají vysoko a rychle v chráněném vzdušném prostoru a odpalují střely dlouhého doletu R-37M nebo R-77M směrem dolů, což jim dává značnou výhodu v dosahu. A právě to by mohly Gripeny změnit – o tom však později, v druhém díle článku.

F-16ky tak primárně slouží během masivních ruských raketových a dronových útoků jako mobilní záchytné stíhače v bezpečnějším vzdušném prostoru v týlu. Loví především pomalu letící kamikadze drony typu Geran a nízko letící střely s plochou dráhou letu (např. Ch-101 nebo Kalibr). 

Kromě klasických raket vzduch-vzduch či vestavěného 20mm kanonu M61 Vulcan byly tyto letouny upraveny i pro odpalování laserem naváděných raket APKWS II. Ty představují vysoce efektivní a levný způsob, jak ničit levné drony a neplýtvat při tom drahými raketami Patriot nebo AMRAAM.

Většina států nemá k dispozici ani několik kusů náhradních stíhaček, které by mohla bez obtíží předat, aniž by to ovlivnilo připravenost domácího letectva; moderní stroje jsou totiž pekelně drahé: cena špičkového spojeneckého záchytného stíhače byla za druhé světové války při přepočtu na dnešní ceny u letounu Supermarine Spitfire zhruba půl milionu dolarů, současné víceúčelové stroje páté generace jako F-35 Lightning II jsou ale o tolik technologicky vyspělejší a tudíž složitější na výrobu, že vyjdou zhruba na 70 až 80x tolik!

Debaty se samozřejmě vedou o letounech o generaci starších, i přesto je však potenciální účet za nenápadné navýšení počtů velice vysoký. Předat Ukrajině několik letounů totiž nic neřeší, a i při zcela minimálních smysluplných počtech jako např. 3 letky po 12 letounech by se účet vyšplhal na několik miliard dolarů. Západní státy si nemohou dovolit plýtvat drahocennou technikou v podmínkách, pro které nebyla zkonstruována, neboť kapacity obranného průmyslu jsou silně přetíženy.

Stát velikosti Švédska tak nemůže stroje pro Ukrajinu financovat sám a po odblokování evropské půjčky se na pořad dne dostala Koalice ochotných, která se na letouny složila, resp. si půjčila místo Ukrajiny. V principu jde o zavedený systém, jaký se opakoval například u tanků – jedním z jejich největších dárců Ukrajině se stalo Nizozemsko, které samo žádné tanky nevlastnilo. 

Kromě nalezení peněz a politické vůle se s předáním nejprve čekalo na vstup Švédska do NATO, aby nebylo vystaveno riziku ruského útoku; nyní tak půjde už jen o kapacity výroby a ukrajinské schopnosti letouny logisticky a výcvikově vstřebat – ty jsou samozřejmě také omezené.

Pro švédský průmysl půjde o skvělou příležitost předvést schopnosti letounu v ostrém nasazení. V poslední dekádě se totiž Gripenům na exportním trhu příliš nedařilo, a to především kvůli silné konkurenci v podobě dostupných amerických F-16 a také díky historické neochotě švédské vlády poskytnout svým defense firmám podporu.

Dekády nezřízené migrace ale rozbily dominanci krajně levicových ideologií nad veřejným prostorem a Švédsko se zbavilo nejen své neudržitelné migrační politiky, historické neutrality a socialistických prvků v ekonomice, která je nyní více kapitalistická než USA, ale také nerealisticky „hippiesácké“ zahraniční politiky.

Nabízí se tedy otázka, zda by i relativně malý počet Gripenů dokázal na frontě přinést skutečný rozdíl. Odpověď zní pravděpodobně ano. Mezi ukrajinským letectvem, armádními špičkami i západními spojenci dlouhodobě panuje shoda, že z hlediska technických parametrů a operačních schopností je Gripen pro ukrajinské podmínky jednoznačně vhodnější platformou než F-16. 

K tomuto závěru ostatně dospěli sami Ukrajinci již mezi lety 2014 a 2022, tehdy však nákup ztroskotal na politické vůli a nedostatku financí. Dnes už o čistě vojenských výhodách švédského stroje nikdo nedebatuje. 

Klíčovou otázkou však zůstává, zda by Ukrajina k těmto letounům obdržela také špičkové rakety dlouhého doletu Meteor. Právě to a jejich cenná synergie s Gripeny bude již zítra tématem druhé části článku.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.