ANALÝZA TATIANY FRÖHLICH | První část našeho seriálu o volbách v Sasku-Anhaltsku byla věnována Ulrichu Siegmundovi – dynamickému lídrovi kandidátky AfD, který by se 6. září mohl stát prvním ministerským předsedou v historii Alternativy. Podaří se mu zrealizovat alespoň něco z rozsáhlého katalogu slibů, ambiciózně nazvaného „vládní program“? A kdo je autorem textu, který slibuje obousměrnou „remigraci“, návrat k ruským dodávkám plynu i výuce ruštiny, podporu domobrany, odstranění větrníků nebo štědré finanční pobídky pro rodiny s (německými) dětmi?
Poslední srpnový týden 2026. Zástupce šéfredaktora deníku Bild, Paul Ronzheimer, se s filmovým štábem vydal do Saska-Anhaltska, aby zmapoval nálady místních lidí před volbami, které jsou právem vnímány jako osudové. Jednou z jeho zastávek je Querfurt, desetitisícové městečko s dominantou středověkého hradu. Zde má poslaneckou kancelář „mozek“ zemského sdružení AfD, Dr. Hans-Thomas Tillschneider.
Poté, co muž středního věku s vousy moudrého kmeta, v lehké košili a krátkých kalhotách, u kufru svého vozu vysvětlí Ronzheimerovi obsah ukrytý za hesly na předvolebních plakátech, směřují kroky novinářů do jeho kanceláře v podhradí. Před rozhovorem provádí Tillschneider hosty místností s malou červenou ledničkou, policemi plnými knih, hromádkami propagačních materiálů, dvěma bohatě zdobenými samovary čínské výroby a s tyrkysovou matrjoškou.
Na jedné ze skříněk objeví Ronzheimer černý šálek s rudou hvězdou a nápisem: Армия России. Šéfredaktor Bildu je jedním z nejúspěšnějších podcasterů v Německu, ale také válečným reportérem, takže ruskou agresi na Ukrajině sleduje již řadu let z bezprostřední blízkosti. Z jinak sofistikovaného doktora filosofie Tillschneidera, který se rád poslouchá a zná odpovědi snad na všechny strasti Spolkové republiky, se snaží (marně) vypáčit, proč má ve své kanceláři hrnek ruské armády, kde k němu přišel a nakonec i jaký je jeho postoj ke konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.
Čím dál brunátnější Tillschneider se vykrucuje: hrnek prý „kdysi dostal jako dárek od někoho v Berlíně“ a „přeci ho nevyhodí“. Konflikt ho prý nezajímá, protože to „není naše válka“. „Myslíte si, že za útoky na letiště v Lipsku stojí Rusko?“ ptá se Ronzheimer svého hostitele. „Nevím, já tomu nerozumím,“ říká Tillschneider.
Pak se pokusí schovat nežádoucí merch do vitrínky, ale z nervozity nezvládne otevřít dvířka. Nezáměrná komičnost (vesměs nesestříhané) scény vynikne o to víc, uvědomíme-li si, že pán s hrnkem propagujícím ruskou armádu napsal podstatnou část „vládního programu“.
Intelektuál v pozadí: Němec každým coulem
Hans-Thomas Tillschneider se narodil v roce 1978 v rumunském Temešváru v rodině německy mluvících banátských Švábů. Jeho otec byl předsedou zemědělského družstva a díky dobrým kontaktům s místní Securitate (Ceaușescova státní bezpečnost, proslulá mučením a vraždami politických oponentů) vyměnil informace o časovém harmonogramu hraničních hlídek za „půlku prasete“. Rodině se tak v osmdesátých letech podařilo emigrovat do Jugoslávie a odtud do Německa.
Dětství strávené v prostředí německé menšiny v totalitní zemi zanechalo na Tillschneiderovi vliv, kterým lze zřejmě vysvětlit jeho dnešní politické nastavení. Často hovoří o kulturní sounáležitosti, národní identitě a jejím zachování.
Východ chápe jako protipól západu, území, na němž se zachovalo něco ze „skutečného“ neboli „pravého“ Německa.
Tillschneiderovi žili v Bádensko-Württembersku, v lázeňském městečku Freudenstadt. Ve Freiburgu a Lipsku studoval islámská studia a arabistiku a na začátku tisíciletí jej studium zavedlo do Damašku. Jeho práce z oblasti islámského práva jsou u odborného publika považovány za velice dobré. Označit jej za primitivního xenofoba neznalého cizích kultur by proto bylo dost krátkozraké.
Zajímavý je Tillschneiderův pohled na východní Německo: podobně jako Björn Höcke je i on považuje za lepší, ryzejší než staré spolkové země. Východ chápe jako protipól západu, území, na němž se zachovalo něco ze „skutečného“ neboli „pravého“ Německa. I toto je, podobně jako dětské zkušenosti z Rumunska, důležité pro pochopení jeho politických postojů. Není to totiž východ, který by se měl přizpůsobit západu. Naopak, v Tillschneiderově vyprávění by se někdejší NDR měla stát vzorem pro zbytek Spolkové republiky.
K zločinům minulosti už se není třeba vracet a Bauhaus jako porucha identity
Tillschneider se netají svým odporem k německé kultuře paměti: hovoří o iracionalitě „posvátnosti holokaustu“ a v otázce konfliktu na Blízkém východě a německé odpovědnosti vůči Izraeli zastává postoje, které mu pravidelně vynášejí kritiku židovských organizací.
Navzdory předstírané neutralitě je jeho náklonnost k Rusku neoddiskutovatelná. Ještě před ruským útokem na Ukrajinu hovořil o Putinovi jako o „opravdovém chlapovi“ se „zdravým hodnotovým rámcem“ a po invazi tvrdil, že „Rusko se jen brání“. Velice si vážil syrského vládce Bašára al-Asada i jeho otce.
Podobně komický (a stejně výmluvný) jako neurotický pokus schovat usvědčující důkaz proruských sympatií ve skříňce, která ne a ne se otevřít, je Tillschneiderův vztah k modernitě. Chce zreformovat školství zpět k frontální výuce a ze škol odstranit nejen interaktivní tabule, ale vše, co neodpovídá vzdělávání dle vzoru z 19. století. Zároveň však jeho program požaduje zintenzivnění výuky informatiky – v moderních technologiích je prý budoucnost i podstatná část řešení nedostatku kvalifikovaných pracovních sil.
Uměleckou školu a styl Bauhaus, který po odchodu z duryňského Výmaru našel domov v sasko-anhaltském Dessau, označuje za „slepou uličku modernismu“, „poruchu identity“ a rozklad tradičních kulturních vazeb. Historická paralela, kterou tím zakládá, je přitom poněkud choulostivá. I nacisté bojovali proti Bauhausu jako symbolu moderní, kosmopolitní kultury, kterou hanili jako „neněmeckou“. V roce 1933 byla škola pod tlakem nacistického režimu uzavřena, její představitelé byli pronásledováni a mnozí odešli do exilu.
Buďme k Tillschneiderovi vlídní a nepodezírejme jej z toho, že zastává stejnou kulturní politiku jako nacisté (ač bychom mezi jeho představami a představami z roku 1933 našli řadu podobností). Řekněme, že má poněkud jiný vkus.
Pozoruhodné ovšem je, s jakou vervou odmítá modernu. Dává tím totiž najevo, že jeho představa o politickém obratu dalece přesahuje hranice migrace nebo ekonomiky. Jde především o to, které Německo si zaslouží být kulturně zachováno a které nikoliv.
Laboratoř doktora Tillschneidera aneb: Maketa Německa dle AfD
Vládní program, se kterým AfD usiluje o ovládnutí zemského sněmu v Sasku-Anhaltsku, je víc než katalog politických opatření. Je náčrtem jiné země, jiné společnosti a v malém měřítku také jiného Německa. Pluralitní a stále více kosmopolitní charakter spolkové země má vystřídat stát, který bude (opět) ostře rozlišovat mezi „naším“ a „cizím“, mezi tradičním a progresivním, mezi žádoucími a nežádoucími společenskými trendy. Rodina, národní identita, kulturní kontinuita a vnitřní bezpečnost se stanou ústředními politickými pojmy. Migrace má být drasticky omezena, klasická rodina upřednostněna a státní instituce osvobozeny od toho, co AfD označuje za levicový nebo „ideologický“ vliv.
Tento „protinávrh“ je zároveň ekonomicky i společensky méně individualistický, než by se na první pohled mohlo zdát a než si dokáží představit Muskové a Klausové tohoto světa. Sliby o menší byrokracii, nižší fiskální zátěži a větší ekonomické svobodě se ukazují jako liché ve světle jasně definovaných a s existenční naléhavostí prosazovaných představ o tom, co je německé a co ne, co zaslouží podporu a co by mělo být tvrdě eliminováno.
Výsledkem nejspíš nebude návrat ke staré Spolkové republice Helmuta Kohla, ale pokus o nastolení nové politické normality: národovecky akcentovaného sociálně-tržního hospodářství, v němž mají identita a ideologie absolutní prioritu.
Snad nejdůležitější věta programu proto stojí téměř nenápadně v jeho preambuli: „Naším měřítkem není to, co chtějí a nařizují bruselská EU, Ukrajina, migrační pakt OSN nebo pařížská klimatická konference, ale výhradně blaho občanů v Sasku-Anhaltu. Proti děsivé vizi diktatury tradičních stran stavíme naši vizi 2026.“ Proto „vládní“, nikoli „volební“ program.
AfD přichází s politickým projektem – nadneseně bychom ho mohli nazvat jakýmsi Gesamtkunstwerkem. Nechce jen jiné zákony, chce jiné priority, jiné instituce a v konečném důsledku i jiné chápání toho, komu a čím je stát zavázán. Sasko-Anhaltsko se má stát vzorovým příkladem „staronového“ Německa a jednotlivé body tohoto programu jsou jen kroky k dosažení tohoto hlubšího záměru.
Tillschneiderův program říká, že chce Německo „vrátit“ k tradičním hodnotám. To však samo o sobě není znakem konzervatismu. Jeho ambici zásadně překopat politiku chybí umírněnost typická pro klasický konzervatismus. Ten vychází z předpokladu, že společnost je složitý organismus a že rychlé, radikální změny mohou zničit něco, co funguje, aniž bychom přesně věděli, zda to, čím to nahradíme, bude lepší.
Konzervativec proto tíhne k opatrnosti, kontinuitě, postupné reformě a respektu k existujícím institucím. „Vládní program“ AfD je spíš restaurativní či dokonce revoluční výzvou ohánějící se konzervativními cíli. Touha vrátit čas je totiž někdy tou nejradikálnější politickou ambicí.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
