Vnitrostranická čistka s vůní profesionality. Kdo je vítězem velkého sjezdu AfD?

Víkendový sjezd v Erfurtu byl totiž mnohem víc než jen rutinním naplněním povinnosti, kterou politickým stranám ukládá zákon, a potvrzením osobností v čele strany. Ukázal, do jaké míry se Alternativa zreorganizovala ve chvíli, kdy je na dosah skutečné moci.

Méně všímavý pozorovatel vidí business as usual: dva znovu zvolené předsedy, demonstrativní jednotu umocněnou reálnou vizí pádu černo-červené koalice a agresivní sebejistotu vítěze příštích voleb, který ví, že politická situace mu hraje do karet. Kdo se však dívá pozorněji, vidí, že poměry sil se nekompromisně posouvají.

Již před sjezdem bylo zřejmé, že jednota dvou (oficiálních) lídrů strany – Alice Weidelové a Tino Chrupally – je jen předstíraná. Po něm je zřejmé, že vítězkou boje o moc uvnitř Alternativy, který se tentokrát neodehrál formou veřejného hašteření, nýbrž v zákulisí, je Weidelová.

Způsob, jakým svého spolupředsedu odstavila na vedlejší kolej, byl tvrdý, působil však dojmem funkčního, dobře naolejovaného stroje, nikoli chaotického shromáždění rozhádaných straníků. To samo o sobě svědčí o rostoucí profesionalitě a organizační vyspělosti strany. Zároveň to dokládá, že o směřování AfD bylo rozhodnuto již dávno a že všichni zúčastnění tuto skutečnost vzali na vědomí. Někteří s radostí, jiní proto, že jim nic jiného nezbývá.

Rozdíl deseti procentních bodů v souboji, ze kterého tentokrát vyšla silněji paní předsedkyně – na rozdíl od sjezdu v Essenu v roce 2024, v němž k rozčarování Weidelové zvítězil její tehdejší chráněnec Chrupalla – sice vypadá jako důležité faktum, ve skutečnosti jím však není.

To podstatné je, že Weidelová získala ve straně dominantní postavení skrze kontrolu stranického grémia. Noví členové výkonného výboru jsou vůči ní takřka bez výjimky loajální nebo jí alespoň vděčí za kariéru – někteří dosud nepracovali nikde jinde než ve strukturách strany. Weidelová se proto nemusí obávat vnitrostranických překážek na své cestě za kancléřským úřadem a při plánování volební kampaně bude mít volné ruce. Její kolega Chrupalla sice formálně zůstává na stejné úrovni, na vrcholku však bude vichrům stranických intrik čelit úplně sám.

Způsob, jakým svého spolupředsedu odstavila na vedlejší kolej, byl tvrdý, působil však dojmem funkčního, dobře naolejovaného stroje, nikoli chaotického shromáždění rozhádaných straníků. To samo o sobě svědčí o rostoucí profesionalitě a organizační vyspělosti strany. Zároveň to dokládá, že o směřování AfD bylo rozhodnuto již dávno a že všichni zúčastnění tuto skutečnost vzali na vědomí. Někteří s radostí, jiní proto, že jim nic jiného nezbývá.

Rozdíl deseti procentních bodů v souboji, ze kterého tentokrát vyšla silněji paní předsedkyně – na rozdíl od sjezdu v Essenu v roce 2024, v němž k rozčarování Weidelové zvítězil její tehdejší chráněnec Chrupalla – sice vypadá jako důležité faktum, ve skutečnosti jím však není.

To podstatné je, že Weidelová získala ve straně dominantní postavení skrze kontrolu stranického grémia. Noví členové výkonného výboru jsou vůči ní takřka bez výjimky loajální nebo jí alespoň vděčí za kariéru – někteří dosud nepracovali nikde jinde než ve strukturách strany. Weidelová se proto nemusí obávat vnitrostranických překážek na své cestě za kancléřským úřadem a při plánování volební kampaně bude mít volné ruce. Její kolega Chrupalla sice formálně zůstává na stejné úrovni, na vrcholku však bude vichrům stranických intrik čelit úplně sám.

Bylo by chybou domnívat se, že vítězství Weidelové – kosmopolitní lesby s dobrým vzděláním, která na neznalého pozorovatele ze zahraničí může působit jako solidní konzervativní politička – je úspěchem buržoazně-konzervativního proudu ve straně. Tedy jakési umírněnější, společensky a občansky přijatelnější a ideologicky „detoxikované“ AfD. Naopak. Vzešlo z mocenské architektury, v níž se Weidelová opírá o síly, které obsahově určují tvrdší, či dokonce extremistický kurz strany.

Již v lednu 2025 na spolkovém sjezdu AfD v Riese bylo patrné, že Weidelová se od radikálního jádra strany nesnaží distancovat už ani navenek. Její otevřené „ano“ remigraci a tolerování sloganu „Alice pro Německo“ nebyly komunikačními chybami, ale vědomým ideologickým příklonem ke Křídlu. Weidelová tak signalizovala, že je připravená překračovat hranice, za nimiž se nachází půda extremistů.

Tino Chrupalla původně sám pochází z prostředí blízkého Křídlu, tedy z tábora, který stál za vzestupem Björna Höckeho a ideologickou radikalizací AfD. V posledních letech se však jeho role posunula. V čele AfD působil spíš jako umírněnější hlas zastávající opatrnější kurz. Chrupalla usiloval o obroušení hran, omezení eskalace a přetvoření radikální strany na uskupení, které by mohlo uzavřít koalici s CDU. 

Paradoxem je, že hornolužický rodák se v čele Alternativy udržel především díky podpoře straníků ze západního Německa. Na sjezdu v Erfurtu se západních Němců zastal – reagoval tak na nedávné Höckeho prohlášení, že ti praví Němci žijí na územích někdejší NDR, a Němci ze starých spolkových zemí jsou Američané mluvící němčinou.

Chrupalla se svojí taktikou měkčí kooperativní síly neuspěl a nedokázal protlačit do ústředí strany žádného kandidáta ze svého tábora. Znamená to, že dnešní Alternativa upřednostňuje radikální postoje před opatrným realismem. Chrupallova faktická porážka představuje víc než jen osobní ponížení malíře-natěrače s politickou kariérou ve chvíli, kdy jeho strana sahá po moci. Je signálem pro každého, kdo doufá v postupnou normalizaci nebo v opatrné sbližování se s Unií: chceš-li ve stranické hierarchii postupovat nahoru, touto cestou se rozhodně nevydávej.

Přes drtivé vítězství a momentální dominanci by bylo zjednodušující označit Weidelovou za klíčovou osobnost strany. Ano, její pozice je silná a neohrožená, je tváří AfD a její kandidátkou na kancléřské křeslo. Skutečným vítězem je však Björn Höcke. Ne proto, že by usiloval o federální funkce – zdá se, že zatím je ve svém idylickém, „dokonale německém“ Durynsku šťasten. Ale protože i tento sjezd, konaný navíc na jeho domácím hřišti, ukázal, že nikdo v Alternativě nedokáže Höckeho trvale obejít.

Všechny vnitrostranické spory, v nichž šlo o potlačení, omezení nebo politickou izolaci Höckeho, skončily posílením jeho vlivu a eliminací jeho protivníků. Tento vzorec už se opakoval tolikrát a je natolik zřejmý, že jej nelze považovat za náhodu. 

Oportunistka Weidelová, která kdysi společně s Frauke Petryovou usilovala o vyloučení Björna Höckeho ze strany kvůli jeho Drážďanskému projevu, pochopila již v roce 2017, že blondýn z Durynska je ústřední personou AfD a bez jeho podpory nezmůže nic.

Od té doby se střetu s Höckem programově vyhýbá a spíš mu aktivně vychází vstříc. Ví, že šedá eminence ze staré fary v Bornhagenu udává tón. Weidelová akceptuje Höckeho pozici a ideologické poměry sil a aktivně je využívá pro svůj vlastní vzestup. Dalo by se říct, že Weidelová je působivý reklamní poutač, magnet na zklamaného středového voliče, který chce radikální změnu, ale ostýchá se volit odsouzeného pravicového extremistu, který rád vykládá dějiny po svém a na mítincích neváhá sáhnout po sloganu z doby NSDAP. Höcke, onen extremista, je ideologickým a mocenským jádrem strany. Zatím tedy bez zjevných federálních ambicí.

Přesun mocenského těžiště k Höckemu a ideologie Křídla do stranického mainstreamu nutně směřují k odchodu Chrupally z čela strany. Stane se to ve chvíli, kdy se to Weidelové (a Höckemu) bude hodit. Zároveň to demonstruje, do jaké míry Alternativa sama sebe vnímá jako budoucí držitelku moci. V posledních průzkumech veřejného mínění má před CDU/CSU náskok až 8 procent.

Jistě, průzkumy nejsou totéž co volby, mění však vnímání vlastní role. Ze strany, která boří tabu, se najednou stává také strana s ambicemi. Řeč již není o narušení systému, ale o jeho převzetí. Již není třeba skrývat své skutečné záměry či obrušovat ostré hrany. Přes notorická obvinění z extremismu a desítky tisíc protestujících popularita AfD stále roste.

Skoro by se chtělo říct, že i díky nim. Dnešní AfD se proto chová jako uskupení, které se již vidí v předpokoji vlády a ví, že toho dosáhne, i když si nebude brát servítky. Tento dojem je posílen tím, že i v zahraničí je stále častěji vnímána jako reálná mocenská alternativa.

Pro odpůrce AfD z toho vyplývá nepříjemný závěr. Radikální proud v Alternativě získává navrch. Ne navzdory její touze po moci, ale právě díky ní. Získaná profesionalita nezmenšuje dřívější rizika, ale díky vyšší účinnosti je zvětšuje. Extremistické tendence přestaly být rušivým šumem, nyní jsou součástí strategického uspořádání: Weidelová je vůdčí osobností a tváří strany, Höcke jejím hlavním ideologem, Münzenmaier zajišťuje aparát a Chrupalla slouží – dokud je to ještě nutné – jako živý maskot strany natahující ruku k potenciálnímu koaličnímu partnerovi. Možná se ještě bude hodit. Možná ne. Zda „dožije“ do příštích voleb? Těžko říct...

Erfurt nebyl běžným stranickým sjezdem. Byl to pohled do budoucnosti AfD. Weidelová vstupuje do této budoucnosti jako vítěz. Chrupalla jako přeživší. A Björn Höcke jako ten, který tahá za nitky.

A právě pro tuto mocenskou konstelaci by každý, kdo chce pochopit, kam tato strana směřuje a co přinese, měl nahlédnout pod poklici stranického hrnce. Zjistit, co přesně v něm vaří její hlavní ideolog. A pravicový volič unavený z etablovaných stran by měl brzdit svá očekávání nebo se rovnou připravit na nemilé překvapení. Jistě, Alice Weidelová, kandidátka na budoucí kancléřku Spolkové republiky, může šéfkuchaře statečně vyzvat na souboj. Může. Ale v jakém kurzu se budou uzavírat sázky?

Kdo bude mít navrch, až AfD skutečně zvítězí ve volbách? Vsadili byste si na Höckeho nebo Weidelovou? A jak by dopadla rozprava Björna Höckeho s Václavem Klausem o ekonomii? Dozvíte se v dalších článcích.

🔥🗞️ Mezitím si přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.