Horké léto na moravských horách v rytmu Kunderovy Pomalosti

Kde naši „procházku“ po letních Beskydech začít? Co třeba v Trojanovicích, na úpatí hory Radhošť? Trojanovice přirozeně nejsou mondénní rakouský Kitzbühel, německý Garmisch-Partenkirchen nebo francouzské Chamonix-Mont-Blanc, dokonce ani nedaleká Čeladná. Přesto má tak trochu charakter letoviska, moravského, maličko domáckého, ale přece jen letoviska. Na první pohled je vidět, že tu jsou peníze. Všechny domy jsou hezky opravené či nově postavené, každý druhý či třetí nabízí sezónní ubytování, v obci jsou hospůdky, bistra a bary, hotýlky a dva velké hotely – tradiční, byť nově zrekonstruovaná Ráztoka, spojená s Trojanovicemi již dlouho, a moderní Troyer pro movitější klientelu. Pro příslušníky vyšších středních vrstev, či, jak krásně psal Josef Škvorecký, „koupěschopných občanských tříd“, kteří mají Beskydy rádi, nemusí šetřit a nevyhovuje jim poněkud úsměvná „zpovykanost“ Čeladné, je to ideální místo k dovolené. Právě z Trojanovic vede lanovka do známého sedla Pustevny, kousíček odtud je ikonický vrch Maralák a, dole v údolí, po něm pojmenovaná restaurace, malý hotel a křižovatka, odkud lze vyrazit na výlet na všechny světové strany.

K lanovce na Pustevny, odkud turisté vyrážejí na túry po hřebenech Beskyd, je to z vesnice jen „pár kroků“. Pustevny, pojmenované po poustevnících, kteří zde žili až do roku 1874, jsou známé především unikátními dřevěnými stavbami v lidovém stylu Libušín a Maměnka z konce 19. století (1898) podle návrhu slovenského architekta, návrháře nábytku a etnografa Dušana Jurkoviče (1868–1947); turisté si oblíbili rovněž hotel Tanečnice, známý mimo jiné tím, že zde v roce 1928 přespal prezident první republiky Tomáš Garrigue Masaryk.

Z Pusteven je možné vydat se směrem na již zmíněný Radhošť a cestou se potkat se známou sochou slovanského boha Radegasta, jenž je dílem akademického sochaře Albína Poláška (1879–1965), zajímavého chlapíka s americkou životní i profesní zkušeností, a jenž se líbí hlavně dětem. Na vrcholu Radhoště se nachází kříž z roku 1805, kaple svatého Cyrila a Metoděje, postavená v letech 1896–1898, mimochodem – nejvýše položená církevní stavba v České republice, a, před kaplí, monumentální sousoší obou věrozvěstů (opět dílo Albína Poláška z roku 1931). A ještě jedna zajímavost – po 21. srpnu 1968 tu byl dočasný tábor sovětské armády, která spolu s dalšími vojsky členských států Varšavské smlouvy okupovala Československo po nadějeplném a potom zoufalém „pražském jaru“.

Z Pusteven lze ale vyrazit na druhou stranu hor, na východ, na vrchol Tanečnice a dál, kde se před turisty otevírá drsnější, syrovější část Beskyd. Pokud se sem vypravíte například na podzim, kdy jsou Beskydy snad vůbec nejkrásnější, mimo jiné proto, že je tu ještě méně lidí včetně turistů, nemůžete si v duchu nepřipomenout písničku ostravské skupiny Buty s lakonickým názvem Beskydy; nikdy jsem o nich, mimochodem, nečetl, respektive neslyšel nic lepšího:

Beskydy, to ale nejsou jenom hory. Vesnice a městečka v jejich podhůří jsou, zejména, znovu to zdůrazňuji, v horkém létě, nenápadně půvabná, byť, jak to jen říct, poněkud „specifická“. Neplatí to jistě pro všechna (nemluvě o tom, že na taková narazíte v Čechách a na Moravě i jinde), ale pro ta, která jsme v posledních dnech navštívili – poněkud ještě vzdálený Lipník nad Bečvou (s pozoruhodnou střešní zahradou, druhou nejstarší severně od Alp), Frenštát pod Radhoštěm (s, bohužel, zpustlými slavnými skokanskými můstky) či Štramberk (známý díky svým „uším“ a Trúbě) – docela jistě. 

Čas jako by se na místních náměstích, až na pár „vymožeností“ moderní doby, jako jsou bankovní automaty, zastavil před mnoha lety; přes den, zejména kolem poledne – tu téměř – nenarazíte na člověka, snad až na pár zbloudilých turistů, zlomených vedrem; kartou tu – téměř – nezaplatíte; na tisícovku vám – téměř – nikde nechtějí vrátit zpět s tím, že nemají v kase tolik peněz. Seriál z normalizačních sedmdesátých či raných osmdesátých let by se tu dal natočit raz dva a, jak občas říkám, kapitánovi Veřejné bezpečnosti a doktorovi obojího práva Michalu Exnerovi, o němž psal Václav Erben, by se tu vyšetřovalo jedna radost.

Když už tak s Blankou a s Marťasem bloumáme po Beskydech, po místních městečkách, vesnicích a vesničkách, horách, stezkách a loukách, které jsou tu nejkrásnější na světě (zapřisáhlí „vyznavači“ Šumavy, Krkonoš a Jeseníků mi snad, doufám, prominou), nepřijdou mi na mysl jen Radek Pastrňák a kluci z již zmíněné kapely Buty, ale také vynikající filmové drama Stíny horkého léta, které podle scénáře Jiřího Křižana natočil v roce 1977 František Vláčil. Pokud ho čirou náhodou neznáte, pusťte si ho; Křižanova a Vláčilova „westernová poetika“ přenesená do moravských hor krátce po skončení druhé světové války je nenapodobitelná a stojí za to, včetně hereckých výkonů Marty Vančurové, Juraje Kukury, Jiřího Bartošky a dalších.

Proč ale celý dnešní text píšu? V Beskydech totiž na člověka, přinejmenším v letošním horkém létě, rychle padne zvláštní směs únavy, letargie, ospalosti, malátnosti a lenosti, nezvyklého vnitřního (po)klidu a „pomalosti“. Pomalé je tady úplně všechno: životní rytmus místních lidí, obsluha v restauracích i v obchodech, na koupalištích, snad i cyklisté (včetně těch na elektro kolech) tu jezdí pomaleji než jinde.

Také naše rodina v Beskydech výrazně zpomalila. Po celoročním chvatu a shonu (chraň bůh, abych si stěžoval, ale kromě hektického života v Praze mám za sebou letos zčásti pracovní, zčásti soukromé pobyty v egyptské Káhiře a v jejím okolí, v italské Neapoli a na blízkých ostrovech, v britském Londýně, v tureckém Istanbulu a ve francouzské Normandii, o bezmála třech týdnech v chorvatské jižní Dalmácii, jakkoli to byla dovolená, a o řadě cest po Čechách nemluvě) jsme se v Beskydech najednou doslova zastavili. Zastavili jsme se, ztichli jsme a zpomalili jsme. Vstáváme – na naše poměry – hodně pozdě, pak dlouho snídáme, odpočíváme si, jen velmi pozvolna vyrážíme na výlet, po návratu a lehkém obědě přichází další pomalé kolo každodenní Troyer Mini Golf Summer Tour 2026, návštěva nedalekého koupaliště či skvělého bazénu v hotelu, a k tomu spousta, ale spousta četby. Skoro pořád máme v rukou knížku, skoro pořád čteme. Žádná dramata, žádné thrillery, žádné odborné čtení. Básničky, eseje a beletrie, na kterou není během roku tolik času.

Popravdě řečeno ani nevím, jak se to stalo, že jsem si do kufru na dovolenou v Beskydech položil také Pomalost Milana Kundery. Jedná se o první román, který Kundera napsal ve francouzštině a druhý, který se odehrává ve Francii (prvním je Nesmrtelnost, napsaná ale ještě česky); knížka vyšla v roce 1995, v češtině až v letošním roce 2026 v kongeniálním překladu Anny Kareninové. O její obsah a (kunderovskou) sofistikovanost stylu přitom vlastně ani nejde. Jde o „pomalost“ z jejího názvu.

Kunderův nepříliš rozsáhlý román je – ve svém poselství – nenápadnou, ale fenomenální chválou „pomalosti“. Pomalosti, která se ztrácela už ze života lidí žijících v polovině devadesátých let minulého století, kdy Kundera román psal, natož dnes. Pomalost znamená nespěchat, ale my přitom spěcháme pořád; pořád jsme ve shonu, v běhu či v „kvaltu“, pořád nás honí čas. Pomalost se pro nás stala téměř nedosažitelným luxusem. Luxusem, který si téměř nemůžeme dovolit, snad kromě dvou, tří týdnů u moře, a kromě, v našem případě, beskydského léta. Zklidnit se znamená, mimo jiné, ztišit se; vypnout telefon, nečíst e-maily a neodpovídat na ně; nemuset jít v „rozumnou hodinu“ spát, protože ráno musíme brzy vstávat. Nepospíchat. Odpočívat. Dělat všechno, úplně všechno pomalu.

Moravskoslezské Beskydy byly stvořeny pro pomalost. Vlastně jsem to věděl vždycky. Až letos, nejen díky Milanu Kunderovi a jeho románu, jsem to ale pochopil definitivně. Tak si sem vyrazte, přátelé, a nemusí to být vůbec v létě. Stojí to za to. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a zpomalte. Díky!