Hospodářský masakr, odchod mladých a frustrace. Proč AfD ovládla Sasko-Anhaltsko

Drtivé vítězství Alternativy pro Německo (AfD) v Sasku-Anhaltsku, nemluvě o úspěchu postkomunistické Levice a neostalinistického Spojenectví Sahry Wagenknechtové – Rozum a spravedlnost, mění nejen tuto spolkovou zemi, ale i celé Německo způsobem, který se ještě před několika lety zdál nemožný a nepředstavitelný. Proč se tak stalo právě v Sasku-Anhaltsku? Čím byla tato spolková země v minulosti, čím je charakteristická dnes a proč zde AfD bezprecedentně uspěla? Pojďme se na to podívat ve stručném historickém ohlédnutí.

Ponecháme-li stranou starší dějiny, začněme náš výklad tím, že po vzniku tzv. Výmarské republiky (jejíž oficiální název byl Německá říše; Deutsches Reich) v roce 1918 samostatná spolková země Sasko-Anhaltsko v dnešní podobě neexistovala. Oblast byla rozdělena na několik územně-správních celků. Klíčovou částí byla pruská provincie Sasko (Provinz Sachsen), jež byla součástí Svobodného státu Prusko. Jednalo se o zemi s vysoce rozvinutým průmyslem (a silným proletariátem), jejímiž největšími městy byly Magdeburg (hlavní město) a Halle. V roce 1944 ji nacisté zrušili, respektive rozdělili na dvě menší provincie: Magdeburg a Halle-Merseburg.

Druhou část dnešního Saska-Anhaltska tvořil Svobodný stát Anhaltsko (Freistaat Anhalt), historické území doslova „vklíněné“ do pruské provincie Sasko; jeho hlavním městem byla Desava (Dessau). S ohledem na výsledek včerejších voleb je dobré připomenout, že právě Anhaltsko bylo první zemí, kde se na počátku třicátých let minulého století dostali k moci Hitlerovi nacisté. NSDAP tu v květnu 1932 vyhrála volby a následně, tedy ještě před převzetím moci (Machtübernahme) v Německu jako celku, zde sestavila vládu.

Po nástupu nacistů k moci v lednu 1933 byla autonomie Saska a Anhaltska postupně zrušena a skutečná moc se stále více přesouvala do rukou nacistických funkcionářů. Území dnešního Saska-Anhaltska spadalo především pod dvě stranické župy (Gau) NSDAP – Magdeburg-Anhalt a Halle-Merseburg – v jejichž čele stáli gauleiteři. Jednalo se, jak jsem již naznačil výše, o důležité průmyslové oblasti Německa, jež patřily k centrům předválečné i válečné výroby. Proto také v závěru války utrpěly obrovské škody v důsledku spojeneckého leteckého bombardování.

Po válce byla značná část území dnešního Saska-Anhaltska obsazena americkou armádou. V souladu s dohodnutým rozdělením Německa do okupačních zón se však Američané na počátku července 1945 stáhli a území připadlo do sovětské okupační zóny. Sovětská vojenská správa následně spojila někdejší Svobodný stát Anhaltsko, provincie Magdeburg a Halle-Merseburg a několik menších území do nové správní jednotky. Ta nejprve nesla název Provincie Sasko, později Provincie Sasko-Anhaltsko a v roce 1947 se stala Zemí Sasko-Anhaltsko (Land Sachsen-Anhalt) s hlavním městem Halle. V roce 1949 se pak stala integrální součástí komunistické Německé demokratické republiky (Deutsche Demokratische Republik; NDR, respektive DDR).

Roku 1952 provedla berlínská vláda územní reformu, Země Sasko-Anhaltsko přestala existovat a místo ní vznikly dva ze čtrnácti krajů NDR – Magdeburg (Bezirk Magdeburg) a Halle (Bezirk Halle). Jednalo se, stejně jako mezi válkami a za druhé světové války, o silně průmyslový region. Jeho symbolem byl takzvaný „chemický trojúhelník“ (Mitteldeutsches Chemiedreieck): Leuna (Leuna-Werke, založené v roce 1916, výroba amoniaku a pohonných hmot), Buna (Buna-Werke ve Schkopau, kolébka prvního syntetického kaučuku na světě) a Bitterfeld (Bitterfeld-Wolfen, centrum výroby chlóru, PVC a barviv). Průmyslový charakter regionu zároveň přispíval k jeho významu jako jedné z mocenských základen vládnoucí SED (Sjednocené socialistické strany Německa – Sozialistische Einheitspartei Deutschlands).

Důsledkem koncentrace chemické výroby bylo mimořádně silné znečištění životního prostředí, k němuž přispívaly i průmyslové havárie. V osmdesátých letech 20. století zde proto sílily ekologicky motivované protesty, zaštiťované především představiteli evangelické církve. V roce 1988 zde vznikl ilegální dokumentární film Hořkost z Bitterfeldu (Bitteres aus Bitterfeld), který z pohledu východoněmeckého režimu „skandálně“ odvysílala západoněmecká televizní stanice ARD. Film výrazně upozornil na katastrofální stav životního prostředí v NDR a ekologické hnutí se následně stalo jednou ze součástí širšího opozičního proudu, který vyústil v revoluční události roku 1989.

V roce 1990 došlo ke sjednocení Německa a s ním i ke vzniku spolkové země Sasko-Anhaltsko. Kromě politických změn začala překotná restrukturalizace místního průmyslu, kterou realizovala zejména Treuhandanstalt, německá vládní privatizační agentura. Většina obyvatel Saska-Anhaltska označovala a dodnes označuje její působení za „hospodářský masakr“ (wirtschaftliches Massaker), debakl či fiasko, což mělo zásadní ekonomické, sociální (práci ztratily až čtyři pětiny zaměstnanců) i politické důsledky. Klíčové provozy sice nakonec zachránily masivní investice ze západu Německa i ze zahraničí, na mentalitě místních obyvatel ale byly i tak napáchány dlouhodobé škody; právě zde lze hledat jedny z prvotních příčin dnešní politické frustrace.

Zejména mladí a kvalifikovaní lidé po roce 1990 masově odcházeli do západních spolkových zemí, což vedlo ke stárnutí populace se vším, co k tomu patří. Lidé v Sasku-Anhaltsku se navíc složitě vyrovnávali a dodnes vyrovnávají s výzvami moderní doby – transformací ekonomiky v rámci tzv. Green Dealu, vysokými cenami energií v důsledku odklonu od relativně levných ruských surovin, nemluvě o obavách z migrace a ohrožení „etnické homogenity“ regionu, což je spojeno i s obavami o bezpečnost.

Navzdory všem výše zmíněným i dalším problémům v Sasku-Anhaltsku od roku 1990 v zemských volbách (1990, 1994, 1998, 2002, 2006, 2011, 2016 a 2021) vždy vítězili křesťanští demokraté – s jedinou výjimkou roku 1998, kdy zde zvítězili sociální demokraté, kteří následně v témže roce vyhráli i volby na celoněmecké úrovni. Teprve letos tu bezprecedentně triumfovala Alternativa pro Německo. Jejích téměř 44 % dokonale reflektuje rostoucí skepsi obyvatel nejen této relativně malé spolkové země (v Sasku-Anhaltsku žije přibližně 2,13 milionu obyvatel), ale prakticky celé bývalé komunistické NDR. Ještě lépe o rostoucí síle AfD vypovídá její popularita na spolkové úrovni, kde dosahuje 28–29 %, zatímco CDU/CSU se pohybuje výrazně níže, což jsou mimořádně varující čísla.

V tuto chvíli je definitivně jasné, že se transformace NDR fatálně nezdařila a že velké množství místních obyvatel – včetně mladé generace, která v Sasku-Anhaltsku volila AfD ze všech věkových skupin nejvíc – cítí hlubokou frustraci nikoli z vývoje posledních let, nýbrž z celého období po roce 1990. Proto se také uchyluje k podpoře politického radikalismu. Připočteme-li k zisku AfD (43,8 %) ještě výsledky postkomunistické Levice (8,6 %), neostalinistického Spojenectví Sahry Wagenknechtové (5,3 %) a Zelených (8,9 %), dostáváme se dohromady na dvě třetiny odevzdaných hlasů. Vychází nám z toho, je mi líto, obrázek naprosté beznaděje a totálního zmaru.

Sasko-Anhaltsko bylo před volbami s nadsázkou nejednou označováno za jakousi „mini-laboratoř“ bývalé NDR a možná výhledově i celé Spolkové republiky, což je názor, který prozatím nesdílím. Pokud by tomu tak opravdu bylo, je třeba říci, že vláda v Berlíně v čele s kancléřem Friedrichem Merzem (CDU; v čele vlády od května 2025), pro něhož se jedná o katastrofální porážku se zatím nedozírnými důsledky, stojí před největší výzvou, jaké Spolková republika musela čelit od svého vzniku v roce 1949. Kdyby ji nezvládla, byla by to katastrofa nejen pro Německo, ale i pro Evropu včetně České republiky. Pokud se totiž někdo domnívá, že by nám vláda AfD prospěla, je naivní jako dítě. Snad na to nedojde. Ještě je čas, je ho ale zoufale málo.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a čtěte lidi s historickým vzděláním. Díky.