KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Sasko-Anhaltsko volilo. A to docela jednoznačně. AfD získala téměř 44 procent hlasů, což je 2,5krát více než CDU. Volební účast dosáhla téměř 80 procent. AfD zmobilizovala 157 tisíc dřívějších nevoličů – více než všechny ostatní strany dohromady. To už není protestní vzkaz, který by etablované strany mohly po volebním večeru schovat do šuplíku na dně skříně a předstírat, že neexistuje.
Ulrich Siegmund rychle zapomněl na předvolební drahoty a konečně si je jist, že se chce stát ministerským předsedou. V případě nutnosti i v čele menšinové vlády. A pokud by se vládu sestavit nepodařilo, mluví již nyní o možnosti předčasných voleb. Je přesvědčen, že při volebním reparátu by AfD získala „50 nebo 55 procent“. Po uplynulé volební noci nezní toto velikášství zcela nereálně.
V (částečně liduprázdných) volebních štábech ostatních stran ještě neuschly slzy kandidátů a stratégové už sedí u kalkulaček: To nemůžeme dopustit! Spojme křesťanské a sociální demokraty, Zelené a Levici... Přesvědčíme BSW?
Alternativa, ten strašlivý šovinistický projekt, se v průběhu let stala integračním fenoménem: spojuje uskupení lidí, kteří by si bez ní nesedli ani na pivo. Takové koalice jsou z parlamentního hlediska legitimní. Z hlediska politického však naprosto fatální.
Závětří a nejkvalitnější hnojivo
Protipožární zeď, kterou tradiční strany vystavěly kolem AfD ve snaze izolovat ji, byla závažnou politickou chybou. Bylo to zřejmé celá léta. Ač každé další volby stále naléhavěji dávaly za pravdu kritikům Brandmauer, velká část společnosti tento fakt zarytě odmítala přijmout. AfD tak měla ideální podmínky k růstu. V izolaci si nemusíte lámat hlavu nad otravnou volbou ze dvou špatných možností. Na pohodlné opoziční lavici vymýšlíte, jak onu volbu co nejostřeji zkritizovat na TikToku. A jaké sako si k tomu obléknout.
„Protipožární zeď“ se tak stala ústředním tématem politiky. 78 procent voličů SPD a 68 procent voličů Zelených uvedlo, že svou stranu volili především proto, aby zabránili zvolení Ulricha Siegmunda ministerským předsedou. Nepomohlo to. Chrpově modrý sbor dnes zpívá Halleluja i v Halle, baště levice.
Čím silnější je AfD, tím více stran se proti ní musí spojit. A z konspirační teorie o kartelových stranách je čím dál věrohodnější popis stavu věcí: Vidíte? Così fan tutte. Politický kartel. Protipožární zeď je politickou hrou, která garantuje levicovým stranám účast na vládě, zabíjí pravý střed a jako guáno dodává Alternativě živiny pro šťavnaté listy a obří plody.
Dochází všem těm samozvaným mesiášům, k jak bizarním spojenectvím se nutí? Opravdu věří, že spolupráce CDU s Levicí je zodpovědnou ochranou demokracie, zatímco jakákoli spolupráce s AfD znamená její zánik? Je okraj, kde se profiluje Die Linke – pokračovatelka Honeckerovy komunistické SED – méně nebezpečný? Je demokratičtější než AfD? Méně antisemitská? Nebo tak nějak nastejno? Dá se někde koupit měřidlo, kterým by se to dalo zjistit? A proč s tou první spolupracovat lze a s tou druhou nikoli? Není celá ta slavná protipožární zeď spíš svévolně nakreslenou dělicí čárou než morálním principem, za který se vydává?
Tenhle odstín modré mi nesluší
Když AfD v roce 2013 vznikla, viděla jsem v ní korektiv bezalternativní politiky, která do demokracie nepatří, protože dusí debatu již v zárodku. Malou ekonomicky liberální stranu, která by programově doplňovala obě křesťanské unie a svobodné demokraty. Již tehdy vadila, a tak ji vinili z pravicového extremismu – neprávem. Později se, přinejmenším zčásti, extremistickou skutečně stala. Reakcí na sebejistou aroganci bezalternativní politiky je však stále. Jen si nejsem jistá, nakolik kvalitní.
Má nejistota je založená na pádných důvodech: v první řadě, v konfrontaci s velkohubými prohlášeními lidí, kteří mají překvapivě jednoduché řešení pro každý zapeklitý problém a minimální zkušenost, jsem přirozeně podezíravá. Neudělám s tím nic. Ale to není vše.
Tak třeba dříve jsem byla přesvědčena, že s Rusy je třeba nejen mluvit, ale také jim (empaticky) naslouchat. Dnes mě jejich strasti, bolístky a představy zajímají, jen když z nich pro Západ vyplývá strategická výhoda. Láska k Rusku a přezíravost, či neskrývaná averze k Ukrajině, spojená s postupnou eliminací všech jestřábů z důležitých funkcí v Alternativě, pro mě činí tuto stranu nevolitelnou.
Rozumná mi nepřipadá ani její konjunkturní vize. Pravda, Německo se do každé své nohy střelilo hned desetkrát a jeho hospodářství dnes úpí pod tíhou předražených energií, utopických nesmyslů a zbytečných regulací. Šeredně se mu vymstila orientace na Rusko a Čínu. Ale vyřeší jeho neduhy rozsáhlý katalog nových sociálních dávek, protekcionismus a nové dotace? Obnovení orientace na Rusko a Čínu? Je tohle recept na nový hospodářský zázrak?
Ještě složitější je to v otázce migrace. Zřetelně vidím problémy, které si Německo svou politikou způsobilo, i její budoucí rizika. Při větě Angely Merkelové, že by žádné ze svých politických rozhodnutí neudělala jinak, stoupá můj puls do znepokojivých výšek: taková míra sebejisté arogance se nevidí každý den. A když, tak jen u současného nájemníka Bílého domu.
Ani to mě však k AfD nijak nepřibližuje. Její prohlášení o remigraci zní tak prostě. Hladce. Německy úhledně. Realita však úhledná nebývá, spíš nepřehledný chaos. Věřím a doufám, že v deportačních letadlech startujících z letiště Lipsko/Halle budou sedět zločinci a lidé, kteří do Německa přišli ze zištných důvodů, ale jinak jim opovrhují.
Mám však oprávněné obavy, že remigrační zápal tvrdě zasáhne i ty, kdo do této země už dávno patří. Byrokracie totiž nezná jemné nuance. Také má ráda výkon spojený s co nejmenším úsilím, proto často volí cestu nejmenšího odporu. A ta nevede mezi členy početných zločineckých klanů, ale k těm, které úředníci najdou nejsnáz, protože vědí, kam chodí do práce. A tak s vaničkou zmizí i nějaké to dítě. Nebo dvě.
V roli ďáblovy advokátky
Přesto říkám: Nechte je vládnout! Pokud se Siegmundovi nepodaří najít koaličního partnera, měla by se AfD pokusit o menšinovou vládu a ti ostatní by ji, ve jménu demokracie, měli nechat projít. Panu Siegmundovi by měli umožnit zkušenost spojenou s hledáním většin a děláním kompromisů a dopřát mu sladkou tíhu zodpovědnosti. A sobě luxus strategického otálení či hledání nejsarkastičtější formulace kritiky rozhodnutí, k němuž on a jeho ministři dospějí. Čas od času hlasovat pro. Pak zase proti. Tento vzrušující proces, na který Německo po letech bezalternativní politiky téměř zapomnělo, se nazývá parlamentarismus. A v „naší demokracii“ – věřte nebo ne – má své pevné místo.
Když o „naší demokracii“ mluví obhájci „cordon sanitaire“, potí se jim dojetím oči. Není-li tato „naše demokracie“ dost silná, aby přestála rozhodnutí 44 procent voličů ve spolkové zemi, v níž žijí dvě a půl procenta celkové populace Německa, asi bychom měli přestat řešit AfD a začít se vážně bavit o kvalitě a povaze této demokracie.
Dle možností ještě dnes.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a čtěte lidi se silnými názory. Díky.
