Nový Sabinov. Co se děje ve věznici, která byla kdysi postrachem československých vojáků?

Sabinov byl za socialismu něčím, čeho se během základní vojenské služby báli i nejotrlejší rebelové. Pamatuji, jak nás na vojně třeba strašili, že v Sabinově musí vězni cvičit místo pravých zbraní s těžkými betonovými maketami a trpí mnohem horší šikanou než na běžných útvarech.

Do Sabinova jsem proto minulý týden přijížděl s velmi smíšenými pocity. Přiznám se, že jsem čekal něco jako „socialistický Alcatraz“, nějaké velké betonové monstrum v nevzhledném, podivném městě, plném stejně podivných lidí. Přece kdo by chtěl žít v Sabinově?

Sabinov byl totiž za socialismu sídlem „vojensko nápravného útvaru“, kam Československá lidová armáda umisťovala vojáky základní služby, odsouzené za trestné činy s celkovou sazbou do dvou let.

O Sabinově se na vojně vyprávěl legendy. Věta: „Dostal Sabinov“ na nás působila, jako kdyby byl příslušný voják odeslán na galeje do Francouzské Guyany. A s tímhle pocitem jsem tam také přijížděl.

Jenže už moderní a čistý vlak, který jede z Prešova do Sabinova zhruba 20 minut, mi moji představu trochu naboural. A pak taky stejně opravené a úhledné vlakové nádraží. Tohle, že je ten Sabinov?

Z nádraží se člověk dostane velmi rychle (za několik minut) do centra, tvořeném vlastně jedním dlouhým a širokým bulvárem. A na něm vás překvapivě nečeká žádná socialistická skulptura „hrdinného bachaře“, ale socha herce Josefa Kronera, představitele Tóna Brtka z oscarového filmu Obchod na korze.

Ano, právě tady, na hlavním bulváru v Sabinově, se odehrává první československý film, který v roce 1966 získal Oscara. A místní by určitě raději, kdyby si návštěvníci spojovali Sabinov s Obchodem na korze než vojenským vězením z dob socialismu.

„Víte, měli jsme tu příbuzné z Čech, taky se divili, jak to tady vypadá. Čekali nějakou hrůzu, jak o tom vyprávěli vojáci, ale přitom to ani tenkrát tady tak hrozné nebylo,“ říká nám paní v jednom se sabinovských obchodů „na korze“, když se ptáme na cestu k bývalé vojenské věznici.

Ta stojí hned vedle nádraží, což znamená, že jsme ji při naší první cestě od vlaku minuli. Není divu. Nejostřejší vojenské vězení z dob socialismu jsem si představoval trochu jinak, minimálně dvakrát větší. A taky tak nějak tmavší, ponurejší.

Soubor budov funguje i dnes jako vězení, ovšem na rozdíl od minulosti se jedná o civilní nápravné zařízení. Budovy v dnešní podobě ale svou pískovou a bílou barvou připomínají spíše kasárna v Africe z nějakého starého francouzského filmu.

Určitou bezútěšnost místa každopádně symbolizuje dlouhá betonová zeď, která se táhne kolem kolejí. Na tu se museli dívat vojáci, kteří sem přijížděli s eskortou s tím, že za zdí stráví dlouhé měsíce, v horším případě i dva roky. Nechtěl bych být v jejich kůži.

Mám v jižních Čechách kamaráda, který v Sabinově strávil devět měsíců. Původně dostal za napadení pomocníka dozorčího útvaru rok a půl. „Pustili mě ale naštěstí na polovinu trestu, což se nedá říci o všech odsouzených,“ vyprávěl mi po mé návštěvě dnešního Sabinova.

Sabinov nebyl podle bývalého vězně klasickým vězením, ale skutečně vojenským nápravným útvarem. „Když jsi se choval rozumně a naučil se, co po tobě chtěli, včetně jmen různých sovětských generálů, měl jsi relativně klid a pustili tě po polovině trestu,“ vysvětlil.

Kdo si ale musel trest odsedět celý bez možnosti podmínečného propuštění, to byli dezertéři. Pokud byl někdo odsouzen do Sabinova za dezerci z vojny, ven se před oficiálním koncem trestu nedostal.

„Taky tady seděli někteří vojáci, kteří sotva uměli číst a psát. Těch se taky podmínka většinou netýkala, nebyli schopni se nic naučit,“ řekl mi kamarád.

Režim ve vojenském nápravném ústavu ale jinak podle něj nebyl, pro někoho možná překvapivě, tak ostrý, jak se vyprávělo na ostatních útvarech. Probíhal normální výcvik, samozřejmě beze zbraně, vojáci ale mohli třeba hrát šachy, sportovat, dívat se večer na televizi.

Vycházky byly pochopitelně zakázané, kdo se podle dozorců choval slušně, mohl se dostat na brigádu mimo útvar, případně i na takzvanou odvelenku. To znamená, že vězeň ze Sabinova byl na čas odvelen na práci do jiných kasáren. „Já třeba takhle strávil nějakou dobu na stavbě nemocnice v Ružomberoku,“ říká bývalý vězeň.

Specifikem sabinovského nápravného útvaru byl ale podle něj fakt, že ti, kdo do něj přišli, byli pro ostatní automaticky „zobáci“ (zelenáči). A to i tehdy, když se předtím odsloužili třeba rok a půl na klasické vojně a dostali se do pozice starších vojáků, mazáků.

„Jakmile ale byli odsouzeni do Sabinova, byli z nich znovu zobáci, nebo-li, jak se říkalo jen v Sabinově, károši,“ vysvětlil bývalý vězeň. Šikana mezi vojáky, obvyklá u jiných útvarů, ale tady podle něj prakticky neexistovala. Ti, kdo by se jí dopustili a byli by chyceni, museli počítat s tím, že nebudou puštěni ven na podmínku.

Pro ty, kdo nezažil socialistickou vojnu, je také těžko představitelný fakt, že po odsezení trestu v Sabinově nebyli vězni propuštěni domů. Museli jít zpátky ke svým útvarům a dosloužit dobu, kterou strávili ve vězení.

Pro mého kamaráda to tedy znamenalo, že zatímco ti, se kterými rukoval na vojnu, byli už dávno doma, on si musel po návratu ze Sabinova prodloužit vojnu ještě o dalších 9 měsíců. „Naštěstí mě ale pustili o trochu dříve, už nevěděli, co se mnou,“ dodal.

O tom, co za pro české a slovenské muže znamenal kdysi Sabinov, svědčí každopádně podle mých zkušeností i fakt, že název města evokuje představu „nějakého drsného vězení“ i u mnohých příslušníků mladší generace. Byť třeba vůbec nevědí proč. Režisér Viliam Poltikovič natočil o vězení v Sabinově v roce 1990 film „Odkaz odsouzených“.

Po návštěvě Sabinova ale mohu konstatovat, že místní mají tak trochu pravdu, když nechtějí své město spojovat s nechvalně známým nápravným zařízením. Sabinov je až překvapivě vlídné město nejen s „obchody na korze“, ale také turisticky velmi atraktivním okolím.

Nedaleko Sabinova leží rekreační areál Drienica, z něhož můžete vystoupat do úchvatného a turisty zatím málo navštěvovaného pohoří Čergov. Stejně tak mohou v zimě lyžaři navštívit nedaleký lyžařský areál na Lysé hoře.

Návštěva Sabinova zkrátka stojí za to. I když do něj za socialismu nikdo nechtěl.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy