KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Téměř čtyři tisíce mrtvých vojáků během čtvrtstoletí. Ne ve válce, ale při běžné službě v Československé lidové armádě. Ve chvíli, kdy se Evropa znovu baví o branné povinnosti a odolnosti společnosti, stojí za to připomenout si, jak vysokou cenu měla povinná vojna v době socialismu.
Dnes se v Evropě znovu diskutuje o povinné vojenské službě. Po ruské invazi na Ukrajinu obnovilo odvody několik států a debata se pravidelně vrací i do Česka. Zastánci argumentují potřebou připravit společnost na krizové situace a posílit obranyschopnost země. Odpůrci naopak připomínají zkušenost generací mužů, kteří prošli povinnou vojnou za socialismu.
A právě čísla z archivů Československé lidové armády ukazují, že ani mírová služba nebyla zdaleka bez rizika. Historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu před lety spočítal, že mezi lety 1964 a 1989 zemřelo při výkonu vojenské služby nebo v přímé souvislosti s ní 3 843 vojáků.
Celkový počet mrtvých za celou dobu existence „socialistické“ armády však byl ještě několikanásobně vyšší. Vojáci přitom neumírali v boji, ale při běžném výcviku, dopravních nehodách, cvičných střelbách a dalších událostech, spojených s pobytem na vojně. Mnoho příslušníků armády také spáchalo během vojenské služby sebevraždu. I když zřejmě každý, kdo byl za socialismu na základní vojenské službě, se buď přímo nebo nepřímo setkal s nějakou tragickou událostí ve svém okolí, tak vysoký počet evidovaných úmrtí nečekali ani historici.
Například jen ve výcvikovém roce 1966/67 zahynulo při výkonu vojenské služby nebo v souvislosti s ní 278 vojáků, dalších 397 utrpělo těžké zranění. Nešlo přitom o žádnou výjimku. „Od počátku šedesátých let se počet úmrtí v armádě pohyboval přes dvě stovky ročně prakticky každý rok,,“ řekl mi nedávno historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
V roce 1989, těsně před pádem totality, sloužilo v armádě celkem 200 000 mužů, z toho bylo 61 000 vojáků z povolání. Mladí muži kromě odvodů do ČSLA nastupovali ještě po důkladné prověrce ke sborům Pohraniční stráže, ozbrojenému sboru, jehož cílem byla ochrana státní hranice mezi socialistických Československem a kapitalistickým „Západem“. V Pohraniční stráži zahynulo během socialismu celkem 654 pohraničníků, z toho naprostá většina stejně jako v ČSLA při nehodách, sebevraždách a dalších tragických událostech.
V armádního archivu se mu podařilo dohledat čísla o takzvaných mimořádných událostech v armádě od roku 1964 až do sametové republice. „Starší statistiku zatím bohužel nemám, ale dá se předpokládat, že ani v padesátých letech se nejednalo o výrazně nižší čísla,“ řekl Prokop Tomek pro INFO.CZ.
Ve výcvikovém roce 1964 až 1965 (počítá se rok od září do září) zemřelo v rámci výkonu služby 237 vojáků, 429 utrpělo těžké zranění. V dalších letech to bylo 281 (374 zraněných), pak 278 (397) a 268 (453). „Pod dvě stovky se počet úmrtí dostal až v roce 1972,“ uvedl Tomek. Možná kvůli zlepšeným bezpečnostním opatřením uvnitř Československé lidové armády se pak ale množství tragických událostí se smrtelnými následky trvale snižovalo.
Ve výcvikovém roce 1984/85 se z vojny domů nevrátilo 103 mužů, v roce 1988/89, tedy těsně před sametovou revolucí, to bylo 50 obětí takzvaných mimořádných událostí. Na enormně vysokém počtu úmrtí vojáků v časech socialismu to ale nic nemění. „Za období 1969 až 1989 jsem napočítal 2 799 usmrcených a 3 146 těžce zraněných,“ uvedl Tomek. V průměru umíralo tedy za poslední dvě desetiletí „českého socialismu“ na vojně každý rok 140 vojáků. Pokud by se k tomu připadala ještě čísla ze šedesátých let, kdy byl počet úmrtí ještě mnohem vyšší, průměrný počet mrtvých od roku 1964 by se dostal až k číslu 250 ročně.
Statistika mimořádných událostí v Československé lidové armádě (ČSLA) nerozlišuje, zda při nich zahynul voják z povolání nebo takzvaný „záklaďák“, tedy voják základní služby. Obecně se ale předpokládá, že se v drtivé většině jednalo o úmrtí záklaďáků. V ČSLA sloužilo zhruba 200 000 mužů, z toho asi 61 000 byli „profesionální“ vojáci. Zbytek tvořili příslušníci dvouleté základní vojenské služby. Vysokoškoláci po absolvování takzvané vojenské katedry odcházeli na vojnu na jeden rok.
Příčiny smrti při mimořádných událostech jsou různého charakteru. Od dopravních nehod až k zastřelení při neopatrné manipulaci se zbraní či smrtelným úrazům při cvičení v terénu. Řada vojáků si také vzala život dobrovolně. K tomu ale v mnoha případech přispělo dlouhé odloučení od rodiny či přítelkyně a z toho vyplývající osobní problémy. Za mnoha sebevraždami stálo také šikanování mezi vojáky. „Dne 12. 1. 1972 voj. Luděk K. 1. Dělostřelecký pluk 1. Tankové divize, sebevražda zastřelením ze samopalu na str. stanovišti, labilní, možná šikana,“ píše se stroze v jedné z tisíců archivních zpráv o mimořádné události v armádě.
V archivní statistice, ze které vycházel doktor Tomek, se nerozlišuje mezi dokonanou sebevraždou a pokusem o sebevraždu. Obě možnosti jsou zahrnuty do jedné kolonky. I tak se ale opět jedná o hrozivá čísla, vypovídající o atmosféře v tehdejší Československé lidové armádě. Ve výcvikovém roce 1965/66 se dobrovolně zabilo nebo pokusilo zabít celkem 192 vojáků.
Pod názvem Československá lidová armáda fungoval armádní sbor tehdejší Československé socialistické republiky v letech 1954 až 1990. Mladí muži museli po dovršení plnoletosti absolvovat základní vojenskou službu v trvání dvou let, vysokoškoláci chodili na vojnu na jeden rok.
I když se armádnímu velení těsně před pádem totality podařilo počet úmrtí v ČSLA výrazně snížit, data jednoznačně vypovídají o tom, že služba v komunistické armádě byla z hlediska rizika úmrtí čistě statisticky výrazně rizikovější než práce dnešních profesionálních vojáků. A mnoha mladým mužům tak pád socialismu a s ním i konec socialistického způsobu „udržování branných sil“ zachránil život.
Srovnání s dneškem je téměř šokující.
Česká republika od roku 2005 spoléhá na profesionální armádu. Ta je sice mnohonásobně menší než někdejší ČSLA, ale její vojáci působili v řadě skutečných bojových operací od Balkánu přes Irák až po Afghánistán. Armáda ČR má dnes přibližně 28 tisíc vojáků z povolání a více než 4 500 příslušníků aktivní zálohy. Cílem je dosáhnout do roku 2030 30 tisíc profesionálů a 10 tisíc záložníků.
Přesto jsou ztráty nesrovnatelně nižší. V novodobých zahraničních operacích po roce 1990 zahynulo několik desítek českých vojáků, přičemž největší část obětí si vyžádala mise v Afghánistánu. Celkový počet českých vojáků padlých v zahraničních operacích se dnes pohybuje kolem čtyř desítek.
Jen za jediný rok služby v Československé lidové armádě přitom v některých letech zemřelo více vojáků než za celé období novodobých zahraničních misí.
To samozřejmě neznamená, že dnešní debata o branné povinnosti je nesmyslná. Ukazuje však, že nostalgické vzpomínky na „starou dobrou vojnu“ často přehlížejí její odvrácenou stránku. Pro tisíce rodin totiž povinná vojenská služba neskončila návratem syna domů, ale pohřbem.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
