„Ty bys tam nepřežil!“ Byli bychom dnes ochotni jít do války jako naši dědové?

Šli byste bránit Česko? Počet lidí, kteří tvrdí, že ano, se prý zvyšuje. Minimálně to vyplývá z posledního průzkumu STEM Postoje Čechů k armádě, obraně vlasti a financování obrany.

Jako první se výzkumníci ptali, jestli by lidé byli ochotni jít bránit napadenou zem aktivně, se zbraní v ruce. 

„Na tuto otázku 28 % dotázaných odpovědělo kladně. Zbytku jsme položili další otázku, zda by byli ochotni zapojit se v podpůrné roli, např. logistika, IT nebo zdravotnictví, na což kladně reagovalo 53 % ze zbývajících respondentů.

Celkem jde o více než polovinu populace, která deklaruje, že by se nějakým způsobem zapojila do obrany země,“ vysvětluje analytik STEM Jiří Táborský. Je to hodně? Málo?

Vzpomínám si, jak jsem coby kluk obdivoval hrdiny z druhé světové války. S několika lidmi, kteří bojovali se zbraní v ruce, jsem měl to štěstí se potkat. 

Také si pamatuji na vyprávění své prababičky, která bojovala jaksi beze zbraně: podporovali odboj nebo schovávali doma na statku „Rusáčka“, jak mu říkala. Šlo o nějakého kluka, co se mu podařilo uprchnout z německého zajetí.

Lidé zkrátka byli odvážní, a já si mnohokrát pokládal otázku, jestli bychom já nebo lidé o generaci mladší dnes byli schopni takového nasazení. Jestli bychom dostáli svým povinnostem vůči státu při napadení.

Nevěřím v tomto ohledu na různé průzkumy – nikdo podle mě přesně neví, jak by se ve skutečnosti zachoval, kdyby k „tomu“ došlo. Každopádně se už dlouho diskutuje o nějaké formě navrácení se k povinné vojenské službě.

Osobně bych se nějaké „chytře vymyšlené“ formě krátkodobé povinné služby nebránil. A to ne z důvodů, které mnohdy slyšíte od starších lidí v hospodách, že „mladejm by to jenom prospělo“. Pokud ale věříme armádním výpočtům, kolik lidí je potřeba vs. kolik reálně slouží, pak takové úvahy nejsou vůbec mimo.

Důležité je ale znovu nevynalézat kolo a inspirovat se u úspěšných států. A nemusíme ani chodit za hranice Evropy, abychom fungující systémy našli.

Jedním z modelů, které v posledních letech vzbudily pozornost, je ten švédský. Povinná vojenská služba tam byla po letech znovu zavedena v roce 2017. Důvodem nebyla nostalgie po tradicích, ale reakce na bezpečnostní vývoj, konkrétně na rostoucí aktivitu Ruska v oblasti Baltského moře.

Základ švédského systému spočívá v tom, že všichni mladí lidé, muži i ženy, procházejí „počátečním sítem“ – vyplní rozsáhlý dotazník, který zohledňuje jak fyzickou kondici, tak psychickou připravenost. Na jeho základě si armáda vybírá jen omezený počet branců – zhruba 8 procent ze všech teoreticky dostupných. Nejde tedy o masové odvody, ale o velmi selektivní přístup, kdy je služba vnímána i jako prestižní záležitost, nikoliv jen povinnost.

Ten, kdo je vybrán, už se ale nemůže rozhodnutí vyhnout, povolávací rozkaz je závazný. Služba trvá zhruba rok a její součástí je denní žold ve výši 14 euro. Z dnešního pohledu to není částka, která by měla někoho motivovat, ale zároveň je to určitá forma uznání.

Na opačném konci škály – co do rozsahu i přístupu – stojí Finsko. Tady se žádné obnovování nekonalo, protože služba nebyla nikdy zrušena. Pro Finy totiž otázka obrany nikdy nebyla teoretická debata, jako to například dnes vnímají řekněme Španělé.

1300 kilometrů dlouhá hranice s Ruskem a hořké vzpomínky na Zimní válku dnes stále definují přístup k armádě i státním institucím.

Vojenská služba je zde povinná pro všechny muže od devatenácti let. Délka se liší podle typu jednotky – šest, dvanáct nebo osmnáct měsíců. Po jejím absolvování čekají každého krátká pravidelná cvičení. Je to také jedna z fungujících variant, které by Česko teoreticky mohlo adoptovat.

Ženy mohou sloužit dobrovolně a mnohé z nich tuto možnost využívají. Finsko tak udržuje relativně malou, ale velmi kvalitní a motivovanou armádu, která má navíc výborné dělostřelectvo i letectvo.

Zajímavé je i to, že finská administrativa je připravena na krizové scénáře velmi praktickým způsobem: pod klíčovými budovami se nacházejí vybavené bunkry, odkud by mohly úřady dál fungovat i za válečné situace.

Celková připravenost společnosti se odráží i v průzkumech – až 76 % obyvatel uvádí, že by byli ochotni bránit svou zemi. To je nejvíce v celé Evropě. A právě proto Finsko vnímá i NATO, ke kterému se přidalo teprve nedávno, jako velmi cenného spojence.

V lecčem podobný přístup zvolilo i Norsko. Jen s tím rozdílem, že tam se do armády povinně přidávají i ženy. Stát to zavedl už v roce 2015, a dnes tak platí povinnost pro obě pohlaví. Nejde přitom o žádnou formální rovnost – v norské armádě je společné ubytování v kasárnách i stanech během cvičení naprosto běžné.

Zajímavé ale je, že do služby nenastupují všichni – jen asi třetina mladých lidí projde sítem výběru. O to větší prestiž pak služba má. Pro mnohé mladé Nory to není jen „vojna“, ale také rok, který jim otevře dveře k profesnímu růstu, vyšší sebejistotě nebo zahraničním misím. Norské vojačky se uplatnily třeba v Afghánistánu, kde měly díky svému pohlaví přístup k místním ženám, což mužským jednotkám nebylo dovoleno.

Norsko tak názorně ukazuje, že ani moderní rovnostářská společnost nemusí rezignovat na myšlenku povinné služby, ale dokáže ji přetvořit do podoby, která odpovídá současné době i mentalitě mladých lidí.

Rakousko patří k těm několika málo evropským zemím, kde povinná vojenská služba nikdy zcela nezanikla. V roce 2013 se sice konalo referendum, ve kterém se rozhodovalo o jejím případném zrušení, ale výsledek byl poměrně jasný: zhruba 60 % Rakušanů si přálo, aby vojenská služba zůstala zachována. Jediným spolkovým státem, kde většina hlasovala pro zrušení, byla Vídeň.

Dnes tak mladí Rakušané stále nastupují na šestiměsíční vojnu. Kdo má závažný důvod, může místo toho zvolit alternativní civilní službu, ale princip zůstává – každý musí nějak „přispět“. Stále častěji se navíc mluví o tom, že by se tato povinnost mohla vztahovat i na ženy. Debata zatím není uzavřená, ale atmosféra ve společnosti tomu nahrává.

Jestli někde berou myšlenku občanské připravenosti opravdu vážně, pak je to ve Švýcarsku. Tahle alpská země sice už po staletí prosazuje neutralitu, ale to rozhodně neznamená, že by podceňovala obranu. Právě naopak. Švýcarský model patří k nejpropracovanějším a nejdisciplinovanějším v Evropě.

Základní vojenská služba je zde povinná pro všechny muže ve věku od 19 do 34 let. První fáze představuje intenzivní výcvik, který trvá 18 až 21 týdnů. Každoročně tak Švýcarsko vycvičí přibližně 20 tisíc mladých mužů. Tím to ale nekončí. Každý z nich má i po ukončení služby povinnost účastnit se každoročních třítýdenních cvičení. Systém tak udržuje vojáky dlouhodobě v kondici a v kontaktu s armádní strukturou.

Ještě zajímavější je ale to, že každý voják v záloze má doma předepsanou výzbroj a výstroj. A to včetně střelných zbraní – i těch automatických – a střeliva. 

Pokud by někdy došlo k mobilizaci, každý přesně ví, co má dělat, a má k tomu doma potřebné prostředky. Za posledních dvě stě let byla armáda mobilizována třikrát – pokaždé bez chaosu a s plnou připraveností.

Vraťme se ještě k otázce ze začátku textu – jestli by lidé dnes dostáli tomu, co zvládli naši předci během druhé světové války. Mírným optimismem mě naplňuje vývoj v Izraeli.

Před útokem ze 7. října byla tamní společnost hluboce rozdělena v otázkách domácí politiky, zejména kvůli kontroverzním soudním reformám navrhovaným vládou premiéra Benjamina Netanjahua.

Různé průzkumy provedené před 7. říjnem ukazovaly nízkou důvěru v politické vedení, v zemi se konaly masové protesty. Rozhodně tedy ne ideální stav pro národní jednotu.

Vedle toho si spousta lidí, zejména starší generace, myslela, že mladí Izraelci si už chtějí jenom užívat pařby v Tel Avivu, že jsou zhýčkaní a změkčilí, protože vyrůstali v relativním míru a byli ovlivněni moderním životním stylem.

Předsudky se ukázaly jako mylné, když mladí lidé po útoku rychle překonali rozdíly a ukázali mimořádnou odolnost a odhodlání. Tyto skutečnosti popsal Douglas Murray ve své knize On Democracies and Death Cults: Israel and the Future of Civilization.

Mladí Izraelci, jak Murray popisuje, se po 7. říjnu sjednotili a prokázali svou odhodlanost bránit stát s obdivuhodnou odvahou. Murray strávil snad více než týden po boku izraelských vojáků v Gaze a vedle toho vypráví několik příběhů konkrétních mladých lidí, které při tom potkal.

Příkladem je třicátník Izzy, který se navzdory ztrátě ruky z předchozího útoku vrátil z Kalifornie, aby bojoval dál. IDF pro něj vyvinula speciální zbraň, aby mohl pokračovat v boji i s jednou paží. Nebo mnohé mladé ženy v IDF, které plnily psychicky náročné úkoly, jako je identifikace obětí. 

Murray zdůrazňuje, že mladí Izraelci nejen dostáli očekáváním, ale překročili je, čímž se stali inspirací pro Západ.  Zkrátka se ukázalo, že navzdory pochybnostem starší generace mají mladí lidé hluboce zakořeněný smysl pro povinnost a odhodlání chránit svou zemi. A to žádným průzkumem nezjistíte. Zůstávám tedy optimistou.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.