KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Skutečnost, že se Hamás v Gaze ukrývá za lidské štíty, je všeobecně známá. Jeho představitelé se nijak netají tím, že „mučedníci“ jsou součástí jeho strategie vedení asymetrické války. Strategie vystavěné na záměrném porušování a zneužívání mezinárodního práva. Pobouření a hněv světové veřejnosti jsou přesto namířeny (téměř) výhradně proti Izraeli. I mnoho z těch, kdo židovskému státu neupírají právo bránit se, požaduje od jeho ozbrojených sil dodržování standardů, jaké v historii neplatily pro žádnou jinou armádu. Z jednoduchého důvodu: jsou nereálné.
Jejich protivníkem je totiž entita, která není ani státním útvarem v pravém smyslu slova, ani aktérem nestátním, jelikož ovládá a řídí všechny aspekty života v Gaze, má své ozbrojené síly i své instituce.
Entita, která navíc vnímá všechny lidi, nad nimiž má moc, jako své svaté bojovníky – mučedníky, a všechny, kdo stojí na opačné straně jako vojenské cíle. V obou případech nevyjímaje novorozence či vetché starce.
V islámské tradici jsou mučedníci – tedy ti, kdo obětovali svůj život pro ušlechtilý cíl – uctíváni podobně, jako je tomu u světců, kteří umřeli mučednickou smrtí při obraně své víry, v tradici křesťanské.
Mučednictví není vnímáno jako akt
sebezničení (sebevraždy), ale jako altruistický čin. Mučedník
(šahíd) umírá při obhajobě islámského monoteismu (tauhídu)
nebo islámského práva a při obraně či šíření islámu.
„Národ, který zná umění smrti a ví, jak zemřít čestně, obdaří Alláh slavným životem na zemi a věčnými radostmi na onom světě.“ Hasan al-Banná ve svém Traktátu o džihádu. Al-Banná, zakladatel Muslimského bratrstva v Egyptě, sloužil jako hlavní inspirace pro většinu současných islamistických hnutí včetně palestinského hnutí Hamás.
Ve slovníku Hamásu budete slovo „civilista“ hledat marně
Teroristické skupiny, například Hamás, však pojmu mučedníka daly nový rozměr. V pojetí Hamásu civilní a vojenské role splývají, což je patrné již od dob druhé intifády. V jeho ideologii je každý Palestinec mučedníkem ve „svatém“ boji proti Izraeli.
Když se Hamás v roce 2006 dostal k moci, ovládl veškerou infrastrukturu v Gaze včetně mešit, škol a zdravotnických zařízení, čímž se mu podařilo integrovat tuto ideologii do každodenního života všech Gazanů.
V předchozích článcích jsem zmínila chronické vynechávání Hamásu z rovnice probíhající války. Světová média, humanitární organizace, OSN i představitelé států mluví o izraelsko-palestinském konfliktu nebo o válce v Gaze, Hamás je zmiňován jen okrajově nebo vůbec.
Přitom v tom, co se během války v Gaze děje, a jak se to děje, hraje zásadní roli: je jejím scénáristou, režisérem i architektem, který vytvořil bojové pole pod hustě obydlenou enklávou.
Náboženské, nikoli politické hnutí
Hamás neboli Islámské hnutí odporu, je militantní odnoží Muslimského bratrstva – sunnitského islamistického hnutí, založeného v Egyptě v roce 1928.
Ve skutečnosti není národně-osvobozovacím hnutím, přestože se tak navenek, zejména v komunikaci směrované k západnímu publiku, tváří. Není ani hnutím panarabským, nýbrž hnutím panislámským, proto si tak dobře rozumí se šíitským islamistickým režimem v Íránu.
Poražení Izraele a eliminace Židů v regionu historické Palestiny není pro Hamás otázkou nápravy staré majetkové křivdy spáchané na arabském obyvatelstvu v důsledku vzniku židovského státu. Izrael musí být poražen, protože vítězství nad titěrným houževnatým protivníkem je v této ideologii prvním krokem k obnově někdejší dominance islámu i jeho expanzivní slávy.
Ostrov Židů, po staletí lidí druhé kategorie, kteří byli muslimům podřízeni, uprostřed islámského světa je nahlížen jako akutní příznak krize islámu a do nebe volající drzost.
Lékem na tuto krizi je jedině jeho eliminace – ústřední téma charty Hamásu z 18. srpna 1988. Ostatně, kdyby byl Hamás hnutím politickým, dalo by se s ním vyjednávat a dosáhnout konsenzu. Realita dokazuje, že to možné není.
Kdyby to bylo na Hamásu, dosahují počty mučedníků řádu stovek tisíců
Obyvatelé území, ať už Gazy nebo Západního břehu, hrají v této ideologii roli pěšáků, kteří mají být tomuto cíli obětováni. Na jejich osudech záleží jen do míry, v níž mohou posloužit záměru zničení Izraele. Proto od chvíle, kdy se ujalo moci, nevěnovalo hnutí Hamás žádnou pozornost budování funkční, prosperující společnosti.
Většina obyvatelstva je udržována v nuzných poměrech. Když vyjdou do ulic, aby protestovali proti chudobě, v níž musí žít, čelí násilí ze strany Hamásu, zatčení a někteří jsou zavražděni či umučeni.
Kanalizační systém v pobřežní enklávě je nedostatečný a nezpracované splašky končí na ulicích a v moři, což ohrožuje veřejné zdraví, mimo jiné proto, že velká část pitné vody v pásmu pochází z odsolovacích zařízení.
Není to tím, že by Gazané neuměli či nedokázali postavit kanalizační systém – pod Gazou přeci zvládli vytvořit síť tunelů, jejíž celková délka čítá dle nejnovějších odhadů IDF 560 až 720 kilometrů, a co do objemu spotřebovaného betonu a oceli odpovídá šestnácti Chalífovým věžím v Dubaji.
Argument, že problém s odpadními vodami je způsobený izraelsko-egyptskou blokádou a nedostupností stavebních materiálů a techniky, je tedy lichý. Kdyby Hamás dál šířil nenávist k Izraeli, ale alespoň trochu mu záleželo na lidech, kterým vládne, nedopustil by, aby jejich děti pily vodu kontaminovanou fekáliemi a jedy.
Dle odhadů před válkou byla kontaminovaná voda příčinou čtvrtiny všech ohlášených nemocí v Gaze a primární příčinou nemocí u dětí, zejména průjmových onemocnění a nemocí ledvin. V jejich důsledku dochází ke snížení schopnosti absorbovat živiny a vyššímu výskytu dětské podvýživy.
Kdyby Hamásu záleželo na Gazanech a jejich osudu, nedosahovaly by majetky jeho potentátů, původně „revolucionářů z ulice“, přes jedenáct miliard dolarů, zatímco prostí Gazané žijí v tom lepším případě z ruky do úst (i před válkou).
Děti a manželky členů „politbyra“ Hamásu by se nerozvalovaly v luxusních obydlích v Kataru nebo Turecku, ale snášely by strádání svých soukmenovců zapříčiněné válkou, kterou Hamás vyvolal.
Kdyby šlo o životy Gazanů, neusiloval by dnes o udržení kontroly nad distribucí humanitární pomoci a neoznačoval by strádající obyvatelstvo, které si jde pro potraviny do center GHF, za zrádce, kteří si zaslouží smrt.
