Posedlost nenávistí k Izraeli: Kde je hranice mezi kritikou a antisemitismem?

Po vyhlazovací operaci 7. října 2023 – dle BBC masakru v uvozovkách – vyvřely fámy a nevědomé impulsy s děsivou intenzitou. Antisionisté, jak si dnešní antisemité říkají (protože to první je politicky korektní a salonfähig, zatímco to druhé páchne rasismem a xenofobií, a ty jsou vyhrazeny jen přihlouplým nahnědlým figurám z extrémní pravicové scény), se moderních fám o židech neštítí. 

Naopak, plní jimi titulní stránky novin a zprávy nevládních organizací a pomluvy Židů se staly marketingovou strategií i politickým tématem. Je vlastně docela jedno, zda je – podobně jako v minulosti – motivuje závist, nebo nenávist k houževnatému národu, který tisíciletí odolává snahám o své zničení. 

Nebo zda vyrůstají z (pseudo)humanismu a často hysterické (protože přehnané a teatrální) lásky k Palestincům, kteří – a to je nutno zdůraznit – skutečně trpí uprostřed katastrofické kulisy toho, co bývalo Gazou.

Někteří antisionisté tvrdí, že nemají nic proti Židům, jen proti židovskému státu. Nad absurditou tohoto postoje nepřemýšlí, nemají na to čas. 

Free, free Palestine – skandují na ulicích evropských, amerických a australských měst nebo na červeném koberci v Berlíně, L.A. nebo Cannes. Stát Izrael viní z genocidy, apartheidu a rasismu. Zdrženlivější mezi nimi označují Gazu za vězení pod širým nebem a ti, kdo se nebojí jadrnějších vyjádření, neváhají sáhnout po paralelách s nacistickými koncentráky.

Mají-li moc, zakazují některým prominentním Židům vstup do svých zemí nebo ruší jejich přednášky. A také jsou nadšení myšlenkou odměnit pogrom ze 7. října 2023 uznáním palestinského státu. Na izraelského premiéra vydali mezinárodní zatykač.

Poznáte je podle floskule „nejsem antisemita, ale...“. Většinou jde o progresivně smýšlející příslušníky středních a vyšších vrstev, pro které je „páchání dobra“ otázkou společenské prestiže. Nejsou to ale rasisté: své chrupy, bypassy i svá rozvodová řízení jsou ochotni vždy s důvěrou svěřit kompetentním židovským odborníkům.

I druhá skupina „antisionistů“ z větší části odmítá nařčení z antisemitismu. Proto Židy – nejen ty izraelské – pro jistotu nazývá sionisty, a ty pak napadá a pronásleduje a na jejich obydlí a modlitebny čmárá hákové kříže a červené trojúhelníky. 

Vše, co odporuje její představě ďábelského, všehoschopného Žida, označuje za lež a v duchu svých ideových vzorů (vědomě Chomejní a Arafat, nevědomě autor Protokolů sionských mudrců a Adolf Hitler) Židy bezostyšně viní z těch zločinů, které na nich sama páchá. 

Na sociálních sítích na ně zesílá kletby všeho druhu a své židovské spolužáky na univerzitách nutí veřejně podpořit správnou věc: From the river to the sea...

Od židovských umělců požaduje odsouzení Izraele a její „investigativci“ hledají stopu židovských peněz, aby mohli bojkotovat firmy spojené s Izraelem. Pyšně se hlásí k intifádě a v duchu hesla „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ dnes v transu hopsá v berlínském Kreuzbergu nebo na londýnském Trafalgarském náměstí pod vlajkou Íránské islámské republiky.

A pak jsou zde lidé veskrze dobří, humanisté každým coulem. Sami sebe by za antisionisty (natož za antisemity) nikdy neoznačili, proto bychom je za ně neměli označovat ani my. Přesto se o nich nelze nezmínit. Často a s dojemnou pietou hovoří o všech mrtvých z masových hrobů kdesi na Ukrajině, o zavražděných z Terezína nebo Treblinky. Jen se živými Židy z masa a kostí si nějak neumějí poradit. 

Jde o lidi jemné a vzdělané, proto citují Martina Bubera, advokáta mírumilovného soužití Arabů a Židů ve společném státě. Uznávají právo Židů na sebeurčení, ovšem se zvednutým ukazováčkem. Jsou přesvědčeni, že z vděku za židovský stát, z odpovědnosti plynoucí z jeho ekonomické síly či z titulu povinnosti jediné demokracie v regionu by se Izrael měl vzdát násilí a při konfrontaci s barbary, kteří se ho snaží vymazat z povrchu zemského, krotce nastavit druhou tvář.

Sami se považují za přátele Židů, proto jsou – vedeni vznešenými a hluboce lidskými pohnutkami – vždy po ruce s dobrou radou: buďte rozumní a umírnění. V médiích mudrují, co je a není přiměřené. Nebo Židy varují, aby „neprohospodařili morální kapitál holokaustu“. A když jejich dobrotivý paternalizmus narazí na odmítnutí, uraženě vyhrožují ztrátou sympatií a přátelství.

Jedno mají všichni tito lidé společné: z bezpečí svých elegantních křesílek a měkkých gaučů hlásí do světa vědomě či nevědomě, s dobrým nebo špatným úmyslem, fámy o Židech, kterými je dennodenně již řadu let krmí nepřátelé Izraele. Jsou také příliš zaneprázdnění nebo příliš líní, aby přemýšleli o okolnostech, v nichž Židé vedou svůj boj o přežití, a to i v případě, že patří do té skupiny, která si ohrožení Izraelitů plně uvědomuje.

Zpravodajství a komentáře v médiích na celém světě, zprávy mezinárodních institucí a nevládních organizací a prohlášení jejich prominentních představitelů, výstupy akademických pracovníků – to vše vytváří černobílý obrázek, kdo je v tomto narativu za jednoznačného zloducha. Obrovský sbor jednohlasně odsuzující „genocidu“ Gazanů vytváří iluzi objektivity: když se na tom shodne takové množství lidí, tak to přeci musí být pravda.

Ve skutečnosti jde spíš o obdobu opsané písemky plné chyb. Málokdo ztrácí čas zkoumáním objektivity zpráv OSN nebo Amnesty International. Téměř nikdo je nečte celé, jen jejich zkrácené verze pro tisk, takže ani zkušené novináře nenapadne uvažovat nad jejich zjevnými nedostatky – v abstraktech prezentujících závěry a zjištění jako svého druhu dogma nemají šanci je odhalit. 

Chyby a argumentační selhání se pak (většinou v dobré víře) dál kopírují a šíří skrze tiskové agentury, s puncem objektivních „ověřených informací“.

Nejzásadnější manipulací, které se tyto zprávy dopouštějí a z níž se pak odvíjejí další (dez)informace, je míra banalizace role Hamásu v konfliktu. Manipulací – nikoli chybou – je proto, že k ní dochází systematicky. 

Jak ukázala rešerše HJS: v 367 zprávách, které od onoho tragického říjnového dne až do dubna 2025 vydala OSN v souvislosti s Pásmem Gazy, je fenomén „lidských štítů“ zmíněn pouze čtyřikrát – pokaždé jen jednou větou, jako „tvrzení“ nebo „neověřená zpráva“. 

Taktice ukrývání se za civilní obyvatelstvo (což je mimochodem mezinárodně uznáváno jako válečný zločin) nevěnovala OSN jediný odstavec. Nevydala jediný dokument, který by analyzoval vojenskou strategii Hamásu. Uvážíme-li píli, s jakou úředníci Spojených národů sepisují zprávy týkající se Izraele, není odvážná spekulace, že toto opomenutí je záměrné. Ve světle takové analýzy by totiž řada věcí vypadala jinak.

Zpráva Amnesty International „Cítíš se jako podčlověk: Izraelská genocida Palestinců v Gaze“ si do svého názvu vypůjčila termín Untermensch (zde „subhuman“), užívaný Třetí říší k označení tzv. „méněcenných ras“. Když totiž chcete obvinit Židy z genocidy, je nejlepší vmést jim do tváře odkaz na šoa. 

Problematiky lidských štítů se zpráva dotkne jen v teoretické rovině citací příslušných ustanovení mezinárodního humanitárního práva (MHP). Svoji argumentaci zakládá na několika řečnických floskulích z prohlášení izraelských politiků těsně po pogromu, které interpretuje tak, aby se teze, jíž se urputně snaží dosáhnout, nerozpadla.

Úmluva o genocidě z roku 1948 ji definuje jako jeden z několika konkrétně stanovených činů spáchaných s ÚMYSLEM zcela nebo zčásti zničit národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. 

Důkazní práh pro obvinění z genocidy je přitom velmi vysoký. Aby mohl Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) z určitého vzorce jednání vyvodit existenci genocidního úmyslu, musí být důkazy „přesvědčivé a konzistentní“. A genocidní úmysl musí být „jediným závěrem, který lze z daných činů rozumně vyvodit“.

Rétorika prohlášení formulovaných v šoku z masakru (bez uvozovek) a její účelová interpretace je jediným „důkazem“, který Amnesty má pro svoji tezi o genocidě. Jistě, náplní politikovy práce je vážit každé slovo a hlídat si svá vyjádření tak, aby nebylo možné vytrhnout je z kontextu, tato snaha však byla marná již před vynalezením sociálních sítí. A tváří v tvář pogromu nelze ani politikům zazlívat určitou ztrátu kontroly. 

Vyjádřením tehdejšího ministra obrany Gallanta, že jej spáchala „lidská zvířata“, lze i s odstupem času vyčítat především to, že je nespravedlivé ke zvířatům. A Netanjahuovy „děti světla“ a „děti temnoty“ nejsou „rasistickou a dehumanizující metaforou“, jak tvrdí zpráva Amnesty International, ale pokusem o artikulaci rozdílu mezi společností milující život a tou, která své děti připravuje na kariéru mučedníků.

Můžeme samozřejmě diskutovat, do jaké míry jsou tato vyjádření vhodná nebo trefná (v Gaze se bezpochyby najde dost rodičů, kteří o mučednický osud svých dětí nestojí), ale dokládat jimi „genocidní úmysl“ je směšným pokusem o vytvoření další fámy o Židech.

Ve své zprávě Amnesty přiznává, že vycházela z vlastní definice, protože ta stávající jí připadala „příliš křečovitá“. Spojence našla u irské vlády. Ta projevila „znepokojení“ nad tím, že „úzká definice genocidy“ vede ke „kultuře beztrestnosti, v níž je minimalizována ochrana civilních obyvatel“, a požádala ICJ o její rozšíření. Irský vicepremiér Micheál Martin uvedl, že irská vláda (!) chápe genocidu právě v tomto širším (rozumějte, právně neukotveném) pojetí. 

Přitom jen měsíc před tímto prohlášením irská vláda, rovněž ústy pana Martina, tvrdila, že „rozhodnutí intervenovat v Jihoafrické kauze je založeno na detailní a pečlivé právní analýze“ a že je odhodlána „podpořit a prosazovat striktní výklad Úmluvy o genocidě v zájmu maximální úrovně ochrany civilistů...“.

Jinými slovy: na základě detailní a pečlivé právní analýzy došli Irové k závěru, že Izrael páchá v Gaze genocidu, aby o měsíc později požádali o změnu právní definice genocidy, protože do té stávající se jim jednání IDF v Gaze jaksi nevešlo. 

Ani v jednom z prohlášení vicepremiéra Martina se neobjevuje zmínka o lidských štítech nebo o tom, že Hamás využívá civilní oběti jako mediální zbraň. Pouze obligátně dodal, že irskou vládu znepokojuje jednání obou stran.

Po předběžném soudním rozhodnutí zaplavila média interpretace, podle kterých ICJ (Mezinárodní soud v Haagu) dospěl k závěru o věrohodnosti genocidy v Gaze. Přítrž spekulacím učinila bývalá předsedkyně ICJ Joan Donoghueová v pořadu BBC Hard Talk. Soud nerozhodl o tom, že se jedná o věrohodný případ genocidy, pouze o věrohodnosti práva Palestinců na ochranu před genocidou a právu Jihoafrické republiky podat v této věci žalobu. Tedy zda argumentace Jihoafrické republiky věrohodně spadá do rámce daného Úmluvou o genocidě, pakliže by při pozdějším řízení byla prokázána.

Obvinění z genocidy či „genocidního jednání“, jak jej nazvala výzva českých intelektuálů české vládě, se opírá především o obrovský počet civilních obětí a o hladomor, kterým jsou obyvatelé Gazy postiženi a z nějž je – opět a takřka bez výjimky – obviňován výhradně Izrael. Obojí si zaslouží bližší zkoumání, proto jim bude věnováno pokračování tohoto seriálu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.