Večer hanby v Edenu: To nejhorší, co český fotbal zažil za dlouhé roky

Důvodů, proč jsem chtěl tento text napsat, je hned několik. První je ten, že se mě jako celoživotního slávisty s dlouhou rodinnou tradicí lásky k tomu klubu počínání jejích „fanoušků“ nesmírně dotklo. Za druhé je to neochvějné vědomí, že nešlo o náhodný incident, ale o vyústění dlouhé řady událostí, jež k něčemu podobnému vlastně nevyhnutelně směřovaly. Za třetí je to touha pojmenovat, alespoň ve stručnosti, co je – nejen ve Slavii, aby bylo jasno – v českém fotbale špatně a co fatálně škodí českému fotbalu jako celku.

Zaplať bůh jsem se svým jedenáctiletým synem nebyl včera večer na tribuně, ale u babičky v Liberci. To, čeho jsme byli v pozdních večerních hodinách u televize svědky, jak jsem uvedl již v perexu, v nás všech zůstane hodně dlouho. Nešlo pouze o vniknutí „fandů“ na plochu, ale hlavně o útok na Sparťany, zejména o po mém soudu předem domluvený a organizovaný atak hordy zdivočelých slávistických ultras na sparťanský kotel světlicemi a dělbuchy. Kdyby včera pyrotechnika, které bylo plno na samotné hrací ploše a kterou slávističtí „fandové“ házeli na Sparťany, způsobila řadu vážných zranění, nebylo by se co divit: přiznejme si, že k tragédiím v podobě těžkých popálenin či vypálených očí nedošlo jenom šťastnou náhodou. V tomto ohledu měli vlastně všichni velkou kliku.

Mimochodem, už jen skutečnost, že se tyto předměty na stadion opakovaně dostanou, a znovu nemluvím pouze o Slavii, není ani trochu v pořádku. Když to jde bez pyrotechniky třeba na Britských ostrovech, může a musí to bez ní jít i u nás.

Je to selhání pořadatelské služby, anebo dost možná spíš, i důsledek tiché tolerance vedení fotbalových klubů ke svým „skalním“ fanouškům (ve Slavii je to tzv. Tribuna Sever) ve snaze „nerozházet si to s nimi“, nepoštvat je proti sobě. Že si to tito lidé, anebo přinejmenším jejich část, vykládají jako slabost, že se cítí být pány či, jak sami říkají, „vládci stadionu“ a někdy i klubu, je toho logickým důsledkem.

Šéf Slavie Jaroslav Tvrdík dnes rozhodl s okamžitou platností uzavřít na neurčito Tribunu Sever, a to všem, i těm slušným fanouškům, kteří, mimochodem, dělají báječná chorea, nejspíš nejlepší v zemi, navzdory. I tak je to naprosto správný krok. Sparta má ostatně se svými ultras podobné problémy, ale na rozdíl od Slavie je již začala řešit. Slavia bude muset udělat to samé, nevyhnutelně a rychle. Není „za minutu dvanáct“, je dávno po dvanácté.

Když už je řeč o přílišné toleranci, nemohu nezmínit, že nejen vedení Slavie, ale i dalších týmů má nezřídka tendenci omlouvat prohřešky, přestupky a zkraty vlastních hráčů, členů realizačních týmů atd., bagatelizovat je. Jakkoli tomu rozumím, „vlastní krev je vlastní krev“, jak říká jeden můj kamarád z hokejového prostředí, ve skutečnosti je to cesta do záhuby.

Právě v důsledku této tolerance agresivita postupně roste, až se stane nekontrolovatelnou a přenese se z hrací plochy, střídačky a kabiny i na tribuny. Výsledek jsme viděli včera. Aby mi někdo nepodsouval, co jsem neřekl, raději to ještě jednou zopakuji: zdaleka nejde jen o Slavii, je to obecný problém; na Slavii (a na Spartu) je jenom nejvíc ze všech vidět.

Aniž bych chtěl srovnávat nesrovnatelné, při sledování včerejšího dění v Edenu se mi vybavily děsivé chvíle na Heysel stadionu (podle čtvrti, kde se nachází) v Bruselu na konci května 1985 z finále někdejšího Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ) mezi anglickým FC Liverpool a italským Juventusem Turín, při nichž zahynulo devětatřicet fanoušků, převážně Italů, a stovky dalších byly zraněny.

Vzpomněl jsem si i na nesčetné excesy anglických, respektive britských fotbalových rowdies, kterým učinila přítrž až razantní, nemilosrdná opatření v době vlády premiérky Margaret Thatcherové (v letech 1979–1990), nemluvě o tom, co se nezřídka dělo na italských stadionech (nejen v Neapoli), v Turecku (nejen u mužstev z Istanbulu) a v Latinské Americe, kde často docházelo k doslova hrůzostrašným scénám - sám jsem to nejednou zažil v kolumbijském Medellínu.

Nejsmutnější to bylo vlastně dnes ráno, kdy se mě můj jedenáctiletý syn zčásti ptal a zčásti mi oznamoval: „Už tam nebudeme chodit, viď, táto…“ Vzhledem k tomu, že je mimořádně vnímavý a empatický, se mu nedivím. „Já už bych se tam necítil dobře, necítil bych se tam v bezpečí,“ řekl mi ve svém pokoji, plném slávistických dresů, šál, vlaječek, čepic, náramků, kelímků a časopisů. Kamarád Jakub, který ve Slavii pracuje, dobře ví, co pro něj ten tým znamená. A teď se tam bojí jít a já mu to nemám za zlé. Naopak, plně ho chápu. Přátelé a známí, kteří mi od včerejšího večera hojně volali, abych na tohle téma něco napsal, mají úplně stejnou zkušenost.

V souvislosti s tím vším si najednou uvědomuji spoustu věcí, které jsem sice vnímal i dříve, ale ne tak palčivě. Třeba to, že když celý stadion až na výjimky zpívá písničku či chorál „Praha je nejlepší město na světě, my jí vládneme, my jsme Slávie, Sparta kurva je“ (pardon), je to všechno, jenom ne v pořádku.

Tím hůř, že to zpívají i malé děti, které ještě úplně netuší, co přesně zpívají. Aby nedošlo k nedorozumění – včerejší exces na Slavii je sice ve svém rozsahu ojedinělý, podobné pokřiky etc. jsou ale ke slyšení na téměř každém (nejen prvoligovém) stadionu. Dlouholetý pokřik sparťanských ultras „Jude Slavie“, který zněl často celou Letnou, je toho dokladem.

Nenávist nemá na fotbalových stadionech co dělat. Sport – to je především, z pohledu fanoušků, radost a zábava. Láska ke sportu, ke svému klubu, sportovní fandovství jako takové, to je něco zvláštního, někdy téměř „posvátného“ (rozumíme si, že ano?). Někdo to nechápe, což ale nijak a ničemu nevadí, každý jsme jiný. Směšná je naopak povýšená rádoby povznesenost některých intelektuálů či rádoby intelektuálů nad sportem; to jsou totiž v drtivé většině lidí, kteří o sportu nic nevědí, natož aby si uvědomovali, jak významný a fascinující sociokulturní fenomén moderní doby to je. Jak říkával můj skvělý učitel, kolega a kamarád profesor Robert Kvaček, sám velký, celoživotní Sparťan: Oni jsou jenom hloupí, Martínku, víš, nech to být…

Společně sdílená radost z vítězství, podělení se o smutek z prohry atd. jsou nedocenitelné. Každý, kdo někdy dělal nějaký kolektivní sport, to dobře ví. A nejen to, sport byl, zrovna v českých moderních dějinách, také silným národotvorným a státotvorným prvkem, Sokolové, Orlové a nejen oni by mohli vyprávět.

Odvrácenou stránkou budování klubové pospolitosti je ovšem budování „kmenové identity“, která nezřídka nepřipouští „jiné než kmenem dané a schválené / povolené chování a jednání“; právě proto mají někteří z mých přátel problém s tím navléct na sebe na stadionu „doporučené“ oblečení, případně alespoň „doporučenou“ barvu. Povinným oblečením, „stejnokrojem“, to začíná, řekl mi jeden z nich, a víš, jak to končí; co ti jako historikovi budu povídat… Myslím, že je to složitější, ale leccos na tom samozřejmě je. Když si vzpomenu, jak strašlivé lásce a jak obrovské nenávisti musel v Neapoli čelit „božský“ Diego Armando Maradona…

Abych ale nekončil smutně. První naději do žil mi vlilo několik momentů již včera večer. Za prvé, když téměř celý Eden hřměl na adresu výtržníků pokřikem, omlouvám se vulgarismus, „Hovada, hovada!“. Nic jemnějšího na jejich stranu nešlo říci.

Za druhé, vlastně ještě předtím, když jsem viděl, pars pro toto, jeden příklad za všechny, jak slávistický masér Jakub Černý pomáhá sparťanskému brankáři Jakubu Surovčíkovi, atakovanému slávistickou sebrankou, opustit v relativním bezpečí hrací plochu, a nebyl zdaleka jediný.

Za třetí je to večerní, a hlavně ranní vyjádření předsedy představenstva Slavie Praha Jaroslava Tvrdíka, který oznámil – ještě před zasedáním Disciplinární komise LFA a jak jsem již řekl – uzavření Tribuny Sever, u jejíchž fanoušků incident začal, na neurčito, plnou podporu Policii ČR, orgánům činným v trestním řízení a vyřazením hráčů Tomáše Chorého a Davida Douděry z A-týmu; oba dva hráči, ke všemu reprezentanti České republiky, dostali souhlas k jednání o přestupu a Tvrdík se vyjádřil, že už za Slavii nikdy nenastoupí.

Jak přísné tresty přijdou – já a spousta mých přátel, slávistických fanoušků, pevně doufáme, že ty nejpřísnější (kontumace zápasu, uzavření stadionu, dlouhodobé uzavření Tribuny Sever, potrestání konkrétních viníků, vysoká pokuta) – a jak důsledná a přísná bude samotná Slavia ve své vnitřní očistě, teprve uvidíme. Stejně tak uvidíme, zda se ze včerejší ostudy poučí nejen „sešívaní“, ale další české (nejen ligové) týmy, pořadatelské služby, píárová oddělení i někteří novináři, kteří animozity mezi kluby záměrně vyhrocují, zkrátka zda se podaří atmosféru kolem českého fotbalu zlepšit. Rád bych věřil tomu, že škody, které včera večer zničily práci spousty skvělých lidí za posledních dvacet let, nejsou trvalé.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.