Střelba ve Washingtonu není výjimka. Je to tradice

V sobotu večer, 25. dubna 2026, krátce po půl deváté místního času, přerušila slavnostní atmosféru ve washingtonském hotelu Washington Hilton střelba. Během tradiční večeře novinářů v Bílém domě se ozbrojený muž pokusil proniknout přes bezpečnostní kontrolu a zahájil palbu. Jeho cílem nebyl přímo sál, v němž se nacházel Donald Trump, nýbrž příslušníci ochranky, kteří jej měli zastavit.

Útočník, jednatřicetiletý muž z Kalifornie, byl vyzbrojen kombinací střelných zbraní a podle prvních informací jednal sám. Střelba zasáhla jednoho z agentů, kterého však ochránila neprůstřelná vesta. Vzápětí byl pachatel zadržen a prostor uzavřen.

Samotný Trump a vice prezident J.D.Vance byli v řádu sekund vyvedeni ze sálu spolu s dalšími hosty. Událost, která trvala jen krátce, vyvolala mezi přítomnými paniku a vedla k okamžitému ukončení večera. Z hlediska bezprostředních následků tak skončila bez tragédie — z hlediska symbolického však zapadá do hlubšího příběhu americké politiky, v němž násilí nikdy nebylo zcela cizím prvkem.

Stačí se podívat na časy občanské války Severu proti Jihu, jež vyvrcholila porážkou Jižanů a zavražděním prezidenta Abrahama Lincolna (1865); nebo na bouřlivé roky z přelomu 19. a 20. století, kdy byli zastřeleni prezidenti James Garfield (1881) a William McKinley (1901) a kdy smrti zázračně unikl Theodore Roosevelt (1912); nebo na „divoká šedesátá léta“ 20. století, kdy padli za oběť atentátníkům prezident John F. Kennedy (1963), jeho bratr Robert F. Kennedy, který se o úřad prezidenta ucházel (1968), i dva afroameričtí političtí aktivisté Malcolm X (1965) a Martin Luther King (1968).

Ve velmi neklidných sedmdesátých letech, jež jsou dnes dávno polozapomenutá, se střílelo na prezidentského kandidáta George Wallaceho (1972; atentátník původně uvažoval o tom, že jeho cílem bude prezident Richard Nixon) a na prezidenta Geralda Forda (dvakrát v roce 1975); nedokonaný byl atentát na prezidenta Jimmyho Cartera v roce 1979.

V roce 1981 unikl smrti jen o vlásek Ronald Reagan (střelcem byl tentýž muž, který chtěl zabít Cartera), v roce 1993 plánovali extremisté napojení na iráckého diktátora Saddáma Husajna atentát na bývalého prezidenta George Bushe staršího a, konečně, mám-li vybrat jen některé z mnoha, se v roce 2024 před opětovným zvolením střílelo na bývalého a znovu budoucího prezidenta Donalda Trumpa.

Pojďme se teď alespoň na některé atentáty, „které změnily i nezměnily Ameriku“, podívat podrobněji.

Republikán Abraham Lincoln (1809–1865; v úřadu v letech 1861–1865) je, myslím, společně s „otcem zakladatelem“ Georgem Washingtonem (1789–1798), Woodrowem Wilsonem (1913–1921), Franklinem D. Rooseveltem (1933–1945) a Ronaldem Reaganem (1981–1989) oprávněně pokládán za jednoho z největších prezidentů celých dějin USA.

Jeho podíl na vítězství Severu v občanské válce proti Jihu (1861–1865) byl naprosto zásadní, stejně jako jeho politický odkaz pro budoucnost americké společnosti.

Svoboda, již během války udělil americkým otrokům, vesměs Afroameričanům, byla prvním, ze všech nejdůležitějším krokem v jejich emancipaci, jež sice neobyčejně pokročila, ale která podle názorů řady politiků, novinářů, vědců i samotných příslušníků této komunity není dosud završena.

Lincoln, který se stal symbolem boje proti otroctví/otrokářství (občanská válka měla samozřejmě mnoho dalších, komplexních příčin, včetně ekonomických), byl zastřelen, přesněji řečeno zemřel na následky střelného zranění den po atentátu, jejž spáchal známý herec a sympatizant Konfederace John Wilkes Booth ve Fordově divadle ve Washingtonu 14. dubna 1865.

Vrah, který původně plánoval únos prezidenta a jeho výměnu za několik konfederovaných vězňů a jemuž se podařilo uniknout, byl zastřelen dvanáct dní poté ve Virginii.

Prezidentova smrt ale na výsledku války, ani na dalším směřování americké společnosti nic nezměnila. Lincoln sice zemřel, jeho politický odkaz byl ale tím nejdůležitějším ze všech v celém americkém 19. století.

Další republikán Theodore Roosevelt (1858–1919; v úřadu v letech 1901–1909) patří k legendám Ameriky, nejen americké politiky.

Cestovatel, lovec, přírodovědec, spisovatel voják a politik, dobrodruh tělem a duší, byl v řadě ohledů ztělesněním prudkého, dynamického rozvoje Spojených států na přelomu 19. a 20. století, kdy byla „Amerika“ skutečným „tavícím kotlíkem“ (Melting Pot), v němž se z milionů již usedlých Američanů a z přistěhovalců především (avšak nejen) z Evropy rodil moderní národ, jenž bude ekonomicky i politicky dominovat celému 20. a počátku 21. století.

Roosevelt, jemuž k proslulosti a k vrcholné politické kariéře pomohla mimo jiné účast ve válce za nezávislost Kuby proti Španělsku v roce 1898, usiloval v roce 1912, rozčarován z politiky svého nástupce Williama Howarda Tafta (v Bílém domě v letech 1909–1913) o republikánskou nominaci v primárkách a po neúspěchu založil novou Progresivistickou stranu, což ovšem vedlo k rozštěpení republikánů a k vítězství již zmíněného Woodrowa Wilsona v prezidentských volbách na podzim 1912.

K atentátu, neštěstí neúspěšnému, na Roosevelta, došlo 14. října 1912, když se před hotelem Gilpatrick v Milwaukee chystal na předvolební mítink. Střelcem byl duševně nevyrovnaný John Schrank. Jím vypálená střela Roosevelta trefila, zachránilo jej však pouzdro na brýle a objemný svazek projevu, který hodlal pronést.

Kulka sice uvízla v hrudi, nepronikla ale ani do pohrudnice, ani do plic, a nakonec zůstala v Teddyho těle až do konce jeho života.

O tom, že Roosevelt byl jaksepatří „tuhý chlapík“ (Tough Guy), svědčí fakt, že nejprve ochránil střelce před ubitím ze strany davu, poté pronesl celý projev a teprve následně odjel do nemocnice.

Ke třetímu zvolení prezidentem mu ale atentát nepomohl.

Nejslavnějším politickým atentátem v amerických dějinách je bezesporu ten, jemuž padl 22. listopadu 1963 za oběť prezident John F. Kennedy (1917–1963), který zamířil do texaského Dallasu necelý rok před volbami v rámci kampaně za znovuzvolení.

Atentátník, Lee Harvey Oswald, jenž střílel ze skladiště Texas School Book Depository, byl zřejmě, navzdory neuvěřitelnému množství konspiračních teorií (a navzdory svému několikaletému pobytu v Sovětském svazu, odkud si přivezl i manželku) tzv. „osamělým vlkem“, který měl štěstí, že se mu podařila „zázračná rána“.

Konspiračním teoriím nahrávala i skutečnost, že dva dny po vraždě, při převozu z jednoho vězení do druhého, zastřelil Oswalda majitel dallaského nočního klubu Jack Ruby. Smutnou zajímavostí je, že všichni tři muži (Kennedy, Oswald i Ruby) zemřeli v dallaské nemocnici Parkland Memorial Hospital.

O necelých pět let později, 5. června, respektive 6. června 1968, kdy jim podlehl, ukončily v losangeleském hotelu Ambassador osudné výstřely čtyřiadvacetiletého Palestince Sirhana Bishary Sirhana i život mladšího bratra zavražděného prezidenta Johna F. Kennedyho (1925–1968) Roberta, zvaného „Bobby“.

Mnoho Američanů, kteří věřili, že „Jack“ a poté „Bobby“ mohou změnit americkou společnost i svět k lepšímu, těžce zasáhly pocity beznaděje, frustrace a nefalšovaného zoufalství.

Zda by to tak skutečně bylo, zda by se Amerika opravdu výrazně změnila, je těžké říct, zejména schopnosti JFK se od očekávání a od nadějí, které s ním lidé spojovali, podle mnoha současníků i historiků poměrně hodně rozcházely.

Legenda jménem RFK není přirozeně tak silná jako ta o jeho starším bratrovi, prezidentem byl zkrátka pouze on. Podíváme-li se ale na oba muže podrobněji, zjistíme, že to byl – ve většině ohledů – právě „Bobby“ Kennedy, který stál za fascinujícím úspěchem svého bratra „Jacka“ a který následně energicky rozjel svou vlastní kariéru, jež ho mohla přivést až do Bílého domu.

Kromě „Bobbyho“ politického talentu byla důležitá rovněž jeho neobyčejná přesvědčivost, mluvil-li o tématech, na nichž mu opravdu záleželo (rasismus, sociální problematika, rozdělený národ atd.), právě ta jej činila dokonce „uvěřitelnějším“ než jeho bratra.

Gerald R. Ford (1913–2006; v úřadu v letech 1974–1977) je jediným mužem, který nebyl zvolen prezidentem, ba ani viceprezidentem USA, a přesto dva a půl roku zastával nejvyšší politickou funkci v zemi.

Role, kterou v moderních amerických dějinách sehrál, byla navíc významnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Ke cti tohoto osobně mimořádně slušného člověka slouží, že se mu do jisté míry podařilo stabilizovat vnitropolitickou scénu, rozbouřenou po aféře Watergate (1974), jež stála Bílý dům jeho předchůdce Richarda Nixona, a vrátit prezidentskému úřadu důstojnost.

Ponecháme-li stranou pokus Muharema Kurbegoviće, který chtěl prezidenta Forda v roce 1974 zabít bombou s nervovým plynem, ale byl včas odhalen, je zajímavé, že dva další pokusy o atentát na Forda spáchaly v září 1975 ženy – nejprve Lynette Alice „Squeaky“ Frommeová, někdejší členka gangu Charlese Mansona, jenž zavraždil manželku režiséra Romana Polańského Sharon Tateovou (v kalifornském Sacramentu), a poté Sara Jane Mooreová.

Ani jedna však neuspěla, Ford vyvázl v obou případech bez zranění. Historikové čas od času spekulují, co by se bylo bývalo stalo, kdyby byl prezident zasažen a zraněn, zda by mu to nepomohlo k větší popularitě a ke znovuzvolení, demokratický vyzývatel James Carter jej totiž v listopadu 1976 porazil jen velmi těsně. To už se ale nikdy nedozvíme.

K dalšímu slavnému atentátu na prezidenta USA došlo 30. března 1981 a terčem byl nedávno zvolený Ronald W. Reagan. Atentátník, John Hinckley, který tak chtěl udělat dojem na filmovou hvězdu Jodie Fosterovou, střílel před hotelem Washington Hilton v hlavním městě USA.

Prezident byl krátce po střelbě, která zranila i další lidi z jeho týmu, převezen do George Washington University Hospital, kde byl okamžitě operován, což mu zachránilo život.

Následující sled událostí je dobře znám. Třebaže byli v nemocnici informováni o tom, že se k nim blíží vůz se zraněným prezidentem, neměli pro něj připravené pojízdné lůžko ani vozík a Reagan kráčel až takřka na operační sál po svých.

Reagan navzdory svému stavu neztrácel duchapřítomnost, a navíc se již na sále, těsně před uspáním, zeptal vedoucího lékaře: „Pánové, je to tak – jste všichni republikáni?“, na což mu celoživotní demokrat, doktor Joseph Giordano, který zastával post šéfa chirurgů nemocnice, odpověděl: „Dneska jsme všichni republikáni, pane prezidente.“

Obavy, zda a jak „starý prezident“ (v domě nástupu do Bílého domu mu bylo šedesát devět let, což z něj v té době činilo nejstarší hlavu státu v amerických dějinách) zvládne náročnou operaci, byly přirozené, nakonec se Reagan ukázal být velmi vitální a ve formě a po pouhých třinácti dnech opustil nemocnici ve stavu, že mohl částečně úřadovat v Bílém domě.

Odvaha, kterou projevil, ho učinila v zemi ještě oblíbenějším, než byl doposud, a tato popularita pro něj byla jakýmsi „štítem“, která jej chránila před útoky četných nepřátel. Aniž bych chtěl být jakkoli cynický, musím říci, že způsob, jakým Reagan nezdařeného atentátu využil ve svůj prospěch, byl zcela mimořádný.

Jaké následky měl pro něj osobně, pro závěr předvolební kampaně i pro celé Spojené státy atentát na (tehdy) bývalého prezidenta Donalda Trumpa (* 1946, v úřadu 2017–2021 a znovu od ledna 2025)), k němuž došlo v červenci 2024 v pensylvánském Butleru, bylo bezprostředně po události obtížné odhadnout. Útočník, dvacetiletý Thomas Matthew Crooks, byl na místě zastřelen příslušníky tajné služby.

V prvních hodinách a dnech po atentátu se často objevovala tvrzení, že nezdařený útok — během něhož se Trump choval s demonstrativní razancí a z něhož vzešly ikonické fotografie bývalého prezidenta se zakrvácenou tváří na pozadí americké vlajky — mu prakticky zajistil vítězství v nadcházejících volbách. S odstupem času se však tyto soudy ukázaly jako přehnané a další komentáře byly podstatně střízlivější.

Trumpův tým sice dokázal atentát v kampani výrazně využít a proměnit jej v mobilizační moment, rozhodně však nešlo o okamžik, který by sám o sobě rozhodl volby. Do hlasování tehdy zbývaly ještě čtyři měsíce a politická dynamika zůstávala otevřená.

Platilo nicméně, že po nevydařeném výkonu v televizní debatě utrpěla kampaň Trumpova soupeře, prezidenta Joe Bidena (* 1942), další citelný zásah. Kontrast mezi „Ospalým Joem“, jenž působil unaveně a nejistě, a naopak viditelně energickým a bojovně naladěným Trumpem, posíleným zkušeností atentátu, byl v očích části veřejnosti nepřehlédnutelný.

Včerejší střelba ve Washingtonu ale nebude zlomem, ale připomínkou — že i v nejstarší moderní demokracii zůstává násilí trvalým, byť ne rozhodujícím průvodcem politiky.