V předchozí části našeho seriálu jsme si jednak stručně zrekapitulovali vývoj rasové otázky ve Spojených státech amerických od občanské války až do padesátých let minulého století, jednak jsme si připomněli příběh statečné Rosy Parksové (1913–2005), jejíž protest proti desegregaci společnosti v alabamském Montgomery v prosinci 1955 stál na počátku nové, klíčové fáze boje Afroameričanů za rovnoprávnost. Řeč byla také o tom, že když v létě 1955 protestovali v Montgomery „barevní“ proti zavraždění čtrnáctiletého Emmetta Louise Tilla a proti nepotrestání jeho vrahů, byla mezi nimi jak Rosa Parksová, tak jejich budoucí hrdina Martin Luther King Jr. (1929–1968). A právě o něm je dnešní díl seriálu.
Začnu osobní vzpomínkou. Když jsme před několika lety procházeli za mimořádně horkého letního dne s celoživotním kamarádem Jeromem Soukupem proslulou The National Mall ve Washingtonu, D.C., dorazili jsme také, na hraně vyčerpání i na hraně odpoledne a večera, k památníku doktora Kinga. Monumentální dílo v blízkém West Potomac Parku, jehož autorem je přední čínský sochař Lei Yixin (*1954), který jako mladík prošel peklem „kulturní revoluce“ (či proletářské kulturní revoluce; 1966–1976), ale po smrti „Velkého kormidelníka“ Mao Ce-tunga (1976) udělal velkou kariéru v komunistické Číně i ve světě, se jmenuje Kámen naděje (Stone of Hope), což vychází z nápisu, který je do něj vytesán: „Z hory zoufalství ke kameni naděje“ (Out of the mountain of despair, a stone of hope). Snad žádná jiná slova nejsou pro Kingův život tak příznačná jako právě tato.
Obrovský památník, inspirovaný slavným Kingovým projevem „Mám sen“ (I Have a Dream), o němž bude řeč později, byl pro veřejnost otevřen po dvou desetiletích příprav, získávání financí a samotného zhotovení v srpnu 2011 (ke slavnostnímu odhalení pak došlo v říjnu téhož roku) a je skutečně impozantní. O jeho významu, stejně jako o významu muže, na jehož počest byl zhotoven, ttedy doktora Martina Luthera Kinga, Jr., svědčí i to, že se nachází „v sousedství“ památníků největších amerických prezidentů v dějinách – Thomase Jeffersona (v čele země v letech 1801–1809), Abrahama Lincolna (1861–1865) a Franklina Delanoa Roosevelta (1933–1945). Popis zaujetí a respektu, s jakým k němu Američané všeho věku, barvy kůže a (zcela zjevně) i společenského postavení během přibližně hodiny, možná hodiny a půl, po které jsme u něj pobyli, přistupovali a o čem přitom mluvili, by vydal na samostatný text; teď na něj ale opravdu není prostor, tak snad někdy jindy.
