Zatímco v předchozích dílech našeho seriálu jsme se věnovali přímo vietnamské válce, „peklu v indočínské džungli“, nyní se vrátíme do Spojených států amerických, kde se v téže době „válčilo“ rovněž, sice bez srovnatelného množství obětí, ale s nemenší intenzitou a s podobnou nenávistí mezi oběma bojujícími stranami. „Válka“ se vedla především o možnou desegregaci americké společnosti, tj. o faktické, nikoli „pouze“ právní, zákonné, to již existovalo, zrovnoprávnění Afroameričanů s jejich bílými spoluobčany. Urputnost tohoto boje byla ostatně pro název celého seriálu (Amerika ve válce) stejně důležitá jako to, co se odehrávalo ve Vietnamu.
Pro pochopení toho, co se v šedesátých letech minulého století v tomto směru v USA dělo a čemu se budeme věnovat v několika následujících textech, se ale musíme vrátit, byť jenom stručně, hlouběji do historie post-kolumbovské Ameriky. Celý dlouhý „příběh na téma rasismus“ začal již na počátku 17. století, kdy byli do anglických osad v „Novém světě“ dovezeni první černí otroci, na využívání jejichž práce postupně vyrostla, myslím, že příliš nezjednodušuji, velká část legendární prosperity amerického Jihu.
Sílící odpor vůči otrokářství hlavně na severu unie pak byl jednou, opakuji, jednou z důležitých příčin občanské války známé jako Sever proti Jihu (1861–1865). Právě během ní rozhodl prezident Abraham Lincoln o zrušení otroctví a o osvobození všech otroků na území secesistické Konfederace (1863). Ještě v průběhu války (1864) a krátce po jejím skončení, již po Lincolnově smrti (1865), pak obě komory Kongresu schválily třináctý dodatek k americké ústavě, který otrokářství zakazoval, a poté, co jej ratifikovalo potřebných 27 z 36 států unie, se stal v prosinci 1865 součástí americké konstituce. Následně, v roce 1868, respektive 1870 Afroameričané získali navzdory silné opozici ze strany jižních států plné občanství a právo volit. Vyhráno ale ani tak zdaleka neměli.
