KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Dvacátý osmý říjen je v České republice rok co rok příležitostí nejen k oslavám státního svátku, který vrcholí předáváním vysokých vyznamenání na Pražském hradě, ale i k řadě více či méně výbušných diskusí na téma, jakým státem vlastně někdejší Československo bylo a jakým státem je současná republika, in extremis zda vůbec máme co slavit a zda je zdůrazňování vlastní státnosti, národního státu v dnešní Evropě směřující k ekonomické a politické jednotě vůbec na místě.
Já sám mám, z celé řady důvodů, ve věci, uvedené v nadpisu této části článku, jasno. Nostalgie po „starých dobrých habsburských časech“, jež v části české společnosti z pro mě ne zcela pochopitelných důvodů přetrvává, není v žádném ohledu na místě.
Tímto razantním tvrzením nechci říct, že počínaje říjnem 1526, kdy čeští stavové zvolili českým králem Ferdinanda I. Habsburského, a konče 28. říjnem 1918, kdy vznikla první Československá republika, rakouští vládci neudělali pro České země a pro její obyvatele nic dobrého, chraň Bůh! Chci jen říci, že na prvním místě byly pro Habsburky téměř vždycky, téměř (ta adverbia jsou důležitá!) za všech okolností rakouské země, „Vídeň“, a teprve potom další části monarchie včetně jejich obyvatel; koneckonců – i Maďaři by o tom mohli až do rakousko-uherského vyrovnání v šedesátých letech 19. století vyprávět.
České země a jejich hlavní město Praha – to zkrátka zdaleka nebyly, napříč staletími, jen velkolepý pražský dvůr Rudolfa II. Habsburského, nýbrž i porážka stavovského povstání v letech 1618–1620 a nechvalně proslulá staroměstská exekuce, která svou krutostí šokovala celou tehdejší Evropu.
Rakousko, to nebyl jen génius četných stavitelů, kteří v úzké spolupráci s katolickou církví a s dvorem ve Vídni zvelebili i české země, a modernizace státu za vlády Marie Terezie a Josefa II., ale i tzv. druhé nevolnictví a systematická germanizace atd. „Dlouhé 19. století“ pak bylo nejen stoletím vzniku moderní české občanské společnosti a „zlatým věkem české samosprávy“, ale i stoletím tvrdé politické perzekuce českých emancipačních snah na Vídni a politických procesů (viz například tzv. proces s Omladinou v první polovině devadesátých let, nemluvě o prakticky permanentních česko-německých bouřích, jež byly výrazem nespokojenosti „českého živlu“ v monarchii, v níž vládli „jiní“ nebo „ti druzí“, živlu, jenž byl stále více nespokojen, neboť se nedočkal žádného podobného „vyrovnání“ jako Maďaři, maďarský „politický národ“ v roce 1867.
Za Velké (první světové) války (1914–1918) pak Češi pocítili tíhu „boje za císaře“ více než citelně, třebaže nebojovali přísně vzato za vlastní národní stát, stejně jako tvrdé represe Vídně v případě, že nečinili přesně a výhradně to, co se od nich očekávalo. Stačí si ostatně pečlivě přečíst Haškova „Švejka“, který je nejen velkým světovým humoristickým románem, ale i velkou obžalobou války (konkrétně i obecně) a rakouského (nejen válečného) režimu.
Nic na tom nemohou změnit ani „klasické“ laskavé ladovské ilustrace, ani dva komediální filmy režiséra Karla Steklého (Dobrý voják Švejk z roku 1956 a Poslušně hlásím z roku 1957) s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli.
První, druhá i třetí republika
Vznik první republiky na podzim 1918 byl v dějinách českého i slovenského národa (jenž by se nebýt Masarykovy „zahraniční akce“ a její podpory ze strany velmocí – USA, Francie, Británie zřejmě nikdy nestal „politickým národem“ v moderním slova smyslu) událostí prvořadého významu.
Československá dvacátá léta proto byla – všem trablům, problémům a starostem (a že jich v mladém státě bylo!) navzdory nejen v Peroutkově čtyřdílném eposu optimistickou érou „budování státu“, která založila slávu první republiky, jež v řadě ohledů nevyprchala dodnes.
Masarykův údajný výrok, že republika potřebuje nevím už kolik klidných let, aby prokázala svoji životaschopnost, nedošel naplnění. Hospodářská krize z počátku třicátých let ji sice ještě nezničila (právě tehdy prokázalo Československo svoji životaschopnost), následný politický tlak ze Slovenska, toužícího po politické autonomii, a hlavně ze sousedního nacistického Německa už ale ano. Pád republiky na konci třicátých let byl ve všech ohledech národní tragédií, traumatem, jež přetrvalo desetiletí a jež se vpilo do národa jako celku i do jeho politických elit.
Zatímco tzv. druhá republika (1938–1939), která patří k nejodpudivějším obdobím naší moderní historie, a těžká léta protektorátu (1939–1945), ty vůbec nejtemnější roky, tzv. třetí republika z let 1945–1948 se jistý čas jevila naopak jako „nadějeplná“. Euforie z konce německého teroru a z osvobození země (bez ohledu na Stalinovy motivy a bez ohledu na excesy, k nimž při tažení Rudé armády na západ docházelo), snaha začít znovu budovat „Masarykovu a Benešovu republiku“ k jejímu rozkvětu atd. – to všechno dokázalo na čas zakrýt mraky, které se nad Československo valily z východu a které nakonec v únoru 1948 ukončily jeho samostatnou, svobodnou existenci. Z „nadějeplného“ začátku nové éry se rázem stala jen krátká epizoda před další, tentokrát desetiletí trvající diktaturou.
Navzdory hned dvojímu trpkému konci (1938, respektive 1939 a 1948) je ale celkový odkaz let 1918–1948 (téměř) veskrze pozitivní: skvělé ekonomické i politické výsledky (v kontextu tehdejší Evropy) „zlatých“ dvacátých let, díla představitelů brilantní umělecké avantgardy, dojemná, jakkoli marná touha rvát se za svůj stát na podzim 1938, nedocenitelná statečnost lidí v protinacistickém odboji, zabití zastupujícího říšského protektora Heydricha, jež imponovalo celé okupované Evropě, Pražské povstání z jara 1945 a spousta práce při rekonstrukci republiky – to všechno bylo a je hodno obdivu bez ohledu na to, že výše zmíněných třicet let mělo i své stinné stránky.
Komunistické i svobodné Československo…
Zavrhnout celou epochu komunistického Československa by bylo snadné, ale poněkud, promiňte mi to slovo, laciné, a také ne úplně fér. Negativ v oněch jednačtyřiceti letech najdeme nespočet: stalinistický teror z přelomu čtyřicátých a padesátých let se všemi známými důsledky, včetně poprav politických vězňů, koncentráky se sadistickými bachaři a krutými, cynickými sovětskými poradci, vláda bezpříkladných primitivů kolem prezidenta Antonína Novotného, husákovská normalizace s tupými, rigidními neostalinistickými kádry, jako byli Vasil Bil'ak či Milouš Jakeš, odporné zrůdy ze Státní bezpečnosti, které (z)ničily nejen životy politických odpůrců režimu, ale i docela „obyčejných lidí“ atd., příkladů bychom našli tolik, až by se nám z toho točila hlava.
Na druhé straně, komunistické Československo – to byl také divadlo Semafor s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem, česká nová filmová vlna, tedy geniální snímky Miloše Formana, Jiřího Menzela, Věry Chytilové a dalších. Československo – to jsou také Bohumil Hrabal a Milan Kundera (i když později odešel do zahraničí); a jsou to také Jaroslav Heyrovský a Jaroslav Seifert, laureáti Nobelovy ceny (jakkoli z toho, zejména ve druhém případě, neměli komunističtí vládci žádnou radost), je to také Charta 77, parta statečných lidí, kteří se nenechali zhovadilými zastrašit, v čele s Václavem Havlem, spousta skvělých sportovců v čele s olympijskými vítězi a evropskými fotbalovými šampiony z Bělehradu z roku 1976…, i v tomto případě by bylo možné pokračovat téměř do nekonečna.
…a jeho rozpad
Rozpad Československa na počátku devadesátých let 20. století byl ve své podstatě primárně logickým vyústěním politické nezralosti a nedospělosti slovenského národa. Faktická neexistence vlastní státnosti (s výjimkou válečných let, tzv. Slovenský štát, který byl ale de facto, byť nikoli de iure, „protektorátem“ nacistického Německa) se po tzv. Sametové revoluci projevila touhou nejen velké části tamní politické reprezentace, ale i většiny slovenského národa po dosažení národní / státní suverenity. Navzdory snaze většiny českých politiků udržet federaci (v téměř jakékoli podobě) nakonec po volbách v červnu 1992 k rozpadu jednotného státu došlo. Nemohlo k němu totiž nedojít.
Nejsem zdaleka jediný, kdo má – (nejen) z dnešního úhlu pohledu – za to, že mírumilovný „československý rozvod“ z počátku devadesátých let byl reálně vzato pro obě země pomyslným požehnáním a jednoznačně nejlepším řešením, neboť si ušetřily velkou spoustu problémů a vzájemných animozit, jež mohly ve finále vést, až bůh ví kam… byť pravděpodobně nikoli k „jugoslávskému scénáři“ – střední Evropa přece jen není Balkán a Češi a Slováci nejsou Srbové a Chorvati, o dalších příslušnících někdejší jihoslovanské federace nemluvě.
Stálo to za to?
Shrnuto a podtrženo, abych nebyl přespříliš dlouhý, Československo v žádném případě nebylo, všem problémům etc. uvedeným výše, „projektem odsouzeným od počátku k zániku“. Od konce desátých do raných devadesátých let minulého století prožilo, tak jako skoro každá země, lepší i horší (někdy přímo skvělé i tragické) časy, dalo Evropě a světu pozoruhodné osobnosti a velká díla lidského ducha i – nepodceňujme to, sport je velkým sociokulturním fenoménem moderní doby – vynikající sportovce. Anebo mnohem stručněji: přes všechno špatné a zlé stálo za to, a proto máme důvodů k oslavě 28. října nespočet.
Tak na tu naši republiku, jež je ve všem dobrém pokračovatelkou někdejšího Československa! Ať se Vám všem i naší zemi daří, přátelé!
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc!
