KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Leoše Kyšu a jeho romány, povídky a další knížky zná v Česku skoro každý, kdo se alespoň trochu zajímá o literaturu a kdo takříkajíc soustavně čte. Jeho série Bratrstvo krve či Legie, jež píše společně s Kristýnou Sněgoňovou, mají spoustu věrných fanoušků. Kyšův nejnovější román Nástupci s podtitulem Zápisky ze světa gerontokracie, navazující podle některých kritiků i čtenářů volně na knihu Syndikát (2023), je fascinující vizí Česka a Evropy v době vážné demografické krize a degenerující společnosti bez smysluplné budoucnosti.
Česká republika v roce 2060 je stejně jako další evropské země postižena hlubokou demografickou krizí, dokonce ještě hlubší než zbytek kontinentu. Nevyhnutelná daň za to, že „děti nechtěli už ti, kteří jsou dnes v důchodu a vládnou této zemi“ (s. 36). Opoziční politik a vůdce mladé generace Samuel Richter, na jehož meeting v úvodu knížky dorazí hlavní hrdina, vystudovaný právník Tadeáš Hájek, který se nicméně živí jako taxikář „gerontů“, charakterizuje ve svém projevu českou společnost ostře, ale přesně:
„Tato země umírá. Stárne a nerodí se děti. Víme to desítky let. A lidé stále říkají – to je problém vás mladých… Ve skutečnosti se děti nerodí a nerodily po celém světě. Vyspělé země stárnou. Prakticky každý druhý Japonec je starší pětašedesáti let, ale zvládají to. Tady jde o sobectví … těch, kdo vládnou tak, jako by už neměl přijít zítřek… Nikdo nic neřeší, není technologie, která by to dokázala, a nikdy nebude… Sobectví je volit tak, jak se to hodí mně, podle toho, co mně osobně přinese ten který politický slib. A sobectví přivedlo tuto zemi tam, kde se nachází. Mladí nechtějí mít děti už vůbec, protože je odmítají přivést do světa, kde se budou jenom starat o staré a nemohoucí, kde nebudou moct mít žádné kariéry, v něčem uspět nebo si splnit své sny. Protože úspěch a sny si splnily generace před nimi a ty už žádné další sny nedovolí… Šílený je každý, kdo volí tak, aby tento stát tuto naši milovanou zemi dál znehybňoval, fixoval v ustrnulém pomalém umírání… Mladí lidé u voleb nic změnit nemohou… Staří musí pomoci mladým splnit si jejich sny. Pak možná budou chtít mít děti. Pak možná nebude napětí mezi starými a mladými, pak možná…“ (s. 36–37).
Je to vpravdě šílený svět, ve kterém Tadeáš Hájek, jeho kamarádka, performerka, aktivistka a herečka Fialka a jejich přátelé žijí. Svět, ve kterém mladí pracují v drtivé většině ve službách pro staré lidi – vozí je taxíky za jejich denními pochůzkami, za kulturou, ale hlavně do zdravotnických (mizerných státních a exkluzivních soukromých) zařízení, zajišťují jim úklid, nákupy a všechno, na co si jen vzpomenou, aniž by měli sebemenší výhled na to, že by mohli realizovat své vlastní zájmy.
Režim, ve kterém Kyšovi mladí hrdinové žijí, není žádnou brutální, dokonce ani umírněnou diktaturou, v zemi se konají víceméně svobodné volby, v nichž si ovšem konkurují primárně dvě velké politické strany, které ale ovládají lidé / politikové nad pětašedesát let a které vedou stát výhradně s ohledem na své zájmy.
Policie pečlivě monitoruje veškerou „podvratnou činnost“ včetně strany Nástupci, jež zastupuje zájmy mladých a k níž má přes svoji kamarádku Fialku a další přátele blízko i hlavní hrdina románu. Poté, co dojde k zavraždění výše zmíněného Samuela Richtera, z čehož je obviněna právě Fialka, se rozvíjí politický thriller, který budete číst bez přehánění jedním dechem.
Apokalyptický svět, nebo svět před apokalypsou?
O to, kdo je vrah, a jak příběh nakonec dopadne, ale (snad se na mě Leoš Kyša nebude zlobit) v jeho románu v první řadě nejde. Nejdůležitější je neobyčejně přesvědčivý obraz depresivní země, státu a společnosti ve vlastně nepříliš vzdálené budoucnosti. Život (nejen) Čechů v roce 2060 ovládá z velké části umělá inteligence; velká i menší, provinční města jsou plná odstavených, rezivějících starých aut, která už nikdo nepoužívá; staré městské části, kdysi moderní sídliště a životem kypící předměstí, zarůstají plevelem a mění se v polo-divočinu, stejně jako vybydlený venkov. Představa, že se někdy lidem nedostávalo bytů, je tváří v tvář jejich totálnímu nadbytku úsměvná, přesněji řečeno spíše mrazivá.
Kyšovo Česko z roku 2060 mi coby starému cinefilovi připomíná, nemohu si pomoci, kultovní filmový majstrštyk Ridleyho Scotta s názvem Blade Runner z roku 1982 s Harrisonem Fordem v hlavní roli. Deprese, bezútěšnost a totální bezvýhlednost mladých hrdinů není nepodobná, „takřka filmové obrazy“, jež Kyša před čtenáři vykresluje, jsou rovněž velmi sugestivní. Nejeden kamarád už mi říkal, že si při četbě nanejvýš realisticky představoval, jak bude za třiatřicet let vypadat místo, kde dnes žije, kde má rodinu, kde chodí do práce a kde chodí do školy jeho děti.
Jeden z mých přátel mi trefně a vtipně – pro změnu – připomněl, že si při četbě Nástupců vzpomněl na Den trifidů britského spisovatele Johna Wyndhama, konkrétně na hlavního hrdinu tohoto románu Billa Masena, bloudícího apokalyptickým Londýnem. To byla velmi trefná poznámka, jakkoli Kyšovo Česko z roku 2060 a Wyndhamův Londýn k sobě mají přece jen dosti daleko. Bez ohledu na to si ale Nástupce přečtěte, je to mrazivé až děsivé čtení, ze kterého vám nebude úplně dobře a při kterém si uvědomíte, že se na stav roce 2060 v řadě ohledů nevyhnutelně „zadělává“ již dneska.
Jak bude v roce 2026 vypadat Česko reálně?
Na Kyšově thrilleru je totiž nejmrazivější to, že k roku 2060, kdy se odehrává, máme blíže než k sametové revoluci z roku 1989, tj. že na něj dojde dříve, než se nadějeme (zejména my starší přitom máme neodbytný dojem, že Listopad s velkým L byl tak říkajíc „včera“).
Česko samozřejmě v roce 2060 nebude vypadat přesně tak, jak Leoš Kyša píše, tak děsivé budoucnosti se s nejvyšší pravděpodobností obávat nemusíme; řada faktorů je už ale dnes poměrně silně zneklidňujících.
Posuďte ostatně sami. Ke 30. červnu 2026 žilo v České republice podle údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) 10 903 655 obyvatel, což je nejvíc od konce druhé světové války v roce 1945. Tím ale uspokojivá fakta končí. Počet původního českého obyvatelstva totiž rychle klesá; počet nově narozených dětí je nejnižší v moderní historii, stejně jako počet uzavřených manželství (podobná čísla tu byla naposledy na konci první světové války).
V kontrastu s nízkým počtem rodících se dětí rychle přibývá počet lidí starších 65 let, v současné době tvoří již celou pětinu české populace; muži se dnes podle ČSÚ dožívají v průměru 77,5 roku, ženy dokonce 83,2 roku. Jak vidno, v tomto ohledu je Kyšova vize české budoucnosti reálnější, než bychom na první pohled řekli.
Podle projekcí Českého statistického úřadu bude žít v naší zemi v roce 2060 přibližně o půl až tři čtvrtě milionu méně obyvatel než dnes; průměrný se zvýší ze 43,3 na 47–49 let (!), na rozdíl od dneška bude seniorů ve věku 65+ let nikoli pětiny, nýbrž třetina (!), mladých lidí do 16 let bude necelých 15 %. Vývoj populace nebude rovnoměrný – zatímco v Praze a ve Středočeském kraji bude úbytek obyvatel minimální, pokud vůbec nějaký, některé regiony (Moravskoslezský kraj nebo Ústecký kraj) budou muset čelit nepříznivým dopadům vylidňování, rychlejšímu stárnutí a celkovému zaostávání. Tolik předpověď ČSÚ; jak moc je přesná, teprve – alespoň někteří z nás – uvidíme.
Neměli bychom se uzavírat před světem
„Stabilizačním prvkem“ demografického vývoje České republiky a české společnosti se stanou cizinci, migranti ze zahraničí, zejména pokud jde o lidi v produktivním věku. V naprosté většině (70+ procent) se bude jednat o imigranty z východní Evropy, na první místě (kolem 50 procent) z Ukrajiny, ať už bude mít ukrajinský stát v té době jakoukoli podobu; na druhém místě to budou Slováci (kolem 10 procent), na třetím Vietnamci a další přistěhovalci z východoevropských a asijských zemí (Bělorusko, Gruzie či Moldavsko, respektive Filipíny, Indie či Mongolsko).
Ani v jednom případě nepůjde o „problematickou“ populaci, ale naopak o legální migranty s jednoznačnou ambicí a motivací „žít tady“ a s vysokou touhou / mírou po integraci do české společnosti.
O tom, že se nejedná pouze o „echa“ vzdálené budoucnosti, ostatně výborně psal na stránkách INFO.CZ nedávno kolega Michal Borský v článku s názvem Ve školkách je každé páté dítě cizinec. Tachov ukazuje, jak může vypadat Česko za pár let. Tak se toho hlavně nebojme, neuzavírejme se do sebe, nestrašme se před hrozbami, které nás nejspíš neohrožují – to by totiž byla ta nejlepší a nejrychlejší cesta k takové budoucnosti, jakou ve svém románu Nástupci načrtl Leoš Kyša.
🎉 🗳️ A pokud chcete s námi sledovat výsledky voleb, pusťte si v sobotu v 18 hodin stream na INFO.cz s Martinem Schmarczem a Vojtou Kristenem. Díky moc.
