RECENZE LADISLAVA NAGYE | Christopher Nolan natočil film, o němž už na Info.cz psal Martin Kovář. Jeho recenze přesně vystihla sílu i filmové kvality nové Odyssey. Viděl jsem ji až o něco později a rád bych k ní připojil ještě jednu poznámku. Ne o režii, hereckých výkonech ani výpravě, ale o tom, jak Nolan proměnil samotného Homéra – a co tato proměna vypovídá spíše o nás než o antickém eposu.
Každá doba si vytváří vlastního Odyssea
Christopher Nolan chtěl nabídnout moderní interpretaci Odyssey. Místo toho starověký epos obrátil proti němu samému. Spíše než konec civilizace v násilí jeho film ukazuje, že nejsme schopni vyrovnat se s dědictvím vlastní kultury.
Státy i civilizace vznikají násilím. To je nepříjemná pravda, kterou je pošetilé popírat. Obecně lze dokonce říci, že násilí je obsaženo v každém zakládajícím aktu. Stejně tak se civilizace násilím udržuje – proti těm zvenčí, barbarům čekajícím za branami. Moc hezké to není, ale tak to prostě je. Staří Řekové to věděli dobře. Západní civilizace je jedinečná tím, že se díky dědictví osvícenství a idejím, jako je univerzální koncept lidských práv, pokouší tento princip překonat.
Jeden ze zakládajících textů naší kultury, Homérova Odyssea, zachycuje cosi jako tektonický zlom. Zatímco její předchůdkyně, Ilias, oslavovala staré ctnosti, které se projevovaly především udatností v boji, Odyssea vyzdvihuje chytrost, ba přímo lstivost. Odysseus je úspěšný ne proto, že by byl neohroženým válečníkem typu Achillea, ale protože je chytrý. Své nepřátele poráží lstí, a přestože zdaleka není vzorem lidské dokonalosti, právě za to jej epos oslavuje. A také za jeho velké vítězství. Christopher Nolan tohle staví na hlavu.
Jeho Odysseus spíše připomíná amerického vojáka vracejícího se z Iráku nebo Afghánistánu. Už při odchodu do války si uvědomuje, že se nebojuje o to, co se veřejně tvrdí. V jednom okamžiku Penelope říká, že v Tróji ve skutečnosti nejde o Helenu, nýbrž o kontrolu nad obchodní stezkou. Jeho opožděný návrat domů je pak interpretován nikoli jako důsledek činů, jimiž se zprotivil bohům, nýbrž jako určitá verze posttraumatického syndromu. Jeho špatné, lidské vlastnosti jsou zcela potlačeny – sám Odysseus za nic nemůže. Domů se nevrací kvůli vlastní vině, ale buď kvůli traumatu, nebo kvůli ztrátě paměti způsobené drogami.
Když forma vítězí nad výkladem
Přitom Nolanovi se podařilo natočit strhující film, u kterého si člověk ani nevšimne, že uběhly tři hodiny. V tomto ohledu plně souhlasím s ctěným kolegou Martinem Kovářem. Nolanova Odyssea skutečně je epické vyprávění. Má spád i dynamiku a s předlohou, co se týče děje, zachází dostatečně věrně, aby zachovala napětí, ale zároveň dostatečně volně, aby to vyhovovalo filmovému zpracování. Některé dlouhé epizody jsou kráceny, naopak často marginální scény posunuty do centra dění.
Stejně tak s Martinem Kovářem souhlasím v tom, že nejrůznější výtky týkající se detailů jsou dosti mimo. To, že lodě možná vypadaly trochu jinak, že chochol na helmě měl jinou barvu nebo že zbroj byla lesklá, nikoli matná, je podružné. A je to podružné právě díky síle Homérova eposu. Naprostá blbost – a Martin dělá moc dobře, že to rázně odmítá – je tvrdit, že film je woke.
Kritika se na Nolana rovněž snesla za to, že do filmu vložil feministickou agendu, konkrétně že dal hlas Penelopě, která sarkasticky poznamenává, že moc je vyhrazena pouze mužům. Důraz na ženskou perspektivu však není nic nového – je součástí tradice recepce Odyssey, zejména v anglosaském prostředí.
Napsala Odysseu žena?
Viktoriánský spisovatel, esejista a amatérský učenec Samuel Butler (v češtině vyšel jeho vynikající román Cesta všelikého těla, antiutopická satira Erewhon vyjde příští rok) například přišel s odvážnou teorií, že jméno Homér je čistě fiktivní a že autorem velkého eposu je ve skutečnosti žena. Butler nebyl žádný blouznivec. Odysseu znal a překládal – ostatně jeho překlad byl jedním ze dvou, s nimiž pracoval James Joyce, když psal svého Odyssea.
Butler byl vášnivý cestovatel, zejména po jižní Itálii, a během svých cest zdejší krajinou dospěl k názoru, že Odysseův dům nestál na Ithace, nýbrž v jihoitalském Trapani. V předmluvě ke svému překladu eposu předložil detailní popis domu: určuje místo, odkud Odysseus střílel skrze sekery a které záhy opustil, aby postřílel nápadníky; místa, kde stály oštěpy, stejně jako dveře do věže, kde spal Telemachos.
Že je autorkou ve skutečnosti žena, Butler dovozuje z toho, že epos vykazuje důvěrnou znalost domácího prostředí. Báseň podle něj napsala osoba, jež žila v úzkém kontaktu s každodenní skutečností – s kuchyňskými utěrkami, úpravou ložního prostoru a praním; osoba, která žila v kontaktu s prasaty a koňmi, hrnky a lžičkami, sekerami a šípy.
Klasičtí filologové tuto teorii rázně, místy až podrážděně, odmítli. Přesto se stala součástí tradice. Pokud tedy Nolan dává perspektivě Penelopy více prostoru, nedělá nic tak úplně neobvyklého.
Každá doba má svého Homéra
Každá doba si Homéra vykládá po svém a vytváří nového Odyssea. Je to asi přirozené: každá doba vykazuje jinou citlivost, zajímají ji jiné aspekty. Nicméně v tomto přivlastňování dávného eposu je i něco perverzního. Je to totiž známka toho, že nejsme schopni žít se svou minulostí a kulturou, z níž jsme vzešli. Jsme ochotni rozumět jen tomu, co odpovídá naší zploštělé době.
Odyssea působí cize. Méně cize než chladná Ilias, ale přesto cize – stejně jako některé pasáže Starého zákona. Christopher Nolan udělal skvělou práci, když tento epos oživil a připomenul. Bohužel ani on neodolal zpěvu sirén, který moderní tvůrce nutí redukovat cizost Homérovy básně na to, co je nám známé. Tragédie civilizace není v tom, že ztrácí samu sebe v násilí, nýbrž v tom, že nedokáže žít se svou minulostí a vyrovnat se se skutečností, že naši předci byli úplně jiní než my.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a nebudete slepí jako Homér. Díky.
