KOMENTÁŘ RADKY TYPLTOVÉ | Radku Ptáčkovi by letos bylo 51 let. Uznávaný psycholog, který zemřel před dvěma lety, patřil k nejhlasitějším českým odpůrcům fyzických trestů dětí. Jeho tehdejší apel dnes zní ještě naléhavěji. Od letošního roku totiž český občanský zákoník výslovně říká, že tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující zacházení se dotýká lidské důstojnosti dítěte.
Respektovaný dětský psycholog Radek Ptáček dlouhodobě a konzistentně kritizoval používání fyzických trestů ve výchově. Jeho poslední veřejný apel, zveřejněný krátce před jeho smrtí v září 2024, tehdy obletěl sociální sítě. Dnes stojí za to si ho připomenout nejen kvůli jeho autorovi.
„Opravdu nebijte děti, opravdu je to naprosto zbytečný, jde to a lépe i bez toho. Nezapomeňte, že děti by se s vámi měly cítit bezpečně, ne se bát, kdy zase nějaká přiletí…“
Opravdu nebijte děti, opravdu je to naprosto zbytečný, jde to a lépe i bez toho. Nezapomeňte, že děti by se s vámi měly cítit bezpečně, ne se bát, kdy zase nějaká přiletí…
Klinický psycholog, psychoterapeut, soudní znalec a profesor lékařské psychologie
Dva roky poté už nejde jen o apel psychologů. Od 1. ledna 2026 český občanský zákoník výslovně stanoví, že lidské důstojnosti dítěte se dotýká „tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření“.
Změnil se zákon, ale nezměnila se základní otázka, kterou Ptáček kladl rodičům: proč považujeme za přijatelné udělat vlastnímu dítěti něco, co bychom si vůči cizímu člověku zpravidla nedovolili?
Podle Radka Ptáčka jsou fyzické tresty ve výchově osobním selháním rodičů. Při opakované expozici rodičovskému násilí mohou děti trpět traumatem, které ovlivňuje jejich další vývoj. Důsledky se mohou projevit v psychice, mezilidských vztazích i pozdějším rizikovém chování.
A vědecké poznání od té doby rozhodně neudělalo obrat ve prospěch facek. Světová zdravotnická organizace ve své zprávě z roku 2025 shrnuje rozsáhlé důkazy spojující tělesné tresty s negativními dopady na zdraví a vývoj dětí. Pozitivní přínos fyzických trestů pro vývoj dítěte naopak prokázán nebyl.
„Násilí v jakékoliv podobě do společnosti 21. století nepatří,“ myslel si nejen profesor Ptáček. Koneckonců fyzicky netrestáme ani nejtěžší zločince. Ale k vlastním dětem si to dovolíme a dlouho jsme to považovali za společenskou normu.
Dospělí se vším všudy
Za svůj článek „Mlácením slušného člověka nevychováte“ jsem byla v komentářích označena za mladou woke slepici. Beru to jako kompliment. Přestat bít vlastní děti – k cizím byste si to nikdy netroufli – ale nepovažuji za woke, nýbrž za lidské. A pokud je to v něčích očích progresivistická manýra, buďme tedy woke. Fyzické tresty jsou nebezpečný přežitek.
Probuďme se konečně a buďme dospělí se vším všudy. Dospělí, kteří své děti v jejich křehkosti podrží, místo aby jim podráželi nohy. Dítě potřebuje bezpečí, jistotu a hranice – nikoli strach z člověka, který by pro něj měl být tím nejbezpečnějším na světě.
Vaše dítě není vaše
Netrestat děti fyzicky není žádná převratná novinka, nýbrž praktika, která je zakořeněna v mnoha západních kulturách. Příkladem budiž Norsko, které tělesné tresty dětí zakázalo už před desítkami let.
Norové vycházejí z principu, že dítě není majetkem rodičů, ale samostatnou lidskou bytostí s vlastními právy. Stát prostřednictvím systému ochrany dětí, jehož symbolem se u nás stal kontroverzně vnímaný Barnevernet, zasahuje v případech, kdy jsou práva dítěte ohrožena. Země střední a východní Evropy přitom patřily k jeho hlasitým kritikům.
Plácnout dítě nebo mu dát facku je v Norsku zakázané. Neznamená to ovšem, že kvůli jednomu plácnutí stát automaticky dítě rodičům odebere. Systém má především pracovat s rodinou, poskytovat jí pomoc a hledat jiné výchovné postupy.
Ať už zaujmeme jakýkoli postoj, měli bychom si uvědomit, že dítě je samostatná osobnost, nikoli majetek kohokoli. Poeticky popsal tuto skutečnost básník Chalíl Džibrán v básni „O dětech“ ze sbírky Prorok, která poprvé vyšla v roce 1923:
Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami touhy Života po sobě samém.
Přicházejí skrze vás, ale ne od vás,
A ačkoli jsou s vámi, nepatří vám.
Můžete jim dát svou lásku, ale ne své myšlenky,
Neboť ony mají své vlastní myšlenky.
Můžete dát domov jejich tělům, ale ne jejich duším,
Neboť jejich duše přebývají v domě zítřka, kam vy nemůžete vkročit, ani ve svých snech.
Můžete se snažit být jako ony, ale neusilujte o to, aby ony byly jako vy.
Neboť život se nevrací zpět ani neprodlévá včerejškem.
Jste luky, z nichž jsou vaše děti jako živé šípy vypuštěny.
Lepší jedna dobře mířená než tisíc slov?
Dnešní rodiče mají nervy napnuté jako tětivu luku téměř k prasknutí i bez dětí. Zvládání občasného stresu bývá často jedním z požadavků pracovních inzerátů, většinou je ale trvalý a chronický.
Několik generací zpět fungovaly velké rodiny, s prarodiči, tetami a strýci, bratranci a sestřenicemi pod jednou střechou nebo alespoň ve stejné vesnici. Starost o děti nevisela jen na rodičích, děti navíc půl dne trávily venku. Dnes jim rodiče musí věnovat většinu času, včetně například vození na kroužky. Zvládnout skloubit všechny nároky je neskutečný nápor na nervy.
Přesto by rodiče neměli podléhat afektům.
Své děti fyzickými tresty „neopravují“, ale mohou je „rozbíjet“. „Na fyzický trest reaguje organismus jako na formu ohrožení a jakýkoliv zvýšený stres ve výchově, který se opakuje, vede k tomu, že se naše chování a vývoj mozku mění. Dítě je třeba celoživotně zvýšeně úzkostné a depresivní,“ upozorňoval profesor Ptáček.
„Jak jinak to pochopí?“ zní často z úst a klávesnic těch, kteří fyzické tresty používají. Nebo také: „Lepší jedna dobře mířená než tisíc slov.“
Tahle zkratka vede především ke strachu z chyby, nikoli k pochopení toho, proč byla chyba chybou.
Argument, že fyzickými tresty vychováváme děti, neobstojí. Ty se totiž nevychovávají jen trestem, ale především příkladem. A pokud jim budeme dávat příklad, že násilí je legitimním způsobem řešení konfliktu, těžko z tohoto bludného kruhu vystoupíme.
Všichni, kterým se to daří, i když někdy klopýtnou, si zasluhují respekt.
Zvíře mládě netrápí
Příkladem svá mláďata vychovávají i zvířata. I ta sice občas sáhnou k fyzickému usměrnění, ale jde především o chování pudové, sebezáchovné, případně užité k okamžité potřebě kooperace v ohrožení.
Stejně se chovají lidé – například když dítě má tendenci vběhnout do ulice, čapneme ho lehce neurvale za flígr místo toho, abychom mu pak v sanitce vysvětlovali, že to nebyl dobrý nápad. Tady nejde o trest, ale o fyzický zásah, který dítě chrání před bezprostředním nebezpečím.
Ovšem trestat dítě několik hodin po prohřešku, když už ani neví, co spáchalo, je nejen kontraproduktivní, ale i kruté. Nejhorší jsou pak „útoky ze zálohy“, kdy rodiči prasknou nervy se zpožděním, protože ho k afektu dovede soubor jiných frustrací a v nejhorším případě alkohol.
Nevypočitatelný a nepředvídatelný rodič je pro dítě pohromou. Jeho organismus může být prakticky nepřetržitě připraven reagovat na další ohrožení.
Problém nastává i tehdy, pokud rodiče nefungují v konsenzu. Když je jeden hodným a druhý zlým policajtem, dítě se bezděčně učí využívat rozdílných reakcí rodičů. Mělo by naopak rozumět tomu, že důsledky vycházejí z jeho činů, nikoli z momentální nálady otce nebo matky.
Křik se otiskuje do dětské psychiky
Já osobně své děti ze zásady nebiju. Přesto mi v minulosti „ujela ruka“, respektive spíše sebeovládání. Souhlasím s Radkem Ptáčkem, že fyzický trest není nic jiného než selhání rodiče, který v dané chvíli nedokáže svou frustraci řešit jinak. Často proto, že ani jeho samotného to nikdo nenaučil a podobné chování považuje za normu.
Zatím značně selhávám u jiné formy agrese – verbální. Na své děti křičím, protože je nechci bít. Vím ale, že i to je bolí. Jednak mi to samy řekly, jednak víme, že opakované ponižování, zastrašování a další formy psychického násilí mohou mít na dítě dlouhodobé následky.
Křik je často vnímán jako „neškodnější“ forma trestu, protože nezanechává modřiny. To ovšem neznamená, že nezanechává stopy.
Opakované křičení, ponižování nebo vyvolávání strachu může zvyšovat stres dítěte, narušovat jeho sebevědomí a důvěru k rodičům a vytvářet bariéru strachu. Dítě může získat pocit, že je špatné, neschopné a že nic nedělá dobře. Výsledkem může být také vzdor, agresivita nebo snaha před rodičem věci skrývat.
Děti jsou mimořádně citlivé na tón hlasu, slova a způsob, jakým s nimi komunikujeme. Stejně jako ostatně dospělí.
Možná ještě horší než křik je ale uražené ticho, které může trvat i několik dní. Tato pasivní agrese může dítěti způsobovat stres a psychickou bolest. Jeho bezmoc je téměř hmatatelná, občas ani netuší, co vlastně provedlo. „Jen“ se cítí špatné a nemilované.
A právě tady je zajímavá změna, která nastala od napsání původního článku. Český zákon dnes vedle tělesného trestání výslovně zmiňuje také působení duševního strádání a jiné ponižující zacházení. Debata o násilí ve výchově tedy už dávno nekončí u otázky, zda dítěti dát, nebo nedat facku.
Pár tipů
- Představte si, že vaše dítě je cizí. Třeba neteř nebo synovec. Ty byste nebili, ani na ně neřvali.
- Napočítejte do dvaceti.
- Odejděte z místnosti.
- Místo křičení šeptejte. Třeba vás děti konečně začnou poslouchat.
Slibuji sobě i svým dětem, že budu laskavější nejen k nim, ale i k sobě. Pokud totiž snížím přehnané nároky sama vůči sobě, ze kterých často nízký práh frustrace pramení, nebudu je promítat do nich. Nechci jim ale brát pocit zodpovědnosti za vlastní činy a moc, kterou vládnou sami nad sebou.
Dítě potřebuje hranice i upozornění, když je překročí. Případný trest by pak měl být vědomý, smysluplný a vést k rozvoji. Děti nejsou boxovací pytle, ale naše zrcadla.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
