KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Vláda rozhodla, že do roku 2030 bude každoročně univerzitám rozdělovat 10 miliard korun na výzkum. Finance budou rozděleny na základě hodnocení výzkumných organizací za minulé období. Rozdělení prostředků však ukázalo, že obdržené hodnocení hrálo velmi malou roli.
Politická reprezentace neví, co od vysokých škol chce. Každá politická garnitura povinně opakuje floskule o tom, jaké je vzdělání priorita a jak bude podporovat výzkum a rozvoj vysokého školství tak, aby se – mimo jiné – zlepšilo hodnocení českých vysokých škol v mezinárodních žebříčcích. Že to jsou prázdná slova, se ukáže hned, jak dojde na peníze.
Rozdělení veřejné institucionální podpory je toho dalším a dost křiklavým příkladem. Velmi důrazně na to ve svém obsáhlém článku poukázal Daniel Münich – a má bohužel pravdu. Částka kolem 10 miliard ročně v horizontu dalších čtyř let pro všechny vysoké školy je prostě a jednoduše nízká. Nicméně velikost částky není v tomto případě hlavní. Daleko závažnější je samo rozdělení této podpory. Řečeno velmi natvrdo: na získané známce v hodnocení záleží velice málo. Dobře je to vidět na online kalkulačce, kterou Daniel Münich zveřejnil na stránkách CERGE-EI.
Co to znamená? Především to, že známka v hodnocení bude nadále spíše prestižní záležitostí než něčím, co by reálně rozhodovalo o výši státní podpory. Školy ze spodních pater tabulky by totiž i v případě, že by si zlepšily hodnocení z D na skvělé A, by stejně získaly jen minimální částky navíc.
Ty univerzity, které získaly nejvyšší hodnocení, si ho pochopitelně – především z prestižních důvodů – budou chtít udržet, nicméně ty, které byly hodnoceny nízko, budou mít jen pramalou motivaci toto své hodnocení zlepšit, zejména pokud by taková snaha vyžadovala nějakou finanční investici. Zda bylo toto zamýšleným cílem celého procesu, to je otázka.
Alibistické hodnocení
Proces hodnocení přitom nebyl vůbec jednoduchý. A zde ponechme na okamžik stranou skutečnost, že hodnocení vědeckých výsledků zvýhodňuje přírodní vědy nad humanitními a společenskými. Byl to proces, který byl náročný časově, personálně a v neposlední řadě finančně. Pokud jeho výsledky mají jen malý reálný dopad, neukazuje to jen na alibismus vládnoucí garnitury, ale lze v tom číst i jisté pohrdání prací těch, kdo se na tomto procesu hodnocení podíleli. A to je možná závěr ještě smutnější než skutečnost, že známka nemá příliš velký reálný dopad.
Veřejná institucionální podpora, skrývající se pod strašidelnou zkratkou DKRVO, je přitom jedním ze dvou hlavních zdrojů financování výzkumu na českých univerzitách. Tím druhým zdrojem jsou finance z národních a mezinárodních grantů. Nicméně zatímco získání grantových prostředků je nesouvislé a často závisí na náhodě.
Navíc objem těchto prostředků klesá (rozpočet Grantové agentury České republiky byl nedávno krácen, úspěšnost podaných návrhů se pohybuje jen kolem 14 procent). Prostředky z veřejné institucionální podpory tak zaručovaly jistou stabilitu a kontinuitu financování. Že je tato podpora tak nízká a že jen velmi málo záleží na kvalitě vědeckých výstupů, je žalostné.
Hlavní je šetřit
Není jasné, co vláda od vysokých škol chce. Chce od nich jen to, aby produkovaly dostatečný počet absolventů v oborech, které ten či onen ministr bude považovat za veřejně prospěšné? Anebo chce, aby univerzity rostly kvalitativně a stoupaly v mezinárodních žebříčcích? Zatím se zdá, že vláda to sama neví a že jediné, co ví, je to, že nechce univerzitám prostě dát moc peněz.
Rozhodně cílem není podpora výzkumu. Ten bude na těch nejlepších školách dál probíhat, ale právě jen z důvodu udržení oné výše zmíněné prestiže, případně vyhlídky na úspěch v nějakém evropském grantu. Na individuální rovině budou o vynikající výsledky usilovat akademičtí pracovníci kvůli svému osobnímu růstu; nicméně argumenty o tom, že ten či onen ústav je třeba reorganizovat pro slabý vědecký výkon (jak to v uplynulých týdnech několikrát zaznělo), nebudou vůbec přesvědčivé.
Vyplatí se vůbec podporovat výzkum?
Navíc – a to je podstatné – výzkumné organizace budou velmi pečlivě zvažovat, zda se jim finančně vyplatí podporovat publikování svého výzkumu. O systému vědeckých časopisů a modelu open access jsem již na těchto stránkách psal, nemyslím si, že je dobrý, nicméně je to model, který v akademickém světě převážil. Pokud uveřejnění článku například v takovém časopise Nature s okamžitým otevřeným přístupem stojí kolem 10 tisíc eur, je nabíledni, že každá česká instituce takovou podporu zváží dvakrát – do výše financí, které dostane od státu, se to promítne minimálně.
Zdůrazněme ještě jednou: nejde ani tak o výši finanční podpory jako o princip jejího rozdělování. Je jasné, že veřejné finance nejsou v dobrém stavu a rozpočet je napjatý. Nicméně bylo by osvěžující a potěšující, pokud by vláda dokázala jasně a otevřeně říct své priority – a následně podle nich jednat.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
