Rušení úvazků, slučování oborů a spor o české dějiny. Co se děje na FF UK?

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy stojí před jednou z největších organizačních proměn posledních desetiletí. Podle aktuálních informací může připravovaná reorganizace zasáhnout až deset procent akademických pracovníků a znamenat zrušení 57 úvazků. Týká se translatologie, estetiky, divadelní a hudební vědy, pedagogiky, andragogiky, asijských studií, sinologie i dalších pracovišť.

V některých případech se hovoří o velmi výrazném personálním omezení. Zaměstnanci dotčených kateder kritizují překotnost změn, netransparentnost a nedostatek skutečné celofakultní diskuse.

Vedení fakulty argumentuje špatnou ekonomickou situací, nutností zvýšit efektivitu a zjednodušit organizační strukturu. Tyto argumenty nelze jednoduše odmítnout. České humanitní obory jsou dlouhodobě podfinancované a stát za to nese podstatný díl odpovědnosti. Žádná instituce navíc nemůže přehlížet demografický vývoj, počet studentů, personální náročnost výuky nebo kvalitu vědeckých výstupů.

Nedostatek peněz však není univerzální omluvenkou pro jakékoli rozhodnutí. Právě v krizi se nejlépe ukazují skutečné priority vedení.

Varovným symbolem tohoto vývoje je osud Ústavu českých dějin. Od 1. června 2025 byl spolu s Ústavem světových dějin a Ústavem hospodářských a sociálních dějin sloučen do nového Ústavu historie.

Je proto třeba být přesný: výuka a výzkum českých dějin na fakultě formálně nezanikly. Zaniklo však jejich samostatné institucionální ukotvení.

Nejde nutně jen o bezvýznamnou administrativní změnu. Na nejstarší české univerzitě dnes české národní dějiny nemají vlastní katedru či ústav. Zda jde v evropském kontextu o zcela výjimečný model, by vyžadovalo systematické srovnání s významnými evropskými univerzitami. Už samotná symbolická a institucionální váha takového kroku si však zaslouží otevřené vysvětlení, nikoli pouze ujištění, že se ve výuce nic zásadního nemění.

Instituce totiž nejsou jen kolonky v organizačním schématu. Vytvářejí odborné školy, vychovávají nástupce, uchovávají kontinuitu a nesou odpovědnost za dlouhodobý rozvoj oboru. Rozpustit pracoviště lze jedním rozhodnutím. Obnovit jeho tradici, autoritu a personální sílu může trvat celou generaci.

Oficiální vysvětlení nového Ústavu historie označuje tradiční rozlišení národních a světových dějin za spíše archaický organizační princip a hovoří o postmoderní reflexi dějepisectví. Tady se dostáváme k podstatě problému.

Národní dějiny samozřejmě nesmějí být uzavřeným, nekritickým příběhem o vlastní výjimečnosti. Musejí být zasazeny do evropských a světových souvislostí. Z toho ale neplyne, že nepotřebují svébytný prostor, odbornou kontinuitu a silné institucionální zastoupení.

České dějiny nejsou přežitkem 19. století. I v evropském a globálním rámci zůstávají jedním ze základů, bez nichž společnost obtížně rozumí sama sobě.

Ředitelem sloučeného Ústavu historie se stal docent Matěj Spurný a na pracovišti působí také profesor Michal Pullmann. Oba bývají v české veřejné debatě spojováni s revizionistickým přístupem k moderním a soudobým dějinám.

Samotné označení „revizionismus“ ovšem není důkazem odborného pochybení a často slouží spíše jako polemická nálepka. Právo badatelů formulovat a obhajovat nepopulární závěry je podstatou akademické svobody.

Legitimní otázka však vzniká tehdy, pokud se jeden interpretační proud stává personálně a institucionálně dominantním, zatímco jiné přístupy ztrácejí prostor, autority a kontinuitu. K prokázání takového vývoje nestačí politické nálepky. Bylo by nutné posoudit výsledky výběrových řízení, personální složení pracoviště, nabídku kurzů a reálnou otevřenost odborné debatě.

Fakulta má být místem střetu argumentů, nikoli prostředím jediného převládajícího pohledu na minulost – ať už konzervativního, liberálního, marxistického, postmarxistického nebo jiného.

Debata o komunistické diktatuře není akademická hra bez důsledků. Způsob, jakým vykládáme normalizaci, represe, spoluúčast obyvatel nebo povahu totalitní moci, ovlivňuje naši dnešní odolnost vůči propagandě a autoritářství.

Kontextualizovat minulost je legitimní. Relativizovat odpovědnost pachatelů nebo upozadit zkušenost obětí by však bylo morálně i odborně nepřijatelné.

Vedení fakulty by proto mělo přesvědčivě doložit, že personální a organizační změny neposilují jeden názorový okruh na úkor skutečné plurality. Nestačí pluralitu deklarovat. Musí být vidět ve výběrových řízeních, personálním složení, nabídce kurzů i v tom, komu fakulta poskytuje institucionální zázemí.

Vedení může namítnout, že bez slučování a propouštění se fakulta finančně neudrží. Jenže univerzita se nestává mezinárodně respektovanou tím, že mechanicky zredukuje počet pracovišť. A už vůbec ne tím, že své unikátní obory rozpustí do větších celků, kde se z nich postupně stanou pouhé „perspektivy“ nebo položky v nabídce předmětů.

Provinciálnost nevzniká tím, že instituce nemá tolik peněz jako Oxford nebo Heidelberg. Vzniká tehdy, když rezignuje na vlastní tradici, přestane rozlišovat mezi strategickým oborem a účetní položkou a místo otevřené diskuse začne zásadní rozhodnutí balit do manažerského slovníku o synergii, flexibilitě a optimalizaci.

Fakulta jistě potřebuje změny. Musí však předložit srozumitelnou odbornou vizi, nikoli pouze úsporný plán. Musí veřejně ukázat, podle jakých dat jednotlivá pracoviště hodnotí, jaké jsou skutečné úspory, jak budou zachovány obory po personálních škrtech a proč některé odborné směry institucionální podporu získávají, zatímco jiné o ni přicházejí.

Od děkanky Evy Lehečkové a vedení fakulty je namístě očekávat jasnou odpověď nejméně na pět otázek:

1. Jaká konkrétní data a jednotná kritéria vedla k výběru pracovišť a úvazků určených k redukci?
2. Jak vedení zaručí skutečnou názorovou pluralitu nového Ústavu historie?
3. Jak bude personálně a institucionálně zabezpečen dlouhodobý rozvoj českých dějin?
4. Kolik reorganizace reálně ušetří a jakou část rozpočtového problému tím fakulta vyřeší?
5. Proč se tak rozsáhlá změna projednává způsobem, který část akademické obce považuje za překotný a netransparentní?

Univerzita má být autonomní. Autonomie však neznamená absenci odpovědnosti. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy není soukromým podnikem svého momentálního vedení. Je institucí s mimořádným veřejným významem, financovanou z veřejných prostředků a nesoucí historický závazek vůči české společnosti.

Odpovědí nemá být politický diktát univerzitě ani kádrování akademiků podle jejich názorů. Řešením musí být transparentnost, pluralita, úcta k odborné tradici a zároveň ochota instituce měnit se. Stát by současně měl přestat zacházet s humanitním vzděláním jako s luxusem, který lze při prvním rozpočtovém problému ořezat.

Pražská filozofická fakulta byla po generace sebevědomým centrem vzdělanosti s mezinárodním významem. Rozpočtová nouze ji staví před nepochybně obtížná rozhodnutí. Právě proto by neměla organizační změnu kvůli šetření automaticky vydávat za odborný pokrok.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.