Když stát přestane pečovat o vlastní kulturu. Případ translatologie je mementem

Plánované zrušení translatologie na FF UK vyvolává bouřlivé reakce právem. Translatologie může být prvním z oborů, který se stane obětí tzv. reorganizace a hledání synergií. Obory lze slučovat — ale jen některé a někde. Zrovna FF UK jakožto nejstarší a největší filozofická fakulta v zemi by měla být takových tlaků ušetřena. Důvody pro to jsou racionální, ale i kulturní.

Diskuse o plánované reorganizaci, v jejímž rámci se uvažuje o začlenění translatologie pod jednotlivé filologie, tedy fakticky o jejím zrušení, přerostla v ostrou výměnu názorů mezi zaměstnanci a vedením fakulty. Jako zaměstnanec jiné univerzity si to nedovolím komentovat, nicméně jako hrdému absolventovi FF UK mi připadá děsivé — a z hlediska úrovně humanitní vzdělanosti v naší zemi skličující — že nejstarší filozofická fakulta v zemi je nucena činit takové kompromisy jen proto, že musí šetřit.

Slučovat obory jistě lze. Zrovna největší a nejstarší filozofická fakulta v zemi je však institucí, které by se mělo dostat maximální podpory, aby si zachovala co nejpestřejší a nejrozmanitější skladbu oborů. Vychovává totiž odborníky, z jejichž znalostí mohou profitovat i šířeji pojaté obory na menších fakultách.

Pokud navíc k takovému slučování či reorganizaci dojde, měla by být vedena snahou o dosažení vyšší kvality, nikoli o úspory. Zařazení translatologie pod filologie bude ve svém důsledku znamenat její oslabení. Jistě, semináře literárního překladu lze do filologických oborů začlenit poměrně snadno (na anglistice v Českých Budějovicích je máme a fungují dobře), nicméně co bude s tlumočnictvím a dalšími oblastmi translatologie? Ty buď zmizí, nebo se stanou chudou příbuznou jiných zaměření.

Případ translatologie je totiž zároveň symbolem i předzvěstí temné budoucnosti. A nejde zdaleka o záležitost, za niž by neslo odpovědnost pouze vedení univerzity či fakulty. Přímá odpovědnost padá především na ministerstvo Roberta Plagy a systém financování vysokých škol. Obecně totiž platí, že smysluplně šetřit lze tam, kde se předtím rozhazovalo.

Vysoké školy, a zejména humanitní fakulty, však dlouhodobě trpí nedostatkem financí, takže další škrty znamenají jen postupné utlumování a rušení. Pokud takový požadavek přichází v době, kdy všeobecně rostou náklady, je doslova likvidační. Zároveň je třeba podotknout, že na vině není jen současná vláda; jde o dlouhodobý trend. Čím více se ta která vláda zaklínala podporou vzdělání, tím více je ve skutečnosti škrtala.

Politici — a po nich tuto rétoriku často přejímají i akademičtí funkcionáři — se zaklínají pseudomanažerským žargonem a slovy typu „synergie“ nebo „úspory z rozsahu“. Tyto výrazy téměř nabývají magické kvality, jako by šlo o alchymistické formule, které dokážou zajistit hojnost tam, kde panuje nedostatek. Samy jsou součástí rozšířené iluze, že stát (a tedy i školství) lze řídit jako firmu. Jenže zatímco úspěšnost firmy se definuje ziskem pro akcionáře a poměřuje se penězi, úspěšnost státu se posuzuje podle hledisek podstatně rozmanitějších.

Mezi dvě nejdůležitější hlediska patří strategické a kulturně-tradiční. O tom strategickém jsem psal v předchozím článku. Stát potřebuje tlumočníky, kteří budou tlumočit citlivé rozhovory, překladatele, kteří budou překládat citlivé dokumenty, stejně jako odborníky na nejrůznější kultury a regiony světa. Nikdy jich nebude zapotřebí ve velkých počtech, ale určitou skupinu těchto odborníků bude stát potřebovat vždy. Podporovat přímo obory, které se mohou jevit jako malé, se proto státu rozhodně vyplatí. Jejich absolventi navíc vždy naleznou uplatnění (humanitní fakulty vykazují velmi nízkou míru nezaměstnanosti), protože jsou díky svému vzdělání flexibilní… a v případě potřeby budou k dispozici.

Druhý rozměr je kulturně-tradiční. Některé obory je třeba udržovat právě pro jejich kulturně-historický význam. To se týká zejména překladatelství a filologických disciplín, které byly od svého počátku zaměřeny na český jazyk a společnost a na zprostředkovávání zahraničních impulsů českému vzdělanému prostředí. Profesor evropských literatur Jaroslav Vrchlický, mimo jiné císařem Františkem Josefem jmenovaný doživotním členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni, byl výraznou překladatelskou osobností. Totéž platí i o některých osobnostech doby nedávné, které na FF UK působily. Namátkou jmenujme Martina Hilského, Jiřího Pelána, Jiřího Stromšíka, Oldřicha Krále, Anežku Charvátovou nebo někdejšího děkana Františka Vrhela.

Právě jejich jména a tuto tradici je třeba mít na paměti, když slyšíme, že v diskusi o rušení translatologie zazněla slova o nedostatečném mezinárodním vědeckém výkonu či nízkém zapojení do grantových projektů. Ani výše zmíněné osobnosti se tímto způsobem neprofilovaly, a přesto je dnes právem ctíme jako výrazné osobnosti české vědy. To, co vytvořily, vnímáme jako mimořádný přínos české společnosti.

Tím se dostáváme k naprosto zásadnímu problému, jímž je hodnocení výkonu vysokých škol. Současný systém je postaven především na kritériích přírodních věd, která však humanitním a společenským oborům nevyhovují. Ba co víc, v konečném důsledku je vedou k tomu, že popírají samy sebe a v honbě za body se vrhají do nesmyslných grantových projektů a podporují publikování v časopisech, jejichž specifikem je, že autoři za otištění článků platí a výsledné texty téměř nikdo nečte.

Pokud je hlavním důvodem pro zrušení translatologie právě toto, pak jde o memento pro všechny humanitní a společenské obory. To, co se dnes odehrává na úrovni jedné katedry, se totiž může záhy opakovat na úrovni celé univerzity. O prioritách a strategických potřebách musí rozhodnout stát. Prvním a nejdůležitějším krokem by proto měla být změna financování vysokých škol tak, aby odráželo a podporovalo jejich rozmanitost.

Možná se tak nenápadně vracíme k logice, která byla vlastní i komunistickému režimu. I tehdy byly preferovány obory „užitečné“, „výrobní“ a „praktické“, zatímco humanitní disciplíny byly odsouvány na okraj zájmu jako cosi luxusního a postradatelného. V dobách nejistoty a nedostatku se tento způsob uvažování vrací téměř automaticky. Máme pocit, že peněz nebude dost, že budoucnost nebude jednoduchá, a první, co nás napadne, je začít škrtat tam, kde nevidíme okamžitý ekonomický efekt.

Přitom právě v takových dobách společnost potřebuje nejen inženýry, lékaře, programátory či ekonomy, ale i lidi, kteří rozumějí jazykům, kulturám a společnosti samotné. Potřebuje překladatele, tlumočníky, odborníky schopné zprostředkovávat porozumění mezi světy, které se od sebe stále více vzdalují. Přesvědčení, že translatologii brzy nahradí umělá inteligence, může být jen další z řady iluzí, které dějiny opakovaně vyvracejí.

A především bychom neměli automaticky předpokládat, že jedinou cestou je škrtání. Existují i jiné možnosti: větší zapojení soukromých dárců a mecenášů, aktivnější práce s absolventy, hledání nových zdrojů financování nebo otevření širší debaty o podobě financování vysokých škol, včetně otázky školného. Univerzita je jednou z nejvýznamnějších institucí každého národa. Národy obvykle nezačínají upadat ve chvíli, kdy jim chybí peníze, ale ve chvíli, kdy přestanou věřit, že má smysl investovat do vlastní kultury, vzdělanosti a paměti.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a ušetříte na překladech. Díky.