Plagiáty a strach z rasismu. Skandál lžiprofesora z Cambridge přesáhl akademické pole

Autobiografie jednačtyřicetiletého bývalého profesora z Cambridge Jasona Ardaye vyšla tento týden (knize se budeme věnovat zvlášť). Měla se prodávat jako fascinující příběh člověka, který dokázal překonat řadu životních překážek a uspět; namísto toho se bude číst jako kuriozita – jako neuvěřitelný příklad toho, co činovníci jedné z nejvěhlasnějších univerzit a jedni z největších anglojazyčných nakladatelů dokázali „sežrat i s navijákem“.

Působí to bizarně, až neuvěřitelně. Na druhou stranu báchorky, které o svém životě Arday trousil, jsou ten nejmenší problém. Jistá výstřednost se v akademickém světě nosí a ostatně i laureát Nobelovy ceny za literaturu Bob Dylan během kariéry se svým životopisem nakládal s podobnou svobodou. Z hlediska univerzity jsou závažnější problémy tři.

Tím prvním je, že Jason Arday nebyl dostatečně kvalifikovaný na svůj post. Zdaleka nešlo jen o jeho doktorskou práci, která byla odhalena jako plagiát, ale i další texty, které časopisecky publikoval. Je zjevné, že toto nikdo z jeho nadřízených nezkoumal. Je poměrně znepokojivé, že tyto odborné záležitosti začala univerzita šetřit teprve tehdy, když skandál nabobtnal kvůli „blbostem“ – třeba jeho tvrzení, jak uběhl maraton se zlomeninou nebo jak se dostal do sestavy fotbalového týmu Crystal Palace. Na druhou stranu je ale třeba zmínit, že některá z prvních odhalení Ardayových podvodů pocházela od lidí, kteří vzhledem ke svým extrémním postojům nepůsobí dvakrát důvěryhodně.

Druhým problémem z hlediska univerzity je to, že ignorovala Ardayovo působení na akademické půdě. Anglofonní média přinášejí řadu svědectví studentů, kteří si stěžují na kvalitu výuky. Řečeno velmi jednoduše, jeho přednášky byly povětšinou jen bláboly o bílém privilegiu. Lepší to nebylo ani s jeho vědeckým výkonem. Neprováděl žádný výzkum, jeho aktivity se de facto omezovaly na komentování populární kultury.

Třetím problémem je vztah ke studentům. Po vypuknutí skandálu se objevily výpovědi studentů o profesorově arogantním chování, kdy veškerá argumentace končila jeho obvyklými řečmi o bílém privilegiu a na jakoukoli kritiku reagoval tak, jak reagoval na obvinění z plagiátorství, totiž že jde o rasistický útok.

Jenže vše výše popsané nejsou jen problémy jedné univerzity. Každá škola na světě má problémové pedagogy, na každé univerzitě na světě působí někdo, jehož akademický výkon není úplně stoprocentní. I proto je bláhové tvrdit – jak to činili někteří komentátoři v anglickém tisku –, že reputace Cambridge byla nenávratně poškozena. Cambridge už přežila jiné skandály, například nechvalně proslulou „pětku“ špionů dodávajících po dvacet let informace Sovětskému svazu.

Z hlediska britské společnosti Ardayův skandál odhalil další nepříliš potěšující skutečnosti. Například chování policie. Britská policie má s indoktrinací woke ideologií dlouhodobý problém a případ Jasona Ardaye to jen potvrdil. Jak bylo řečeno, některé z těch prvních útoků pocházely od lidí, jejichž reputace není nejdůvěryhodnější, nicméně to rozhodně není případ redaktora Times Higher Education Jacka Grovea.

Ten dle vlastních slov Ardayovi poslal tři zdvořilé e-maily během dvou měsíců. „Ptal jsem se ho na podezření vznesená několika profesory ohledně údajného plagiátorství nebo podivných dat v jeho článku otištěném v roce 2018 v časopise Social Science, dále na nestrovnalosti v jeho životopisu a konečně též ohledně toho, kde se odehrála jeho charitativní činnost a kde dosáhl uváděných běžeckých výkonů,“ vzpomíná Grove.

Grove uvádí, že odpověď od Jasona Ardaye nikdy nedostal, odpovědi zasílalo tiskové oddělení univerzity. „Jsem přesvědčen o tom, že všechno to byly legitimní dotazy – zejména pak ty týkající se pochybností ohledně jeho minulých článků, díky nimž se během šesti let vyšvihl z doktoranda na profesora.“

Ke svému překvapení se Grove později dozvěděl, že on sám byl předmětem vyšetřování. Jason Arday na něj podal trestní oznámení. To sice policie po několika měsících odložila, nicméně novináři odmítla prozradit všechny detaily tohoto trestního oznámení a navíc mu výslovně zakázala cambridgeského profesora kontaktovat.

Asi není třeba dodávat, že jde o naprosto nepřípustné omezování svobody tisku, které by v zemi jako Anglie s její silnou tradicí svobody projevu čekal málokdo. Novinářskou práci však neomezovala jen policie, ale i renomovaná a drahá advokátní kancelář Carter-Ruck (dodnes se neví, kdo drahé advokáty platil). Ta nakonec dosáhla toho, že Times Higher Education článek neotiskla.

„Sice jsem pociťoval osobní zklamání,“ vzpomíná Grove, „ale chápal jsem to; s naší redakcí se spojili jeho právníci a bylo jasné, že otištění článku by pro nás mohlo znamenat měsíce velmi drahých soudních sporů. I kdyby se ukázalo, že jsme měli pravdu – a já si za svou prací stojím – celá záležitost by pro nás byla neudržitelně drahá.“

Agresivní obrana se Ardayovi nakonec nevyplatila. Cambridge podle všeho chtěla celou věc zamést pod koberec, jenže informace o údajném plagiátorství se dostaly k Nathanu Cofnasovi, který se – devět měsíců po Groveovi – začal případem zabývat a nakonec jej zveřejnil na Substacku. „Bylo by mnohem lepší, kdyby byla záležitost vyřízena rychle… Pochybnosti vznesl renomovaný odborný časopis, v němž pracují kvalifikovaní a svědomití novináři, kteří nemají v úmyslu odvětví uškodit. Místo toho však vyhrožování právníky vedlo k tomu, že se jimi začal zabývat blogger na Substacku, který si uvědomoval závažnost toho, co objevil, a byl připraven vyvodit závěry, s nimiž nesouhlasím,“ vzpomíná Grove.

Grove zdůraznil, že jeho šetření se týkalo „potenciálního pochybení v akademickém výzkumu, a mělo to tak zůstat.“ Namísto toho celá věc přerostla v obrovský skandál, jenž úplně nejvíce poškodil ty akademiky (a další lidi na vysokých postech) jiné barvy pleti než bílé, kteří se na své pozice dostali díky svému nadání, píli a úspěchům. Řada z nich už předtím poukazovala na to, že jim iniciativy DEI škodí, neboť mohou vzbuzovat dojem, že oni jsou na svých místech neoprávněně. Po Ardayově skandálu mohou mít tento nepříjemný pocit ještě silnější.

Na druhou stranu může tento případ vést ke katarzi. Jasně ukázal, jak moc je jakákoli forma pozitivní diskriminace nesmyslná a škodlivá. Stejně tak ukázal, nakolik je třeba nepodléhat líbivým příběhům jen proto, že se hodí do určitého obrazu světa.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky!