KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Do připomínkového řízení jde návrh nového vysokoškolského zákona. Přináší skutečně poměrně zásadní změny do fungování, hlavně řízení českých vysokých škol. Přesto se zdá, že očekávání spojená s novým zákonem jsou přehnaná. Řídit školu jako korporát totiž nemusí pomoct a může velmi ublížit.
Že je po více než dvaceti letech potřeba nový vysokoškolský zákon, na tom se shodnou téměř všichni. Stejně tak bude jistě panovat poměrně široká shoda na tom, že do vysokoškolského prostředí je třeba vnést větší dynamiku, soutěživost a leckdy motivaci. Už zdaleka menší shoda bude ale v tom, jakým způsobem by tato změna měla proběhnout. I když záměr je možná dobrý a návrh obsahuje řadu chvályhodných nápadů, myslím, že výsledek bude zklamání a mnoho dobrého nepřinese.
Hlavním důvodem je podle mě směřování ke korporativismu. Vysoké školy nejsou korporáty a pokud se začnou jako korporáty chovat, ztratí mnohé ze svého výzkumného a invenčního potenciálu. Stejně tak je třeba zdůraznit, že hlavním problémem českého vysokého školství není řízení. České univerzity, zejména některé obory, se dlouhodobě potýkají s nedostatkem financí, přesto dosahují velmi slušných, někdy i výborných výsledků, a to díky nadšení, obětavosti a nasazení konkrétních lidí. Představa, že když se tito lidé začnou řídit korporátním stylem, budou dosahovat ještě lepších výsledků, je přinejlepším úsměvná.
Dobrou ilustrací takového naivního postoje je rozhovor, který Seznam Zprávám poskytl podnikatel Tomáš Krsek. Ten se s dalšími byznysmeny podílí na financování neziskovky Institut pro rozvoj vysokého školství, který ministru Plagovi radí s reformou vysokých škol. Panu Krskovi, ostatně jako řadě dalších, vadí, že ani jedna česká univerzita není ve světové TOP 100. A má pocit, že když se zavede korporátní styl řízení, dostanou se do první stovky dvě až tři. To je představa hodně naivní. V první stovce jsou především bohaté univerzity. Třeba ty americké, jimž američtí podnikatelé nepomáhají radami, ale především štědrými dary. České univerzity takové donátory postrádají.
Zde je třeba podotknout ještě jednu věc. Návrh poměrně silně zužuje roli univerzity na vědecký výkon. Je to jednak paradoxní, protože financování „vědy“ (DKRVO), jak bylo představeno před pár měsíci, naopak význam vědecký publikací snižuje, jednak je to reduktivní. Univerzita má i roli pedagogickou a společenskou. To návrh zákona zcela pomíjí.
Kvůli jednomu děkanovi není třeba měnit systém
Zopakuji, co jsem už jednou psal. Motivací k zákonné změně by neměl být jeden dva případy. Zdá se, že přesně to se v tomto případě děje. Krize na jedné malé teologické fakultě a problémy s odvoláním jednoho výstředního a kontroverzního děkana nejsou dostatečným důvodem měnit hierarchii a styl řízení. Navíc navržená změna má dva zásadní nedostatky.
Tím prvním je ten, že je otázka, zda ještě bude možné mluvit o akademické obci, když rektor bude de facto dosazen zvenčí. Jakákoli obec funguje tak, že si demokraticky vybere zástupce ze svého středu. V tomto případě bude rektor vybrán a dosazen radou a po jednom sedmiletém období skončí. Nebude tedy svůj výkon obhajovat před obcí ve volbách do druhého mandátu, ale prostě stejně jako v případě korporátu bude usilovat o to, aby dosáhl co nejlepších výsledků v excelovských tabulkách, úspěšně „firmu“ opustil a šel o štaci dál.
Tím druhým je to, že současný problém s odvoláním děkana se jen posune o úroveň níž. Rektor sice bude moci děkana bez problémů odvolat, nicméně daleko víc bude svázán při jeho výběru. Bude muset volit takového, který bude maximálně nekonfliktní… a tudíž se ani nebude pouštět do často nutných rázných změn. A to prostě a jednoduše z toho důvodu, že by se mu vzbouřily jednotlivé katedry nebo ústavy.
Britské univerzity jako memento korporátního řízení
Univerzity a vysoké školy čelí problémům celosvětově. Obecně lze instituce vyššího vzdělání rozdělit na dva typy. Na jedné straně školy jako americké univerzity, které fungují na komerční bázi a studenti na nich platí vysoké školné, které je ale investicí do úspěšné kariéry. Na straně druhé školy evropského typu, které jsou pojaty více občansky: studentům poskytují vzdělání, neboť věří, že ze vzdělaných občanů profituje společnost jako celek. Ty první narážejí na problém, pokud pro jejich absolventy neexistují dostatečné tržní možnosti uplatnění, čili investice do vzdělání se jim nemůže vrátit; ty druhé na podobný problém narážejí tehdy, pokud politická reprezentace o vzdělané občany nestojí.
Anglické univerzity stojí někde mezi těmi evropskými a americkými, nicméně zde mohou posloužit jako dobrý příklad. Právě na nich se totiž začal uplatňovat korporátní styl řízení. A právě tento styl řízení je dnes mnohými považován za jejich základní problém a překážku dalšího rozvoje. Výmluvná je v tomto ohledu zpráva, která se nedávno objevila v britském tisku: sedm elitních univerzit, které jsou členy skupiny Russell Group, vykázalo ztrátu celkem téměř 200 milionů liber. Přesto ve stejné době platy jejich činovníků rostly. Exekutiva bobtnala, programy se rušily, a to bez ohledu na kvalitu.
Na těchto stránkách jsem psal o finančních problémech britských a amerických univerzit, spojených zejména s úbytkem zahraničních studentů. Obsáhle se tomu věnoval Stefan Collini v London Review of Books, který píše: „Rozhodnutí zavřít nebo výrazně redukovat určité katedry má jen málo společného s intelektuální kvalitou: vždy jsou to manažerská rozhodnutí, jak snížit aktuální nebo predikovaný deficit.“ Své tvrzení dokládá na několika příkladech, kdy byly zavřeny (anebo zavření hrozilo) katedrám s vynikajícími výsledky.
Když o akademické kvalitě rozhoduje excel
Něčeho podobného se lze obávat i v českém prostředí. Ostatně nedávné rozdělení finančních prostředků podle dosažených vědeckých výsledků, o němž jsem též psal, nedává moc důvodů se domnívat, že by intelektuální excelence byla nějak extra důležitým měřítkem. Otázka tedy zní, jaké úkoly budou od správních rad dostávat rektoři a jaká kritéria plnění budou nastavena. S rostoucím schodkem veřejných financí se dá čekat, že to spíše budou úkoly typu využívání „synergií“ a fúzí pracovišť, čili osekávání vzdělávacích programů. V tomhle ohledu rektor najatý zvenčí univerzity jistě může sehrát užitečnou roli.
Pokud už se mění organizace vysokých škol a stát si chce vymoci větší kontrolu nad tím, jak jsou finance využívány (což je zcela v pořádku), je s podivem, že v návrhu zákona nikterak své zájmy nedefinuje a nebrání. Je totiž v zájmu státu, aby fungovala řada malých oborů – ve všech oblastech studia –, které sice nejsou rentabilní, ale stát alespoň minimální počet odborníků v dané oblasti potřebuje.
Zákon přitom obsahuje řadu dobrých nápadů. Zavedení funkčních míst, zrušení doživotních smluv, nezávislé hodnocení, to vše jsou věci, které soudný člověk přivítá. Jen škoda, že tolik prostoru bylo v návrhu zákona řízení univerzit, které stejně zásadní vliv na kvalitu výzkumu a výuky mít nebude. Lze bezpečně odhadnout, že ani do deseti let nebudeme mít jedinou univerzitu v TOP 100; jen se sníží rozmanitost oborové nabídky a pozornost se soustředí na pár oborů: na jedné straně obory z přírodních věd a medicíny, které vykazují vynikající mezinárodní výsledky, na straně druhé obory, které dokážou přilákat masy uchazečů a plnit tak studentské kvóty.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc!
