Steelfin proti Patriotu: nahradí levnější raketa ze Silicon Valley osvědčené systémy?

Zbrojní průmysl ve Spojených státech byl po dlouhá desetiletí elitní uzavřený klub. Vývoj špičkové protivzdušné obrany ovládali giganti jako Lockheed Martin nebo RTX (dříve Raytheon). Nyní se ale do tohoto exkluzivního rybníka vrhla dravá štika.

Společnost Anduril Industries, založená v roce 2017 Palmerem Luckeym (vizionářem, který kdysi prodal svůj startup s virtuální realitou Oculus Facebooku za dvě miliardy dolarů), přinesla na nedávnou vojenskou konferenci AUSA ve Washingtonu naprostou senzaci. Představila nový raketový interceptor s názvem Steelfin. 

Anduril se nesnaží budovat zbraně tradičním, desítky let trvajícím procesem. Sází na mentalitu Silicon Valley: software na prvním místě, autonomie, rychlá levná výroba a pravidlo „když selžeš, selži rychle a hned to oprav“.

Abychom pochopili, v čem má spočívat revoluce systému Steelfin, je užitečné si připomenout, jak fungují dnešní západní rakety.

Špičkové systémy jako Patriot (verze PAC-3) využívají takzvanou technologii hit-to-kill. Raketa nevybuchuje poblíž cíle, ale musí do něj v obrovské rychlosti přímo narazit. K tomu potřebuje špičkový vlastní radar a skutečně brutálně složitý systém drobných raketových motůrků, které jí umožňují v posledním zlomku vteřiny jakoby kopnout libovolným směrem.

To je strašně důležité - závěrečné fázi letu (kdy už střela letí nejvyšší rychlostí) musí v milisekundách dorovnat chyby predikce nebo manévry cíle. Výsledek? Dokonalá přesnost, ale také astronomická cena (přes 5 milionů dolarů za kus) a neschopnost rychlých úprav. Jakou raketu vám v továrně vyrobí, takovou máte.

Steelfin na to jde jinak. Nejen že jeho cena by měla být zhruba poloviční oproti Patriotu, ale funguje jako stavebnice. První stupeň (pohon) dokáže pojmout různé urychlovače podle toho, zda chcete sestřelit levný dron, nebo balistickou raketu z vesmíru. Druhý stupeň má univerzální tělo, do kterého lze namontovat různé naváděcí senzory (seekers) a výbušné hlavice bez nutnosti překopávat celou aerodynamiku střely.

Pokud se tedy v dlouhé vyčerpávající válce objeví u nepřítele zcela nová hrozba, zbrojovka nemusí vyvíjet raketu od nuly. Vezme univerzální trup, přidá k němu nový vhodný senzor a do šesti týdnů má armáda k dispozici řešení. U starých zbrojních gigantů by podobná reakce s mírnou nadsázkou trvala šest měsíců, ne-li šest let.

Přestože to na papíře zní jako dokonalá spása pro tenčící se americké a evropské zbrojnice, bezpečnostní expert a vojenský analytik Ryan McBeth upozorňuje na řadu úskalí.

Předně, modularita ne nutně znamená modularitu v boji. Rakety se totiž na frontu dodávají hermeticky uzavřené v kontejnerech naplněných suchým dusíkem, který brání oxidaci drahé elektroniky. Vojáci někde v blátě na Ukrajině si tak rozhodně nebudou měnit hlavice u raket jako se mění výbušniny u FPV dronů. Modularita bude fungovat výhradně ve výrobní továrně.

Ten nejzásadnější problém ale leží v důvěře. Protivzdušná obrana – a obzvláště zachytávání nadzvukových a balistických raket – je dnes stále tou absolutně nejtěžší disciplínou, o kterou se armády pokoušejí. Je to prostě snaha trefit letící kulku jinou kulkou.

Klasické rakety jako Patriot nebo námořní systémy Standard Missile (SM-2, SM-6) sice stojí miliony dolarů, ale mají za sebou čtyřicet let neustálého ladění a prokazatelné výsledky v těch nejtvrdších reálných válkách.

„U levných řešení platíte skrytou daň,“ varuje McBeth s poukazem na chybějící historii Andurilu v tomto sektoru. „Představte si kapitána válečné lodi v nebezpečném Hormuzském průlivu. Dáte mu na výběr. Sáhne po nevyzkoušeném Steelfinu, nebo nabije osvědčenou raketu SM-2, o které ví, že mu zachrání život? Levný Steelfin pak může ve vertikálních šachtách lodi sloužit jen jako nevyužitá mrtvá váha, protože se ho posádka bude bát v krizové situaci použít.“ 

Navíc hrozí, že levná raketa nebude mít sekundární schopnost zasahovat pozemní či námořní cíle, což některé tradiční americké systémy (například SM-6) zvládají.

Navzdory těmto oprávněným obavám má ale Steelfin jednu vlastnost, která z něj může udělat skutečný bod zlomu: absolutní flexibilitu. Anduril totiž raketu navrhl tak, aby šla odpalovat ze standardních ramp pro Patrioty, z námořních šachet (VLS) i ze systému Typhon.

A právě systém Typhon je svatým grálem asymetrické války. Jde v podstatě o špičkový raketomet nacpaný do úplně obyčejného dvacetistopého přepravního kontejneru.

Takový kontejner plný levných střel Steelfin můžete naložit na korbu kamionu kdesi v Evropě a máte mobilní PVO. Můžete jej dát na palubu pomalé transportní lodě a okamžitě z ní uděláte nebezpečný křižník.

Nebo, jak navrhuje McBeth, stačí vzít levný civilní člun bez posádky, postavit na něj kontejnery se 74 raketami a nechat ho automaticky plout po boku válečné lodě, která mu bude jen dodávat data z radarů. Najednou získáte masivní a levný štít pro obranu ropných tankerů v Perském zálivu, případně neprůstřelnou hradbu levných plovoucích raketometů kolem ohroženého Tchaj-wanu. To skutečně dává smysl.

Ať už startup ze Silicon Valley nakonec tradiční zbrojní giganty porazí, nebo ne, platí jediné pravidlo, které ve válce rozhoduje: spolehlivost. Cena za kus ani genialita inženýrů ji nezastoupí. 

Jinými slovy, až proběhnou ostré testy, zjistíme, zda Steelfin trefí cíl se stejnou spolehlivostí jako Patriot. Protože levný systém, který v kritické vteřině nefunguje, vám zkrátka nijak nepomůže. A první reálné okno bojového nasazení se má otevřít nejdříve za rok. Tak uvidíme - vypadá to potenciálně slibně, ale v tuto chvíli pouze teoreticky.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a hleďte s námi do budoucnosti protivzdušné obrany. Díky moc.