REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Ve Vysoké Lhotě na Pelhřimovsku žije pouhých sedmnáct lidí. Mají ale vlastního starostu, zastupitelstvo i obecní úřad a své samostatnosti se vzdát nechtějí. Vyrazil jsem do nejmenší obce v Česku zjistit, proč je pro její obyvatele tak důležité spravovat si své věci sami.
Česko má přes šest tisíc obcí a ve srovnání s řadou evropských zemí je jeho samospráva mimořádně roztříštěná. Z pohledu efektivity je to těžko obhajitelný systém: i nejmenší vesnice potřebuje starostu, zastupitelstvo, účetnictví a musí plnit téměř stejné povinnosti jako velká města. Jenže na obec se lze dívat i jinak. V době globalizace a centralizace je právě svobodná obec jedním z posledních míst, kde mohou lidé bezprostředně rozhodovat o svých věcech a mít pocit, že prostředí, v němž žijí, skutečně patří jim. Už obecní zákon z roku 1849 ostatně začínal větou: „Základem svobodného státu je svobodná obec.“ A málokde se tento 177 let starý princip ukazuje tak výrazně jako ve Vysoké Lhotě, kde žije pouhých sedmnáct lidí – a o právo spravovat si svou obec sami rozhodně přijít nechtějí.
„Průměrný věk 61 let se nám letos v lednu podařilo zásadně srazit narozením Matyáše Měkuty, prvního novorozence registrovaného v obci od roku 1984. Bohužel zemřel můj tatínek, takže počet obyvatel máme pořád stejný,“ glosuje věcně Martin Plášil, starosta Vysoké Lhoty, která má 17 obyvatel.
Sedmnáct lidí, jedna obec
Jen co odbočíte z rušné silnice první třídy spojující Pelhřimov s Táborem, ocitnete se během několika stovek metrů jízdy po uzounké silničce do mírného vršku v jiném světě. Stojíme v tichu uprostřed Vysoké Lhoty, typické české „okrouhlice“, tedy vesnice vystavěné do kruhu kolem prostorné návsi. Mám ale spíš pocit, jako bychom byli u někoho v obýváku nebo v lepším případě na dvorku.
Žádná hospoda, žádný obchod, žádná škola. Jen pár domů rozsetých kolem návsi a pocit, že se zde zastavil čas. Ale je to klam. Pod tímto klidem tečou proudy dat do datových schránek a starosta se probírá šanony s vyúčtováním dotací. Ano, Vysoká Lhota je samosprávnou vesnicí s vlastním obecním úřadem, starostou a zastupitelstvem.
Historie Vysoké Lhoty se jako u jiných Lhot začala psát hluboko v patnáctém století, konkrétně k roku 1430, kdy se o ní objevují první písemné zmínky. Už samotný název obce v sobě nese genetický kód českého venkova. Slovo „Lhota“ odkazovalo na lhůtu, po kterou byli noví osadníci osvobozeni od placení dávek svému pánu, aby mohli v nehostinné krajině vybudovat svá hospodářství. Přívlastek „Vysoká“ pak není žádnou nadsázkou – obec leží v nadmořské výšce přes 600 metrů, v drsném, ale malebném koutě Českomoravské vrchoviny, kde se polím a lidem nikdy nedařilo zadarmo.
Po staletí byla obec pevnou součástí panství nedalekého hradu Kámen. Zatímco hrad hostil šlechtu, ve Vysoké Lhotě žili poddaní, kteří se rvali s kamenitou půdou a krátkým vegetačním obdobím. Nebyla to žádná zapomenutá víska duchů; naopak, v polovině 19. století, kdy venkov prožíval svůj populační vrchol, zde žilo přes 170 obyvatel. Náves tehdy kypěla životem, fungovala tu selská stavení a obec měla ambici být přirozeným centrem pro své okolí.
Zlom přišel s 20. stoletím. Odchod mladých do měst za prací v průmyslu začal obec pomalu vysávat už za první republiky, ale skutečnou ránu zasadila poválečná léta. Kolektivizace zemědělství zpřetrhala staleté rodové vazby k půdě a odlehlost Vysoké Lhoty, která byla dříve její ochranou, se stala jejím handicapem.
Na rozdíl od větších sousedů obec nikdy neměla vlastní školu ani kostel – za vzděláním i vírou se vždy chodilo do sousední Zlátenky nebo Moravče. Negativně se podepsal také vznik tzv. střediskových obcí a s ním další centralizace. „Lidé odcházeli do Kamene nebo do Pelhřimova, sebrali nám Zlátenku...,“ vyjmenovává pan starosta jevy vedoucí k současnému negativně rekordnímu počtu obyvatel.
Dnešní stav, kdy v obci zbývá posledních sedmnáct statečných, tak není náhlou katastrofou, ale výsledkem dlouhého procesu vytrácení se života z periferie. Historie Vysoké Lhoty je vlastně příběhem o tom, jak se z lenního majetku hradu Kámen stala svobodná obec, která paradoxně nejvíce bojuje o svou existenci právě v době, kdy je papírově nejsvobodnější.
Starostou za trest
Funkce starosty je v sídlech velikosti Vysoké Lhoty tzv. neuvolněná, tzn. že vyvolený občan vykonává starostování ve svém volném čase po normální práci za minimální odměnu. Martin Plášil to tak ale nebere: „Dělám to z úcty k předkům, kteří naši samostatnost vybojovali. Je to poslání, ne práce. Jsem toho názoru, že žít za málo (obec má roční rozpočet okolo 900 000 Kč, pozn. red.) je lepší než být pod někým jiným. Nechci ani mzdu, aby mi pak stát neříkal: ‚Podívej, kolik se z vašeho rozpočtu utratí na mzdách, zrušíme vás,‘“ popisuje starosta svoji filozofii.
Do práce ve vedení obce se každopádně nikdo moc nehrne – Martin Plášil převzal funkci po svém tatínkovi Františkovi, právě končí své druhé volební období a pokud do něj o víkendu neuhodí blesk, bude pokračovat další čtyři roky. „Opozice, která by chtěla převzít odpovědnost, neexistuje. V pětičlenném zastupitelstvu obvykle hlasujeme v poměru 5:0,“ konstatuje starosta.
Když se blíží komunální volby, Vysoká Lhota se pravidelně stává centrem pozornosti médií. Ne kvůli politickým programům, ale kvůli prosté otázce: „Najde se pět statečných, kteří usednou do zastupitelstva?“ Pokud by se totiž kandidátka nesestavila, obec by zanikla jako samostatná entita a přešla by pod nucenou správu státního administrátora. To je pro místní strašák. Administrátor totiž zajistí jen zákonné minimum – odvoz odpadu a veřejné osvětlení. Jakýkoliv rozvoj nebo jen posečení návsi by lidé bez vlastní samosprávy prosazovali jen stěží.
Státní bič na malé obce
Hlavní problém malých obcí, jako je Vysoká Lhota, spočívá v takzvaném principu jednotnosti. Česká legislativa totiž až na drobné výjimky nerozlišuje mezi povinnostmi magistrátu krajského města a úřadu obce s patnácti obyvateli. Pro stát je „obec jako obec“. To v praxi znamená, že starosta nejmenší vesnice v zemi čelí stejnému administrativnímu tlaku jako starostové velkých aglomerací.
V posledním desetiletí se na bedra těchto mikrosamospráv navalila neuvěřitelná zátěž. Od povinného zavedení GDPR přes kybernetickou bezpečnost až po extrémně složité procesy ve veřejných zakázkách nebo elektronickou evidenci prakticky všeho. Zatímco ve velkém městě na tyto agendy existují celé odbory s desítkami úředníků, ve Vysoké Lhotě je na všechno starosta sám.
„Starostu dělám prakticky 24 hodin denně. Přijde něco do datovky z kraje a musíte to okamžitě řešit. Je to třeba studie o 100 stránkách, ke které chtějí v krátké lhůtě odborné stanovisko. Šílenost,“ popisuje Martin Plášil a pokračuje: „Něco se řeší prakticky pořád: hasiči, vodovod, který nám chce sousední Dobrá Voda předat v dezolátním stavu, akcelerační zóny pro větrné elektrárny...,“ vyjmenovává starosta běžnou agendu.
Ve Vysoké Lhotě chybí hospoda i kostel, takže když se místní chtějí sejít, potkají se prostě na návsi nebo v budově maličkého obecního úřadu – tam se ale všichni nevejdou.
Řady Sboru dobrovolných hasičů také povážlivě prořídly – podle starosty žijí poslední čtyři členové, a to už je na pováženou, protože není kdo by jezdil na různá školení a implementoval novinky. Stará hasičárna přitom stojí a je krásná.
„Sedm kilometrů je to k ‚obvoďákovi‘, 10 km je poliklinika, škola a školka to samé. Přitom třeba školku má obec povinnost ze zákona zajistit. Když to nezvládnete, může vám rodič posílat každý měsíc fakturu za chůvu,“ líčí další strasti malé obce Martin Plášil.
Život mezi tichem a úředním šimlem
„Stát chce malé obce prostě uregulovat. Zákonodárci jako by zapomněli, že obec o sedmnácti lidech nemá kapacitu sledovat neustále se měnící legislativu. Každá chyba v účetnictví nebo pozdní odeslání hlášení může znamenat likvidační pokutu, která by rázem smazala celý roční rozpočet obce,“ krčí rameny starosta, který však rozhodně nemíní svůj boj o samostatnost vzdát – však se také jeho volební kandidátka jmenuje „Za samostatnou Vysokou Lhotu“.
Vysoká Lhota je symbolem odolnosti. Ukazuje, že lidé mají potřebu spravovat své věci sami, i když jim stát hází pod nohy administrativní klády. Je však otázkou, jak dlouho je tento model udržitelný. Bez systémové změny, která by malým obcím ulevila od byrokratického pekla (například formou sdílených úředníků nebo jednoduššího účetnictví), hrozí, že nejmenší obce v Česku přestanou být místy pro život a stanou se jen prázdnými položkami v katastrálních mapách.
Zatím tu ale šestnáct duší stále drží stráž. A ten sedmnáctý, jejich starosta, muž mnoha profesí, se znovu chystá otevřít notebook a začít boj s formuláři, kterému v Praze říkají moderní státní správa.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a budete mít informace nejen z Hradu, ze Strakovky, ale i z Vysoké Lhoty. Díky.
